„A ještě mi tu nakonec zbyl jeden veliký otazník. Bude příští velká deska česky nebo anglicky?“ Tak jsem ukončil recenzi na skvělý poslední materiál SSOGE Osamělí. V navazujícím rozhovoru jsme téma jazyka také otevřeli. „Já si myslím, že pokud budeme hrát „venku“ nebo posílat promo CD zahraničním vydavatelským firmám, chce to angličtinu,“ pravila tehdy Hanka. A Radek po Relic Dances tvrdil: „Jazykem rocku je angličtina. Venku není (v rámci rocku/metalu) na češtinu nikdo zvědavý, co si budeme povídat. Navíc jsme většinu textů dělali přímo v angličtině a jejich české překlady bereme s rezervou. Mimochodem, zkusil sis to v češtině zazpívat? My jo, a docela jsme pobavili.“
Výsledek je oproti předcházejícím vyjádřením ve všech směrech opačný. Kapela míří do světa pod záštitou zahraničního (a nikoliv malého) labelu a prozpěvuje si k tomu mateřštinou. A čeština do etnického a pohanského doom metalu pasuje parádně (nevěřte proklamacím vydávající firmy, která kapelu v katalogu vede jako folkmetalovou; větší pitomost jsem dlouho nečetl). Hančiny (tu a tam jí některý kolega pomohl) texty jsou poetické, inspirované slovanskými božstvy, přírodou, živly... To sice není u kapely daného zaměření nic nového pod sluncem, ale na druhou stranu jsou slova poskládána moc hezky, poslech neruší a plynou úplně přirozeně.
Zato řazení skladeb považuji za velmi nešťastné. Když jsem album slyšel poprvé, přišlo mi nevýrazné a takové nijaké. A pak jsem přišel na důvod. Asi to platí obecně – zpočátku je posluchač pozorný, postupem času ostražitost lehce upadá a první dojem si vlastně utváří na základě začátku nahrávky. A Sajlenti hodili na úvod do placu dvě vcelku fádní kompozice, kterým chybí nějaký silnější moment, něco zarývajícího se pod kůži. Pocit napětí, mrazení v zádech a husí kůže přichází až s třetí Skryj hlavu do dlaní. Tahle skladba měla být na začátku a album by vyznělo mnohem výrazněji.
Ale abych byl spravedlivý... Návaz je velmi kvalitní počin, o tom není sporu. Celému materiálu vládnou takřka všudypřítomné skvěle zahrané a výborně nazvučené housle kouzlící jednu pěknou melodii za druhou. Hanka zpívá výborně – to se dalo čekat – a Pavel se taky neztrácí. Jistě, ve srovnání s ženským elementem nedostává tak velký prostor, ale s tím svým se vyrovnává se ctí; jeho projev je hodně pestrý – od čistého zpěvu přes nečistý k minoritnímu drsnému řevu.
Skladby Mokoš a Zlatohlav jsem již nakousl. Ve středních tempech plynoucí Mokoš mi přijde zbytečně natahovaná, nezabírají dlouhé bezeslovné vokály („áááá áááá áááá áááá“) ani obyčejné melodie, jen Hančin procítěný zpěv skladbu táhne z průměru. Zlatohlav potěší o fous více, minimalistické decentní pasáže v režii houslí i odlehčený ženský zpěv jsou příjemné, nástupy ostatních nástrojů ale vyznívají jaksi naprázdno a nezachrání je ani violoncello. S cimbálem na úvod Skryj hlavu do dlaní přichází razantní proměna. Najednou to jde, jako kdyby se kapela nejdříve rozehrávala a pak se do toho skutečně opřela. Krásné táhlé tóny houslí, nápaditý duet obou zpěváků, chytlavý refrén, drobné kudrlinky pro zpestření a hit číslo jedna je tady: skladba, která by měla být dávána k lepšímu na oficiálních profilech coby vodítko k tomuto materiálu, nikoliv Slava. Ta je, podle mě neprávem, terčem poměrně silné kritiky pro jednoduchost, plánovanou hitovost či dokonce kýčovitost. Nemyslím si to, jediné, co mi u ní nesedí, je pozice prvního singlu. Od zbytku materiálu se totiž diametrálně odlišuje... Ale proč by SSOGE nemohli nahrát jednu skočnou a veselejší skladbu? Navíc tak silnou a nabízející spoustu zajímavých momentů – ať už jde o prolínání duetu Hanky a Pavla s dialogem týchž nebo v pozadí se vyskytující sborové zpěvy.
Po rychlejším tracku nastává zvolnění, ryzí folklór Sudice obohacuje vklad Zuzany Lípové, která si střihla druhý, potemnělý hlas; už předtím se v songu Přísahám v podobné roli představila Míša Lipárová a aby těch hostů nebylo málo, jejich počet se zastavil na čísle 7, které ještě navyšuje počtem nespecifikovaný mužský sbor. Nejvíce „doom“ a „metal“ a nejvíce provázaný s minulosti kapely je song Dva stíny mám. Podle mě vůbec nejlepší věc, která se na Návazu nachází. K ostře riffující kytaře se posléze přidávají housle, violoncello, mužský chropot a později i Hanka. Dramatičnost skladbě dodávají časté změny nálady i citlivě zakomponovaný cimbál, o dalších klasických nástrojích nemluvě – houslové sólo je opravdu nádherné. Deska pomalu spěje k závěru, Pramen co ví opět nabízí hlavně houslové party, ale i violu, kontrabas, dvojhlasy i sbory. A pak přichází trocha smutku a samoty – Samodiva. V ví burácí kytara, nad ní se vznáší opar houslí a violoncella, opět nechybí cimbál ani pestré vokály, jen je škoda nedotaženého závěru, skladba i album skončí jakoby nic... chybí něco, co by tohle dílo výrazněji korunovalo, třeba na způsob konce písničky Skryj hlavu do dlaní.
Zvuk je precizní, křišťálově čistý, nahrávalo se v Grapow Studios (rockové nástroje) a ve studiu Českého rozhlasu Ostrava (klasické nástroje), další doprovodné záležitosti také snesou nejpřísnější měřítka, ať už jde o stylový graficky vytříbený obal (v případě limitované edice s přívěškem na krk – kdysi něco podobného nabízeli Root v Kärgeräs) či očím libá trička.
Závěr? Když budu Návaz srovnávat s předchozím česko-polsky napěným materiálem, musím konstatovat, že se Osamělí stále nacházejí na trůnu a novinka je překonat nedokázala. Neprohrála na celé čáře, to by ostatně bodové hodnocení nebylo tak vysoké, ale o fous resp. dva ano. Chybí jí více „dramat“, více smutku „smutného jak pondělí“ (úsměv), více skladeb typu Dva stíny mám, Skryj hlavu do dlaní resp. Osamělí nebo Tváří v tvář.
Seznam skladeb:
- Mokoš
- Zlatohlav
- Skryj hlavu do dlaní
- Přísahám
- Slava
- Sudice
- Dva stíny mám
- Pramen, co ví
- Samodiva
Čas: 48:42
www.ssoge.com
bandzone.cz/silentstreamofgodlesselegy
www.myspace.com/ssoge
www.season-of-mist.com
