Na úvod dnešního povídání bych rád nejprve zabrousil trochu do minulosti a vrátil se k pár věcem, o nichž byla řeč zhruba někdy před 3 lety v našem anketním rozhovoru „Deset otázek“. Začal bych asi u debutového CD. Říkal jsi tenkrát, že prvotní náklad je 300 ks, z čehož v podstatě třetina už byla tehdy rozebraná. Takže se zeptám, kolik kousků se vám nakonec povedlo mezi fans rozšířit a jestli mají i Ti, kteří vás třeba objevili až s vydáním novinky, možnost se k tomuto nosiči ještě dostat?
Ahoj. No, přesná čísla úplně nevedem, ale můj odhad je, že tak 200 kusů už má někde svůj pelíšek a zhruba ta stovečka na nového páníčka teprve čeká, takže k mání stále jsou.
Zmíněna byla i skutečnost, že kapela má za sebou slušné množství koncertů, ale problémem je dostat se i k vystoupení mimo rodnou hroudu. Povedlo se vám tedy v tomhle směru nějak pokročit?
To se nepovedlo. Na druhou stranu jsme se o to ani nepokoušeli. Naše hudba není koncipována na vývoz. Nikdy jsme se nepokoušeli vypadat americky, irsky, nebo co já vím španělsky, s cílem dobýt svět. Jsme česká kapela a chceme jí být. Vím, že v současnosti je ten trend jasně nastaven, že kdo nezpívá anglicky je automaticky buran a image je důležitější, než muzika jakou hraješ, ale jelikož jsme kapela bez ambicí, můžeme si dovolit trendy ignorovat a dělat muziku tak, jak ji cítíme my sami. Jakýkoliv úspěch pak není dílem kalkulu a snaživosti, ale jen milé překvapení a v podstatě vedlejší produkt.
Jestli jsem si dobře všimnul, tak od vydání prvního CD u vás proběhla pouze jedna personální změna (u baskytary), což určitě přispívá nejen ke stabilizaci, ale i k dalšímu rozkvětu skupiny. Na to, že je vás sedm, je to v dnešní době docela nevídaný jev, jelikož je poměrně dost tří či čtyřčlenných partiček, které nejsou schopné stabilizovat své složení byť třeba jenom na rok. V čem Ty sám spatřuješ hlavní důvod této vaší soudržnosti?
Jak na tohle odpovědět a nevypadat samolibě? Mimochodem, ta výměna na postu basy byl vlastně návrat zakládajícího člena. Já osobně si myslím, že je to díky demokracii. Každou problematiku diskutujeme společně, každý má právo se k tématu vyjádřit a rozhoduje většina. Někteří členové jsou samozřejmě aktivnější, jiní méně, ale možnost ozvat se má každý.
Letos v březnu jste přišli s vaší druhou řadovou nahrávkou s názvem „Nikdy to nevzdám“. Jelikož předpokládám, že ne každý zrovna musel číst mou recenzi u nás na webu, poprosím Tě, abys ji teď alespoň v několika větách potencionálním zájemcům představil.
Punk-rock s houslemi a akordeonem, ovšem ne ve všech písních. V lehkých náznacích se objevují jiné styly - od hardcore přes metal po folk. Texty v češtině. Hm, raději si přečtěte recenzi. (úsměv)
Já sám jsem v recenzi uvedl, že mi přijde trochu škoda, že CD nepřináší o pár skladeb více, na druhou stranu mi ale těch 10 skladeb přišlo asi optimálních, jelikož mezi nimi nenacházím žádné slabší místo. Vybírali jste ve finále z vícero písní nebo bylo už dopředu jasné, že album bude mít právě těch zmíněných 10 kousků?
