Dlouhých sedm let uteklo od předchozího alba „Návaz“, ale asi jen snílek může čekat, že budou kapely existující déle než dvacet let chrlit nahrávky jako v počátcích své existence. Důvodů je samozřejmě celá řada a každý je zná. Stejně tak důvody, které vedou ke změnám v sestavách – a těch potkalo SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY mezi „Návazem“ a „Smutnicí“ hned několik, na některých postech i dvě. Do kapely před nahráváním novinky přišly tři nové posily: houslistka Gabriela, bicmen Michal (ex-ENDLESS) a basák Standa alias Vjacki (ex-DYING PASSION), kteří vystřídali trio, jež si v kapele zapsalo epizodní působení. Ale jak známo, kapelu drží v rukou manželé Hajdovi, kteří se starají o hudbu i texty, takže se žádný výrazný stylový kotrmelec nedal čekat.
Ale představy jsou jedna věc, skutečnost druhá. Hned při prvním poslechu udeří do uší nečekaná tvrdost dvou songů na začátku; přiznám se, že jsem to od SSOGE nečekal a že tohle překvapení považuji za velmi příjemné. Z úvodní jízdy „Ten, který ukoval Slunce“ dokonce jakoby zavanul vítr „Behind the Shadows“. A těch návratů je víc, po intermezzu u Season of Mist (a reedičním CD pod Pařátem) se kapela vrátila pod křídla Redblacku, pod nímž vydala většinu nahrávek a slavila ty největší úspěchy včetně Anděla.
Ale pojďme do přítomnosti k „Slunečnímu kováři“, kterého uvozuje drnkání na (snad) bouzouki kytaru – a poté se začínají dít věci. V první řadě se ozve mužský řev, v druhé šťavnatá energická muzika, doslova kolotoč chytlavých motivů, překvapivě zprvu v režii kytary, která (na rozdíl od živého provedení) válcuje housle i violoncello, krok s ní drží jen bicí a samozřejmě vokalisté. Postupně přebírá otěže Hanka, nicméně ani Pavel nezpívá jen štěky, ale dostává hodně prostoru, nejen pro hrubý hlas, ale i pro přirozený. Gró skladby spočívá v takřka „behindovském“ rotování, které svádí k točení hlavou. Jestliže úvod překvapil, dvojka „Kdo z nás je víc“ uzemnila! Dost možná jde o nejtvrdší song v dějinách kapely, byť úvodní Hančino preludování následující vývoj nepředznamenává. Jenže… najednou je tu nářez, jenž tepe v duchu moderního death metalu, do něhož Hanka bezeslovně prozpěvuje, ale hlavní slovo si následně bere Pavlův growl. Bicí dusají, kytara řeže, basa bručí… kdo by to do SSOGE před vydáním alba řekl? I když „Kdo z nás je víc“ postupně obrušuje hrany a Hančin zpěv ji posouvá do smířlivějších sfér, je úvod nahrávky hodně silný a hlavně heavy.
Po dvou šlehách je na místě zvolnění a „Synečku“ v tomto směru funguje znamenitě. Při úvodním Hančině procítěném sólovém zpěvu naskakuje husí kůže (a naskakovala i na koncertě), záhy se přidává cimbál a v křehké skladbičce muzikanti nástroje šetří, hrají na ně jen tak zlehka, snad kromě baskytary, která pod houslemi, violoncellem, cimbálem a později odlehčenou kytarou barvitě tepe. Z folklórního úvodu se kompozice postupně vyvíjí ve svěží rockovou jízdu, v níž opět zaujmou i pestře zahrané bicí. „Ptakoprav“ nechá vzpomenout na „Osamělé“, nad písní se neustále vznáší pohanská aura, hlavně housle hrají tklivé melodie, nad nimiž by se srdce zastavilo… a nad dalším Hančiným skvostným pěveckým projevem zrovna tak. Pavel ji ale podporuje se vztyčenou hlavou, možná trochu nenápadně, nicméně dvojhlasy jsou tady podařené, a nejen ty, pořád se něco děje, pozorný posluchač si může všimnout spousty drobných zpestření, nepozorný pak aspoň krásných melodií v podání smyčců.
Polovina alba a naprostá spokojenost. „Malověrná“ v nastaveném „spokojeném“ duchu pokračuje, folk-doom-rocková baladická věc atmosféru alba zahušťuje a činí méně veselou, i když ve finále jde díky silnému refrénu o honosnou písničku. Jediná záležitost, na kterou jsem si nezvykl a která mi přijde vyloženě otravná, je zpěv na začátku „Za nevěstou“. Připomíná mi kvílení vesničanky v Mrazíkovi „Váňo, Váňo, Ivánku...“. Přitom po téhle mučivé epizodě nabírá „Nevěsta“ úplně jiný směr a i když z ní nemizí folklórní nádech ani sbory (zřejmě v režii týchž zpěvaček jako ona nešťastná introdukce), jež jsou tady na svém místě, stejně jako další houslová kouzla. Cimbál se vrací v předposledním „Tichém zpěvu“, který už jakoby předznamenává dojezd alba; nejméně nápadná i nápaditá věc, v níž samozřejmě nechybí záchytné body, hlavně vokální. Závěrečné „Bezbřezí“ mi opět evokuje „Osamělé“, potažmo „Relic Dances“, tedy období, které mám u SSOGE hodně rád.
Za hudební stránkou ani o píď nezaostává ta zvuková. SSOGE se vrátili do studia Rolanda Grapowa, produkci svěřili Yossimu Sassimu (YOSSI SASSI BAND, ex-ORPHANED LAND), který výrazně přispěl i jako hostující muzikant, a výsledkem je plnokrevný živý sound, který nechává krásně vyniknout všechny nástroje.
A ještě jedna věc si zaslouží pochvalu – texty. Čeština už definitivně vládne, což je z mého pohledu správná volba, ale důležitější je, že Hanka dokázala poskládat slova tak, že poslech vůbec neruší. A když se do nich začtu, přijde mi, jako kdybych louskal balady Karla Jaromíra Erbena.
O tom, že SSOGE dělají všechno na profi úrovni, není sporu. Výborný dojem ze „Smutnice“ podtrhuje velmi pěkný obal, šestistránkový digipack a 24stránkový booklet. Vnější strany digipacku jsou barevné, všechny ostatní černobílé a ctí ducha hudby, kterou kapela produkuje. O spoustu krásných perokreseb se postarala Striga, která (jestli jsem to správně pobral) ručně napsala i veškeré texty (jediná výtka – malé „s“ ve slově Slunce v názvu první skladby). A komu by nestačila standardní verze, může sáhnout po limitovaném dřevěném boxu s CD, trikem, dřevěným korbelem, tácky, fotografiemi…
Seznam skladeb:
- Ten, který ukoval Slunce
- Kdo z nás je víc
- Synečku
- Ptakoprav
- Malověrná
- Za nevěstou
- Tichý zpěv
- Bezbřeží
Čas: 48:44
Sestava:
- Hana Hajdová – vocal
- Pavel Hrnčíř – vocal
- Gabriela Povrazníková – violin
- Michal Sýkora – violoncello
- Radek Hajda – guitar
- Stanislav Pavlík – bass
- Michal Milták – drums
Hosté:
- Yossi Sassi – bouzoukitara, guitar, bass, shaker, choirs (6)
- Míša Lipárová – dulcimer, choirs (2, 5, 6)
- Martin Šob – choirs (5, 6)
- Folklore ensemble Kriváň – choirs (6)