Snovonne je pseudonym rodačky ze slovenské Nitry, zpěvačky, skladatelky, textařky, producentky, hudebnice... jedním slovem všeumělkyně, která žije v USA, ale obecně ji lze označit za světoběžnici. Slovensko, Německo, Anglie, to jsou další místa jejích delších či kratších pobytů, v USA momentálně kotví s manželem, se kterým provozuje nahrávací studio, a kromě vlastní hudební i vizuální tvorby se věnuje i grafice či tvorbě videoklipů pro jiné interprety.
V hudebním světě její jméno poprvé výrazněji zaznělo v roce 2009, kdy se svou kapelou, vcelku logicky pojmenovanou SNOVONNE, vydala debut „It´s Sno, Baby - Not Sugar“, o tři roky později vyšlo druhé album „The Nightmare Bride“, sedmnáctiskladbový velkoryse pojatý komplet zabalený v kartónové krabičce formátu A5, v níž se kromě CD nacházelo 17 kartiček, ke každému songu jedna. Na albu hostoval Björn Strid (SOILWORK), zazněl i cover SICK OF IT ALL, ale to jsou spíš zajímavosti pro davy a psaní promo listů, Snovonne by album bez potíží utáhla sama a s vlastní tvorbou. Ta je poměrně těžko popsatelná, jako první přirovnání mě napadlo Marylin Manson v sukních, ale těch vlivů je v tvorbě svérázně Slovenky mnohem víc, od popu přes klasický nebo art rock po všemožné metaly v čele s tím industriálním či avantgardním. Prostě nic jednoduchého a snadného na poslech, ale pěkná motanice.
Totéž lze uvést na adresu novinky „The Child And The Bitch“, která začíná monumentální titulní kompozicí, v níž se střídají honosné chytlavé plochy s výraznými klávesami s pasážemi lehce nervními, čemuž se přizpůsobuje i zpěvaččin projev – chvíli „straší“, chvíli pěje melodicky a většinou pěkně zostra. Ve finále ale skladba drží pohromadě, ač by se z předchozích slov mohlo zdát, že tomu tak není. Hlavně ústřední motiv má uhrančivou sílu a potenciál vrýt se do podvědomí. Podobným případem je i následující „Bullshit“, zato třetí „Home“ koketuje i s pop/rockem; muzika není tak zahuštěná a „zlá“ jako v předchozích skladbách a Snovonne se trochu „umravnila“ i ve zpěvu. Přesto se nedá mluvit o muzice do rádií, na to je to pořád nekomerční, protože chybí typická stavba sloka-refrén a „přebývají“ tvrdší pasáže nejen v podání kytary, ale i rytmika je ostřejší. Další změnu kurzu přináší „Sally“, pomalá věcička, v níž zpočátku Snovonne naříkavě pěje a doprovod jí dělá jen akustická kytara. Postupně se přidávají klávesy, rytmika, ale prim hraje ona akustická kytara a samozřejmě vokál, až na krátkou teatrální vsuvku. Postupné zvolňování a ubírání plynu následuje i v úvodu „Anatomy“, který je minimalistický, v hlavní roli klavír a zpěv, až za polovinou se opět přitvrzuje.
Po pěti skladbách si říkám, že už Snovonne vyčerpala všechny výrazové prostředky a těžko něčím překvapí. Samozřejmě lze dál vrstvit nástroje, sem tam vystřihnout trochu chytlavější pasáž, sem tam zrychlit, ale že už tak nějak všechno, co mohlo, zaznělo. Mě to bavilo, a v podstatě baví i dál, i když si myslím, že na první větě tohoto odstavce něco je… Jistě, efekty a elektronické zvuky se mění, Snovonne i dál s hlasem pracuje, ale nálada nahrávky je daná – je zneklidňující, místy až psycho, třeba když hlavní protagonistka na začátku „Best Days“ střídavě šeptá a zpívá jako křehká víla, to si člověk pomalu připadá jako v nějakém psycho thrilleru. K filmové muzice ostatně nemají daleko ani další skladby, vždy by se ale muselo jednat o temné filmy, byť sem tam se nějaké to světlejší místečko najde, třeba v „All My Ghosts“, ale vždycky jen na chvíli. Snovonne se drží hlavně temnějších hudebních zákoutí a ve finále se jí to na albu s lehce provokativním názvem daří lépe, než se mi při prvních posleších zdálo. Když se člověk neštítí avantgardy a netradičních postupů (i když co je dneska netradiční… všechno už tu bylo…) a naladí se na umělkyninu notu, má před sebou třičtvrtěhodinový výlet do temných zákoutí lidské mysli. Ten uzavírá další rozevlátá divočina, v níž s vokály pomohli dva hosté, přičemž jedno jméno mi nic neříká a druhé patří italské upírce. (úsměv)
Odlehčení přichází až na úplný závěr, s orchestral version „Home“. Což je zajímavá symfonická verze už jednou slyšené skladby, ve které ani tady nechybí zpěv. Je to po všech směrech uhlazenější a možná tím chtěla autorka naznačit, že kdyby chtěla, mohla by tvořit muziku v úplně jiných intencích.
Snovonne se postarala i o obal, šestistránkový digipack s osmistránkovým bookletem. Grafika je hodně temná, znervózňující, více k ní přímo Snovonne: „Vždy ma fascinovali staré medicínske knihy, vyrástla som v ich prostredí v rodine doktorov, psychiatrov. Preto sa mi zdalo samozrejmé spraviť obal albumu na štýl starej medicínskej kroniky. Texty skladieb sú moje ,prídavky‘ s dátumom, kedy boli zložené. Niektoré som napísala veľmi dávno. Paralelným prvkom na albume sú originál články z 20. rokov, ktoré som nascanovala z vzácnej kroniky doktora Fredericka Finch Stronga, pochádzajúcej z minulého storočia. Doktor Strong bol významná osôbka v minulom storočí. Bol ezoterik, podporoval elektroterapiu, vyvíjal nove prístupy a metódy liečby. Bol veľmi excentrický a prvý Američan, ktorý použil Teslov transformátor terapeuticky.“
Nevím, jestli lze „The Child And The Bitch“ označit jako terapeutické album, ale jako album podařené, neotřelé a pozoruhodné ano.
Seznam skladeb:
- The Child And The Bitch
- Bullshit
- Home
- Sally
- Anatomy
- Breakdown
- Best Days
- All My Ghosts
- Filth
- My Poisons Made For Me
- Home (orchestral version)
Čas: 51:00
Sestava:
- Snovonne Sno Drake - guitars, keyboards, FX + orchestra programming, bass (8), vocals, lyrics, music, artwork, design
- Lukas Tuky Michalek - drums
- Peter Bales - bass
Hosté:
- Sonya Scarlet (THEATRES DES VAMPIRES), Billy T. Cooper (JTR SICKERT) - vocals (10)