Upřímně řečeno jsme ve finále věděli, že album by mělo mít ALESPOŇ 10 kousků a i to byl nakonec boj vypotit. Samozřejmě jsem toho napsal víc, ale po nejprve osobní a následně společné autokorekci zůstalo 10 nejlepších a i tak jsou na CD některé písničky, se kterými jsem měl trochu problém. Šlo nám od začátku o maximální kvalitu, jaké jsme schopni dosáhnout. Řekl bych, že se to z 90 % podařilo.
Můžeme zhruba říct, jak dlouho vlastně materiál na desku vznikal?
Bude to něco přes rok. Řelk bych tak rok a půl.
Na zvukové podobě alba jste stejně, jako u debutu pracovali s Pavlem Bromem a Přemkem Haasem. Odhaduju tedy, že se vám tahle spolupráce v minulosti osvědčila, tím pádem nebyl žádný důvod na ní něco měnit.
Tenkej led. (smích) Ve skutečnosti desátá píseň „Poselství“ vznikla s ročním předstihem v brněnském Sonidosu, jako single. Něco se nám líbilo více v Brně, něco v Klatovech. Nakonec zvítězila obava, zda by si Zdeněk poradil s houslemi a harmonikou, tak jsme sáhli po jistotě.
Stejně tak se zastavím i u samotného vydání CD, které opět proběhlo vlastními silami. Co se týče debutu, tak jste spolupracovali s PHR Records, kteří se tuším podíleli na distribuci nosiče. Jakou cestu jste v tomhle směru zvolili tentokrát? Zkoušeli jste i na podruhé „ulovit“ nějakou firmu? Přece jenom jste už teď v trochu jiné pozici, než před vydáním prvotiny, tudíž by už nějaký ten zájem ze strany vydavatelů býval být mohl.
S tím PHR to bylo spíš tak, že jsme, coby úplní zelenáči ve světě lisu CD, poprosili o pomoc a jelikož je Pavel hodnej člověk, pomohl nám. U druhého alba nám zase pomáhal KnuP z PIRATES OF THE PUB, který se staral o jejich CD, které spatřilo světlo světa rok před vydáním toho našeho, tudíž jsme rádi využili jeho aktuálních zkušeností. Vyplnit dotazník k lisu, kde jsem u každé třetí položky netušil, na co se mě ptají, byl fakt mor. Zlatý státnice!
Obal, ale i formát CD (digipack) se tentokráte nese v trochu jiné podobě. Zatímco u první desky jsem napsal, že se jedná o takový celkem klasický punkový přebal, tak u novinky bych řekl, že je vyvedený spíše v modernějším duchu a v podstatě ani nijak neodkazuje na to, jaká muzika se na nosiči nachází.
Co se obalu týče, tam asi rozhodovaly za a) zkušenosti a za b) finance. V prvním případě jsme byli stále ještě všichni studenty, takže rozpočet byl napnutý, jak kšanda a tak tak jsme to všechno poplatili. Byli jsme rádi, že to vyšlo alespoň v této podobě. U druhého CD jsme měli jasnou představu, že vše musí být perfektní (na naše poměry). Větší péče detailům u jednotlivých písniček, delší čas strávený ve studiu i epesnější obal. Můj neobjektivní názor je, že CD jako celek je díky tomu o ty čtyři roky dospělejší.
Co mě znovu maximálně zaujalo, jsou vaše texty, které jednak do muziky naprosto perfektně sedí, ale co víc, mají v sobě i zajímavou myšlenku a příběh.
Děkuju moc. Já jsem na texty dost pes, rve mě za uši, když se něco nerýmuje, nebo je to nesmysl. Hudebně jsem vyrost na písničkářích a u nich je text 90 % skladby. Je sice pravda, že cca 70 % lidí na koncertech texty vůbec neposlouchá, ale když se najde alespoň někdo, kdo ano a třeba mě i za nějakou písničku pochválí, vždycky mě to zahřeje u srdíčka.
