Minulou recenzi (na album „Smutnice“) jsem otevíral slovy „dlouhých sedm let uteklo od předchozího alba ,Návaz‘, ale asi jen snílek může čekat, že budou kapely existující déle než dvacet let chrlit nahrávky jako v počátcích své existence“. S lehkou obměnou týkající se počtu let, jež dělí předchozí a aktuální počin, resp. délku existence kapely (skoro třicet) lze slova zopakovat – těch let uteklo šest. Během nich se světem prohnal covid, který všechno zpomalil či zastavil, SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY se taky zastavili a vymysleli akustické album. Respektive jej spoluvymysleli, protože velký podíl na celkovém vyznění má Niké Vopalecká, která původní skladby přearanžovala.
Ono se to asi nabízelo, skladby SSOGE, dejme tomu od přelomového – ač ten přelom vnímají různí fanoušci různě – alba „Relic Dances“, se k unplugged zpracování nabízejí samy. Asi nikoho nepřekvapí, že do vzdálenější minulosti se nešlo, ale ono i tak to hluboká historie je, od vydání zmíněného „tanečního“ alba letos uplyne dvacet let. Během nich dali SSOGE vale angličtině, pohráli si s polštinou a zdá se natrvalo zakotvili u jazyka mateřského. Vždycky jsem byl tomuto kroku nakloněn, čeština se mi v textech obecně líbí a u „SAJLENTŮ“ obzvlášť.
Na akustickém albu nazvaném „Jiná“ se nachází deset skladeb. Čtyři z „Návazu“ (první polovina nahrávky), čtyři ze „Smutnice“ (druhá polovina), jedna z „Relic Dances“ (na konci) a jedna novinka (vklíněná do první poloviny). Podobný podíl se dal očekávat, novější nahrávky s folkem či lidovkami koketovaly, stačí vzpomenout na song „Synečku“, který se ale na „Jiné“ nenachází. Ale ona by původní verze asi nenabízela tolik možností, jak si pohrát s nástrojovým obsazením a vůbec samotným vyzněním písničky. Vybrané desatero je v tomto směru tvárnější a mnohdy je ta změna poměrně výrazná. Logicky jsou všechny songy křehčí, vzdušnější a výraznější jsou zpěvy. K tomu jsou zapojeny i další nástroje, které obohacují sound, akordeon a klavír. Členové kapely samozřejmě sáhli po akustických nástrojích, což v případě violoncella nebo houslí nebyla až taková novinka, akustické kytary jsou samozřejmostí – na jejich nahrání se podílel i Jiří Kučerovský – a umírněné bicí rovněž.
Pro fanoušky kapely by asi mělo padnout jedno důležité upozornění: Nejedná se o cover verze v takovém tom typickém duchu, kdy se song přehraje ve stejných tempech, se stejnými rytmy a podobnými zpěvy, akorát se místo ostré kytary objeví klasická. U některých písní je totiž proměna poměrně výrazná a aranžérka Niké ukazuje, kam se dá dojít. To je případ hned první „Samodivy“, z níž zmizel takový ten důrazný zpěv v refrénu, ale i přesto má song pořád co nabídnout – ono se totiž jasně ukazuje, že když je původní materiál výborný, dá se s ním pracovat a udělat z něj zase výborný kousek. Jasně, lze to i pokazit, ale těžko z původní kraviny udělat skvost. Jediná novinka je vlastně novinka tak napůl – „Pod Babíma horama“ je hlucká sedlcká lidovka, kterou si SSOGE upravili, včetně textu, a když jsem si poslech originál v podání nějakého folklórního souboru, tak jsem lomil rukama. (úsměv) Hanka, Radek a spol. dali skladbě úplně jiný háv, zmodernizovali ji, hezky ozdobili klavírními tóny, doplnili perkusemi i (střídmě) akordeonem, smyčce znějí spíše vážnohudebně než lidově (za mě ideál). Punc tomu všemu dává velmi zajímavý taneční videoklip, který je pojatý velmi úsporně, ale tanečníci Giulia Del Grande a Mark Griffiths odvádějí interesantní výkon. „Přísahám“ od originálu až tak neutíká, je opět umírněnější, ale refrén zůstal zachovaný v původním módu, což rozhodně neplatí o refrénu ve „Skryj hlavu do dlaní“; tady se najednou hraje jako někde ve Španělsku, ta tam je slovanská melodika, prim hrají letní skočné rytmy. „Sudice“ vedle předchozí skladby působí jako šedivá myš vedle papouška ara, přijde mi utahanější než na „Návazu“, respektive jí chybí ona tajemnost, kterou jí dal potemnělý hlas Zuzany Lípové.
