David Kříž už se hudebním podhoubím proplétá celou věčnost. Hrál na kytaru v několik kapelách a vždy tam zanechal výrazný rukopis. Nejznámější skupinou kde působil, byla bezesporu emo hardcoreová THEMA ELEVEN, poslední kapitolu pak píše v neustále populárnějších MÖRKHIMMEL. David je bezesporu zajímavá osoba, která má přehled o hudebním dění a příjemně se s ní debatuje o hudbě, díky tomu vznikl nápad uskutečnit tento rozhovor, v kterém se tento šikovný kytarista představuje.
Jaké jsou tvé hudební posluchačské začátky? Jak a kdy jsi začal hudbu vnímat? Pravděpodobně jsi hned od začátku neposlouchal HC/punk nebo death metal. Začínal jsi na českých kapelách nebo rovnou na zahraničních?
Řekl bych, že v mém případě jde o úplnou klasiku. Aktivně jsem hudbu začal sledovat na druhým stupni základky, myslím, že v šestý třídě. První metalová nahrávka, která se mi dostala do ruky, byla METALLICA „Ride The Lightning“. Šlo o kazetu v naprosto příšerný kvalitě, nicméně sjížděl jsem ji dokola několikrát denně. Tahle deska mě dost zásadně nasměrovala a do dneška na ni nedám dopustit. Ze začátku jasně dominoval heavy metal, thrash a grunge, další metalový subžánry a HC/punk mě začaly zajímat až později. Vždy jsem poslouchal hlavně zahraniční kapely, což až na výjimky platí stále.
Kdy tě napadlo, že budeš ten „slavný“ kytarista David Kříž? (úsměv) Učil ses doma sám, nebo máš nějaké hudební vzdělání?
Ono to šlo tak nějak ruku v ruce. První elektrickou kytaru jsem si pořídil ve 13 a jsem samouk. Základy hry mám z transkripcí METALLICY a GUNS´N ROSES. První riff, co jsem se kdy naučil, byl ústřední motiv z „Enter Sandman“. Je jasný, že ta otázka má znít jako vtip, ale na základce se člověk opravdu viděl jako rock star stojící v záři reflektorů před narvaným stadionem. (úsměv)
Co preferuješ u kytaristů? Patříš do té profi formy, kdy koukáš na kytaristu, jak to tam sází a dokážeš ocenit jeho um, nebo to máš třeba jako já. Mně je úplně jedno, jak kdo hraje, jestli má osm strun nebo dvě, ale jde mi hlavně o ten pocit a výslednou formu. Jak to máš ty?
Sám se sice považuju za hodně úspornýho hráče, nicméně řeknu ti to asi takhle – skvělí instrumentalisti můžou kdykoliv natočit úplně špatnou desku, ale mizerný hráči nikdy skvělou desku nenatočí, a to můžou mít pocity celkem jakýkoliv. Feeling je nesmírně důležitej, bez něj je jakákoliv hudba naprosto sterilní, sám o sobě bez odpovídající instrumentální úrovně ale nefunguje. Pochopitelně, že jiný kvalitativní nároky na hráče klade tříakordovej punk a jiný třeba technickej death metal, i ten nejjednodušší formát je ale třeba, pokud má výsledek k něčemu vypadat, zahrát dobře.
Prošel sis několika kapelami, mohl bys sepsat malé bio? Kde, kdy, jak dlouho?
Časově asi nebude vše sedět stoprocentně, nicméně zkusím to. V roce 1995 jsem začal hrát v THEMA ELEVEN, což byla královéhradecká kapela, která fungovala do začátku roku 2009. V letech 2009 až 2011 jsme společně s basákem a bubeníkem pokračovali pod názvem MOTHER. S druhým kytaristou THEMA ELEVEN jsem mimo to nějakej čas hrál i v projektu KARL MARX. Dobu fungování si nevybavuju úplně přesně, ale řekl bych 2003-2006. Po přestěhování do Brna v roce 2006 jsem začal hrát s kapelou TUMMO a po nějakým čase ještě se SEE YOU IN HELL. Působení v obou brněnských kapelách skončilo v souvislosti s mým přesunem do Prahy v roce 2009. Bezprostředně po ukončení činnosti MOTHER v roce 2011 jsme se se Slávkem domluvili na obnově jeho kapely MÖRKHIMMEL, která díky exodu původních členů byla tou dobou už asi dva roky u ledu. V téhle kapele hraju do teď, přičemž v žádným dalším projektu aktuálně nepůsobím.
