Jihočeská Volyně v dolině není místem jen metalových akcí jako ETEF nebo předsilvestrovský Satan Klaus, ale na své si přijdou také fanoušci inteligentního alternativního popu. A tak ještě s hlavou ztěžklou brazilským metalem z předcházejícího dne z písecké Podčáry beru drahou a vyrážíme se mrknout, jestli TATA BOJS vypadají stejně trojrozměrně jako na obalu jejich zatím posledního studiového alba „Jedna nula“ z roku 2020. Pražskou formaci jsem zaregistroval páteční podvečer ještě před jejich vystoupením, a to v okamžiku, kdy opouštěli ve Strakonicích poslední měšťanský pivovar v ČR, kterým je zajisté fundovaně (kdysi jsem exkurzi také několikrát absolvoval) provedl sládek Vlasta Matej.
Začátek koncertu byl pro mě z neznámého důvodu posunut na 20,30 hod., což nebylo nic proti ničemu. V mezidobí se místní sál, jak poznamenal Milan Cais duchem situovaný do Formanovo filmu „Hoří má panenko“ utěšeně plnil a naznačoval, že bude plnej dům s věkovým rozpětím od pěti do sto pěti.
Kapela z Hanspaulky, jejíž vznik se datuje do roku 1988, o sobě dala na hudební scéně vědět průlomovým albem „Futuretro“ z roku 2000, po kterém nevydala album, které by bylo vyložený průser, ať už „Biorytmy (2002), „Nanoalbum“ (2004) se psem-robotem Halem, „Ležatá osmička“ (2011) nebo A/B (2015). Postupem času se z povahy jejich tvorby vytrácí pojem indie a TATA BOJS si tím otevírají cestu k větší fanouškovské základně, aniž by zásadním způsobem ohýbali hřbet a obětovali nálož hravosti ve prospěch komerčních slátanin. Zakládajícími členy jsou letošní padesátníci zpěvák a bubeník Milan Cais a baskytarista Marek Huňát (aka Mardoša).
Fundament playlistu přirozeně spočíval v posledním albu, celkově desátém „Jedna nula“ (2020), a tak TATA BOJS oblečeni do svých písmenkových triček doslova a do písmene rozhoupali parkety místního sálu při instantním hitu „Holka z plakátu“, ve „Zvony“ se bilo na poplach, nezapomnělo se na milovanou Francii „Kraftwerk in Saint Tropez“, smutek se zaháněl při klonování na vlas identického bráchy „Vlasní brácha“, přesnou definici tance naznačila „220 Travoltů“. Zhruba v polovině setu si Cais nasadil mikrofonový port, aby vystřídal hostujícího bubeníka, čímž omezil rozsah svých pohybových možností na minimum. Ze starší tvorby zazněly např. výčet kamarádek „Kamarádky“, VKV i dlouhé vlny vysílal „Radioamatér“, matka moudrosti „Opakováni“, ve střižně zrozená „Filmařská“, „Elišce“, která hodně potěšila moji neteř Élišku, opětovný návrat do Francie „Attention Aux Hommes!“, že není malých rock 'n' rollí přesvědčili „Pěšáci“, „Papírovka“ tvrdila, že všechno změní.
Po přídavku tří skladeb a více jak hodině a půl hraní se TATA BOJS rozloučili křepčením při pro mě neznámém tanečním instrumentálním (asi)hitu. Permanentně roznožkující Mardoša nacvakal směrem k publiku několik snímků pidi kompaktem, kterým zachytil atmosféru již cca 600 koncertů. TATA BOJS potvrdili že jsou tradičně silní na koncertních pódiích a disponují vlastnostmi ovládat dav. Já jim věřím, že být TALKING HEADS, PIXIES nemají v plánu, ale o kapele lokálního významu silně pochybuju. Zvukově přepychová show, za kterou stojí platný člen kapely zvukař a producent Dušan Neuwerth.
Žádný aktivismus ani životní moudra, ale pouze profesionální zábava. Troufám si tvrdit, že TATA BOJS jsou guilty pleasure nejedné černé duše.
