Na koncertě HEXVESSEL jsem nechtěl chybět, ale jak už to poslední dobou mám, rozmýšlel jsem se do poslední chvíle. Nakonec jsem šťastný, že jsem přemohl lenoru a po docela dlouhé době navštívil Modrou Vopici. Stálo to za to!
Přicházím do klubu ve chvíli, kdy už měla pár minut hrát předkapela, což se ale nedělo. Pohled do vymeteného klubu, kde bylo dohromady tak 10 lidí, a to s kluky u vstupu, zvukařem a Kafem za barem, nevěštil nic pěkného. Oddálit začátek lze, ale nejde to šponovat do nekonečna. Tříčlenná parta ELLERVE tak nastoupila na svícemi pěkně vyzdobené pódium za pohledu cca 15 lidí. Kapelu tento večer tvořila trojice, které vévodila Elisa Giulia Teschner. Ta kromě zpěvu navíc obstarávala akustickou kytaru a byla doplněna dalším kytaristou a violoncellistou. Jelikož jsem kapelu dosud neznal a před koncertem nepodrobil průzkumu, nabízely se mi asociace s Emmou Ruth Rundle, případně Chelsea Wolfe, k níž měla Elisa blízko vizuálem – havraní vlasy, gotický styl dresscodu… Co ale bylo na koncertě nejvíc fajn, bylo, že i přes blbé výchozí podmínky kvůli komorní atmosféře trio hrálo pěkné písničky, Elisa krásně zpívala a nenechala na sobě znát smutek ze slabé návštěvy. Navíc příjemně komunikovala s publikem a na závěr roztomilou češtinou zmínila klub Modrá Vopice. Ve finále byli ELLERVE příjemným překvapením, které příznivcům dvou výše zmiňovaných a jim podobným dam, mohu jen doporučit.
HEXVESSEL u nás hráli poprvé a naposled v roce 2016 po vydání desky „When We Are Death“, která ale pro kapelu znamenala krok jinam. Z kdysi folkrockové psychedelie, za což jsem kapelu cenil, se stala 70s retro rocková parta, která svou hudbu nedělala špatně, ale nebylo to nic, čím by byla tak unikátní jako na prvních nahrávkách. Musím říct, že po tomto období jsem HEXVESSEL úplně vypustil a vrátil se k nim až s aktuální deskou „Polar Veil“, která u mě loni silně rezonovala. Bylo logické, že největší focus bude cílen právě na tohle album, o čem svědčilo i to, že HEXVESSEL místo klobouků nasadili kápě a pláště. Mat (v metalovém světě známý především jako Kvohst) se pral v první věci s neposedným mikrofonem, u čehož vypadal dost nasraně, což se ale naštěstí neodrazilo na jeho výkonu. A ten výkon u tohohle zpěváka byl opět, stejně jako před osmi lety, skvělý. Stejně jako Mat ale fungovala celá kapela. Pomáhal tomu výborný zvuk a co jsem si proti desce uvědomil až naživo, byl fakt, jak úderně a zásadně hraje v jejich podání basa. Basák nejenže udával tempo a tvrdil muziku, ale nastoloval skladbám ráz a hlavní nosné riffy, nad nimiž se vznášely ve výškách kytary Mata a druhého kytaristy, který obstarával sóla a obsluhoval synťáky.
Koncert mě lapil hned od začátku, ale jak postupoval čas, hudba těchto muzikantů mě vtahovala do sebe čím dál víc a závěrečná třetina setu byla jedním slovem nádherná. Odstartovala to moje nejoblíbenější věc „Older Than The Gods“, na kterou navázaly o nic horší „Ring“ a na živo luxusní „A Cabin In Montana“. Závěr patřil jedinému pořádnějšímu blackmetalovému klepci v podobě „Homeward Polar Spirit“, který zároveň i poslední album uzavírá.
Na HEXVESSEL se ve finále sešlo tak cca 40–50 lidí, což nevypadalo až tak žalostně. Ti, kteří dorazili, zažili komorní večírek. Bylo evidentní, že přišli ti, co věděli moc dobře, proč tráví svůj volný čas ve Vopici. Ke konci se mezi songy Mat rozpovídal a zmínil, že budou letos na Brutalu, zároveň vzpomenul už zmiňovaný osm let starý koncert v Crossu. Matův civilní projev byl velmi milý a slovem milý bych označil i tento večer, který byl pro mě zážitkem.