Působil jsi a působíš v kapelách, které vyráží na turné. Což znamená dlouhé cesty, blbé vyspání, většinou větší než menší množství alkoholu a často i finanční újma. Jak tyhle útrapy nebo radosti snášíš? Pozoruješ na sobě, že čím jsi starší, tím je to pro tebe méně snesitelnější a to, co jsi dal před deseti lety, by teď byl problém?
Upřímně řečeno, „skutečnou“ alternativu v podobě noclehů na matracích promočených od koček apod. jsem nedával nikdy a s přibývajícím věkem je člověk na určitej komfort, dá-li se to tak v daný souvislosti vůbec nazvat, stále náročnější. Neříkám, že potřebuju spát zrovna ve Four Seasons, nicméně teplou večeři, topení, čistý lůžko a možnost sprchy považuju za standard, ze kterýho jen velice nerad slevuju. Pokud se na turné nahromadí víc koncertů, kde tohle minimální zázemí chybí, může se z výletu, na kterej si všichni bereme dovolenou, velmi rychle stát totální opruz. Abych byl fér, musím říct, že od doby, kdy jsme začínali jezdit s THEMA ELEVEN, se podmínky nesrovnatelně zlepšily a do situací, kdy se dá mluvit o provaru, se dostáváme už jen velmi zřídka. Co se týče zvýšené konzumace alkoholu, zdaleka to není tak divoký, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Když jsi působil v SEE YOU IN HELL, aktivní to kapele, byl jsi s nimi na brazilském turné, jaký to byl zážitek? Ruku na srdce. Pro mě to zní skvěle, bylo to super i v reálu?
Jet na turné do Jižní Ameriky je silným zážitkem samo o sobě, ať už vše nakonec probíhá a dopadne celkem jakkoliv. Brazílie je země, kde spousta věcí funguje úplně jinak, než je našinec zvyklej, ale když tuhle skutečnost dokážeš přijmout, nad ledacos se povzneseš a navíc koncerty fungujou, je to výborná zábava a hlavně zkušenost k nezaplacení. SEE YOU IN HELL za tuhle možnost velice děkuju.
Jak dlouhé to turné bylo? Asi jste vždy nehráli jenom v těch top čtvrtích, takže jste se možná někdy dostali i do nechvalně známých částí měst. Napadá mě, jestli jsi tam někdy neměl trochu strach o svoji osobu, nebo to tam není tak zlé a ty zvěsti o chudinských čtvrtích nejsou úplná pravda?
V Brazílii jsme strávili celkem dva týdny, ale že bychom hráli v nějaký vyloženě nebezpečný lokalitě, si opravdu nevybavuju. Samozřejmě, že s bezpečnostní v brazilských městech je to jiný, než je člověk zvyklej z Evropy, pokud ale dodržuješ určitý pravidla, jako třeba že nechodíš do nechvalně vyhlášených čtvrtí apod., riziko není nijak dramatický. Tak třeba v Riu v tentýž večer, kdy jsme tam hráli, sestřelili při přestřelce gangů někde na periferii policejní vrtulník, ale pro nás to byla zpráva, kterou jsme se dověděli normálně z televize. Pokud se nemotáš na rizikových místech, na který tě upozorní každej turistickej průvodce, podobný věci se tě s největší pravděpodobností vůbec nedotknou. Co se týče přímo hraní, vybavuju si, že jeden koncert jsme měli na volně přístupným prostranství v centru města a vzhledem k tomu, že akce byla zdarma, stahovaly se tam i opravdu hodně podivný existence, hlavně teda dost otravný a agresivní smažky (snad se nikoho nedotknu, ale výstižnější termín mě opravdu nenapadá). Určitě nemůžu říct, že bych se tam cítil dobře, k žádnýmu vážnějšímu incidentu ale naštěstí nedošlo a smažky se nakonec porvaly jen mezi sebou. Poměrně hluboko v paměti zarytý mám pak místo, kde bydlel člověk, kterej se o nás staral v Sao Paulu. Jeho ulicí se táhnul několikakilometrovej nadjezd a prostor pod ním snad v plný délce okupovalo ležení bezdomovců, většinou šlo o lidi na nejlevnějších drogách v konečným stádiu. Několikrát denně tu zasahovali policajti a neobvyklou věcí nebylo ani sbírání mrtvých. Tohle byl opravdu velmi žalostnej pohled.
Nejlepší, nejhorší, nejúspěšnější turné bylo...?