Rád bych se zeptal i na pár věcí ohledně koncertování. TRAGEDIS jsou docela početným ansámblem, tím pádem pro vás asi není úplně jednoduché vměstnat se na povětšinou hodně malá pódia domácích rockových klubů. Nečiní vám stísněnost při vystoupeních nějaké větší problémy?
No činí, no. Je to vždy o kompromisech. Rocková hudba je i o nějaké té show. Není prostor, není show, jen sardinky s kytarama. (smích)
A co bys řekl na téma zvuku? Je dost kapel, hrajících třeba pouze v základním nástrojovém obsazení, které na zvukovou podobu v klubech často žehrají. Jakou zkušenost máte v tomto směru vy; případně vozíte si vlastního zvukaře?
My když se objevíme v klubu, zvukař se povětšinou pokusí o sebevraždu. (smích) Jsme asi nejdéle zvučící kapela v ČR, ale výsledek povětšinou tak hroznej nebejvá.
Jak dlouhé jsou vlastně vaše koncerty a kolik máte momentálně v repertoáru skladeb?
Klasicky kolem těch 45 minut. A repertoár? V tomhle směru jsme takový..., že dost oddělujeme - alespoň v našich očích - zrno od plev, takže písniček k hraní máme neustále nedostatek. Někdy na nás lidi pokřikují, že by chtěli nějakou písničku. Já jsem měkkej, takže bych jim jí i zahrál, ale jsou mezi námi tací, co by se raději uškrtili na vlastní struně, takže hejkalové obvykle přijdou zkrátka. Nevím, jestli je to úplně dobře, ale v tomhle směru jsme stále nebyli schopni docílit nějakého konsenzu.
Pomalu se rozjíždí i festivalová sezóna. Má kapela, jako TRAGEDIS šanci dostat se i na nějaké větší fesťáky? Potažmo, dají vám vůbec pořadatelé šanci ukázat se před větším počtem lidí? Vím, že na spoustě těchto akcí si méně známé skupiny musí za svoje hraní kolikrát i platit.
No já bych Tragédy zase úplně nepodceňoval. Když to vezmu kolem a kolem, tak v rámci český undergroundový scény patříme rozhodně k těm úspěšnějším kapelám. Máme vcelku věrnou fanouškovskou základnu, takže i na fesťáky se v poslední době dostaneme. Ono ty cesty na pódia festivalů jsou dvě, případně kombinace obou. První varianta je mít známosti mezi pořadateli a hodně se všude cpát. To vám zajistí účast, ale pokud lidi v hledišti nezajímáte, chce to dost značnou dávku sebestřednosti a nesoudnosti, abyste byli s průběhem koncertu spokojeni. Druhá varianta je na tohle se vykašlat a soustředit se jenom na muziku. Vydávat co možná nejkvalitnější alba, točit pěkný klipy, pořádat koncerty a vydržet hrát tak dlouho, aby se vaše hudba dostala k uším dostatku lidí. Tam se rozhodne. Pokud se vaše muzika lidem líbí, fesťáky přijdou a vy pak nejste výplň, ale tahák. Podle mě je tohle mnohem lepší, jen to chvíli trvá a málokterá kapela to vydrží. Ideální je samozřejmě produkovat super hudbu a tlačit se, ale na to my nemáme úplně povahu.
Na závěr následuje v podstatě obligátní otázka a to, jaké jsou vaše plány pro nejbližší období?
Minimalizovat hovadiny, jako že se někdo ožere na koncertu a je to celý v loji. S tím mají někteří z nás, se mnou v čele, trochu problém. Zejména, hrajeme-li v časech půlnoc a dál. Najít rovnováhu mezi tím koncert si maximálně užít a zároveň podat super výkon jako profesionál, to je neustálé balancování, ale pokud se nám podaří chytit formu, máme slušný zvuk a dostatek prostoru na pódiu, bývají naše koncerty velmi energické.
Díky moc za rozhovor a přeju hodně zdaru do další práce!
Já děkuji, byl to velice zajímavý a obsáhlý rozhovor.