Druhou polovinu alba načíná „Tichý zpěv“, který je pojatý taky střídmě, ale přijde mi lépe vybalancovaný než předchozí skladba, posunul se do hájemství, které nedokážu žánrově zařadit. A co víc, nová podoba je podle mě lepší než původní, song je zajímavě zrytmizován a doplněn novými zvuky. „Ten, který ukoval Slunce“ mě nechává v novém podání vcelku chladným, samozřejmě je skvěle nazpívaný (což platí o všech skladbách, Hanka většinou zpívá první hlas, ale s Pavlem jim to v případě duetů pěkně ladí a sem tam se i Pavel dostává do hlavní pěvecké role, ve sborech pomáhají hosté), hezky nabasovaný, ale celkově z něj nemám žádný extra pocit. Pohanský „Ptakoprav“ mi přijde pozměněný kreativněji, je v něm k zaslechnutí řada zajímavých detailů, které jsou zdánlivě schované za docela ostrou rytmikou, nechybí samozřejmě výrazné houslové party ani zklidnění. Vyklidněně působí i „Malověrná“, v níž opět poutá pozornost klavír a hezky se prolínající hlasy obou vokalistů, mezi nimi se proplétají různé melodie a bručí baskytara, tohle je parádní balada.
„Tančila bych“, resp. „I Would Dance“ si zaslouží vlastní odstavec. Už třetí verze téhle ikonické písně. Úplně jiná. No vida, bezděky jsem použil slovo „jiná“; až kdy jsem jej napsal, došlo mi, že se tak jmenuje album. Obě předešlé varianty – v angličtině a polštině coby „Tańczylabym“ – mám zaryté v hlavě, ale obávám se, že česky nazvanou, ale anglicky napěnou „Tančila bych“ do ní neuložím. To, že je to primárně postavené na zpěvu, mnohdy na sebe vrstvených několika hlasech, je určitě odvážné řešení, ale vytratily se původní atributy – chytlavost, dravost, ústřední melodie.
Všechny doprovodné záležitosti byly u SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY vždycky na vysoké úrovni (možná s výjimkou „Iron“, ale to bylo před osmadvaceti roky!) – obaly propracované, zvuk z renomovaných studií, atraktivní producenti. V těchto směrech není „Jiná“ jiná. (úsměv) Obal vypadá moc hezky, šestistránkový digipack obsahuje booklet s texty (včetně úryvků v angličtině) a fotkami, na přebalu jsou všechny potřebné informace, grafika je učesaná, Phob odvedl precizní práci. Kromě CD vyšla i vinylová edice obsahující dvanáctipalec a sedmipalec, což je na jednu stranu ne úplně praktické, na druhou, vzhledem k délce materiálu a zachování dobré zvukové kvality, rozumné řešení. Výborný zvuk, který vznikal ve studiích Soundevice a Cyberbaobab, v prvním se za asistence (i producentské) Borise Carloffa nahrávalo, v druhém obstaral Miroslav Chyška matering, by si deformaci zhuštěním drážek nezasloužil Zmíněná Niké taky není no name persona, zpěvačka, skladatelka, aranžérka a hudební producentka momentálně studuje v Bostonu na Berklee College of Music.
„Jiná“ je albem, které primárně ocení fanoušci kapely, kterým se líbí tvorba z posledních dvaceti let; ti, kteří pořád vzpomínají na „Behind...“ a „Themes“ asi názor na „poStaňkovskou“ éru nezmění. Ti první si ale mohou udělat obrázek, jak jejich oblíbené písně vyzní v nových verzích, které jsou mnohdy docela odvážné, někdy mi přijdou dokonce lepší než původní a něco mi do uší úplně neleze. Ale to je subjektivní, dovedu si dost dobře představit, že co neleze do uší mně, poleze někomu jinému a naopak. Album je to každopádně v mnoha směrech zajímavé a pozornosti těch, kteří mají rádi za prvé „SAJLENTY“, za druhé kvalitní instrumentální a vokální výkony a za třetí lehké experimentování, by nemělo uniknout.
Seznam skladeb:
- Samodiva
- Pod Babíma horama
- Přísahám
- Skryj hlavu do dlaní
- Sudice
- Tichý zpěv
- Ten, který ukoval Slunce
- Ptakoprav
- Malověrná
- Tančila bych
Čas: 50:51
Sestava:
- Hana Hajdová – vocal
- Pavel Hrnčíř – vocal
- Gabriela Povrazníková – violin
- Michal Sýkora – violoncello
- Radek Hajda – guitar
- Stanislav Pavlík – bass
- Michal Milták – drums
Hosté:
- Aliaksandr Yasinski – accordion
- Jiří Kučerovský – acoustic guitar
- Jan Andr – piano
- Kateřina Eichlerová – vocal
- Tomáš Bečka – vocal