To se opravdu velmi těžko posuzuje. Můžeš jet třeba do země, která je pro tebe turisticky atraktivní, koncerty nestojej za moc, ale ve finále se vrátíš spokojenej, protože jsi se podíval někam, kde tě to zajímá. Pokud bych měl hodnotit odjetá turné čistě z pohledu kapely, obecně nejlepší zkušenosti mám s Německem. Pravda je, že turistiky si tu člověk moc neužije, ale průměrná návštěvnost koncertů bývá velice dobrá, navíc zpravidla chodí lidi se zájmem, kteří si koncerty dokážou užít a nemají problém utratit peníze za desky a merchandise, což, přiznejme si upřímně, se taky počítá. Velmi pozitivně pak hodnotím turné Mörkhimmel po Anglii a Skotsku v roce 2013, který navzdory všem varováním a ne příliš pozitivním předchozím zkušenostem dopadlo výborně. Co se zážitků týče, nejzajímavější určitě byla výše zmíněná Brazílie, moc mě naopak neoslovilo Rusko a Ukrajina.
Nevím, jak v minulosti, ale vždy jsi byl v kapelách tahounem, takovým tím hlavním nosičem hudebních myšlenek? Vím, že jsi skromný, ale pochlub se. (úsměv)
Vždy jsem byl spolutvůrcem. Značnej rozdíl samozřejmě je, jestli hraješ v kapele s jednou kytarou nebo se dvěma kytarami. Pokud jedinej melodickej nástroj v kapele obsluhuješ ty, je poměrně logický, když spoluhráči očekávají, že budeš i hlavním nositelem nápadů. Stoprocentně to tak ale nikdy není. V MÖRKHIMMEL máme role docela přirozeně rozdělený podle toho, kdo je na co dobrej, a funguje to, aniž by se kdokoliv musel cítit z tvůrčího procesu vyčleněnej.
S kým jsi v minulosti nebo současnosti sváděl/svádíš největší boje o celkovém vyznění materiálu. Kdo byl/je tvůj největší oponent?
Nejsem konfliktní typ, takže moc nebojuju a se spoluhráči se snažím normálně domluvit. Občas se samozřejmě stane, že přijdu s nápadem, kterej zpočátku vykazuje známky nepochopení, většinou se ale všichni nakonec usnesou, že je to to nejlepší, co v danou chvíli můžeme dělat. Zpravidla stačí říct, OK, klidně se můžeme věnovat vašim nápadům. (úsměv)
Spoustu let jsi působil v THEMA ELEVEN, kde jsi i zpíval. Jak jsi se v téhle pozici cítil a nemáš teď třeba tendenci Slávkovi kecat do řemesla?
To, že jsem v THEMA ELEVEN začal zpívat, byla víceméně z nouze ctnost. Nikdo se postu zpěváka nechtěl ujmout a já byl nakonec jedinej trouba, co polevil. Dělat vokály mě baví, svým způsobem mi to občas i chybí, zároveň to ale není nic, bez čeho bych se neobešel. Můj hlas jsme zpočátku zkoušeli zapojit i do MÖRKHIMMEL, ale nebylo to úplně ono, tak jsem s tím dal radši pokoj. Slávkovi do řemesla samozřejmě kecám, ale určitě ne víc než kdokoliv jinej z kapely.
Jak jsi nahlížel a třeba teď nahlížíš u svých kapel na texty? Dřív to byla určitě angažovaná forma, zaměřená levicovým směrem, dnes v MÖRKHIMMEL jsou to víceméně temné, misantropické záležitosti. Určitě se za ta léta nějak vyvíjely i tvoje názory, pohled na svět... Bylo by ti třeba dnes něco z minulosti nepříjemné?
Nemyslím si, že je to úplně tak, jak říkáš. Žádná z kapel, ve kterých jsem kdy působil, neměla prvoplánově angažovaný texty, naopak vždy šlo spíš o osobní, temnou rovinu. Nejblíž tomu, co máš na mysli, byli pravděpodobně SEE YOU IN HELL, ale ani oni nikdy nezpívali explicitně o politických tématech. Za vším, čím jsem si v tomhle směru prošel, si stojím a za nic se nestydím. Ačkoliv sám texty nepíšu, s textovou stránkou svých kapel jsem nikdy v rozporu nebyl.
Prošel jsi kapelami, kde se zpívalo jak v češtině, tak i v angličtině. Jaká forma je ti bližší?
Určitě čeština. Byly pravda doby, kdy co nebylo v angličtině, mělo pro mě pachuť provinčnosti, ale to je dávno pryč a hlavně je to naprostá blbost. Vždycky je lepší zpívat česky než se ztrapňovat angličtinou s mizerným přízvukem.
Proč jste jako MOTHER tak rychle ukončili svou éru?
Je to prostý, po velmi krátký době se ukázalo, že o tom, co od kapely čekáme, máme každej dost rozdílný představy, což postupem času vykulminovalo tak, že jsme nebyli schopní se domluvit na jakýmkoliv funkčním modelu spolupráce. S ohledem na to, že byla docela čerstvě venku deska, bych býval dal MOTHER na dojezd trochu víc času, nicméně pro některý členy už nepřipadalo pokračování v úvahu, tak jsme to rozpustili. Zpětně to vnímám jako rozumnej krok, určitě bylo lepší, když jsme se každej začali realizovat po svým než další přešlapování na místě. Těší mě, že moji ex spoluhráči z Mother dnes dělají hudbu, jak vždycky chtěli, a jsem rád, že se jejich novým projektům daří.
Poslední kapitolu píšeš s MORKHIMMEL, což byla před tvým příchodem Slávkova záležitost. Jak jsi se s tímhle démonem dal dohromady?
Slávka si pamatuju už z doby, kdy zpíval v MASS GENOCIDE PROCESS, blíž jsme se ale poznali až v Praze. Potkávali jsme se na koncertech a v hospodách, hodně se bavili o muzice, on chtěl kapelu, já taky, takže netrvalo dlouho a společně jsme vzkřísili MÖRKHIMMEL.
Nevím, jestli ho nazvat osudovým, ale spolupracuješ už pěkně dlouho s bubeníkem Hawranem. Čím to je, že to spolu takovou dobu táhnete? Jaké jsou jeho přednosti a čím tě štve, co nám na něj práskneš bulvárního? (úsměv)
S Hawranem jsem se potkal na vejšce v Hradci Králové a pokud dobře počítám, je to už neuvěřitelných 18 let. On se v tý době věnoval koníčku, který se zpravidla označuje jako alternativní bigbít, čímž jsem sice hluboce pohrdal, ale vzhledem k tomu, že kromě mé osoby byl jedinej v ročníku, kdo měl dlouhý vlasy, mi nakonec nezbylo, než se s ním začít kamarádit. Kdy a za jakých okolností jsem ho vlastně přivedl do THEMA ELEVEN už si přesně nepamatuju, zřejmý ale je, že nám to spolu nějakým záhadným a racionalitě se vymykajícím způsobem klape. Hawran se vyznačuje celou řadou užitečných vlastností, např. rád počítá a nepustí zbytečně chlup, proto je dlouholetým správcem kapelní kasy. Štve mě jen zřídka, nejčastěji asi tím, že je línej a rigidní. (úsměv) Mimo kapelu se ve volným čase věnuje domácímu pivovarnictví, v čemž je dle mého laického názoru fakt dobrej.
Podobný případ je i Barvák a jeho Insane society. Drtivá většina desek, na kterých jsi se podílel, vyšla pod jeho labelem. Podepsal jsi u něj doživotní smlouvu? (úsměv)
To je pravda, s Barvákem se známe ještě o nějakej ten pátek dýl než s Hawranem. V časech, kdy jsme s THEMA ELEVEN sháněli vydavatele pro desku „Choose Your Beast“, se nás z dosud neznámých pohnutek ujal a od tý doby jsme si zřejmě souzený. S každou nahrávkou vždy jako prvního ohledně možnosti vydání oslovujeme právě Barváka a on je pokaždý pro. Vzhledem k tomu, že poměrně dobře znám jeho přístup k labelu, dává mi to smysl. Pro Barváka jsou hodně důležitý osobní vztahy a v podstatě se dá říct, že čím dlouhodobější a osobnější vztah s kapelou má, tím menší je pravděpodobnost, že ji pošle do háje… samozřejmě pokud za ním nepřijde s úplnou kravinou. (úsměv)
Do jaké míry jsi řešil zvuk nahrávek, na kterých jsi se podílel? Abych to upřesnil, třeba v „T11“ jste chtěli docílit něčeho (nahráváno ve studiu Jámor), v Mörkhimmel se taky o něco snažíte (Hellsound). Jsi člověk, který řeší výsledný zvuk desky, máš třeba před vstupem do studia jasnou představu, jakým směrem by se to mělo vyvíjet?
Na zvuku nahrávek mi pochopitelně velmi záleží a s každou kapelou jsem tuhle stránku věci vždy důkladně řešil. S THEMA ELEVEN a MOTHER jsme nahrávali u Ondřeje Ježka, protože s ohledem na styl a naše tehdejší možnosti to bylo zřejmě to nejlepší, co jsme měli k dispozici. MÖRKHIMMEL, na rozdíl od mých předchozích kapel, vyžaduje poněkud hrubější přístup k zvuku, hledali jsme proto i studio metalovějšího ražení. Na základě dřívějších zkušeností z nahrávání se SEE YOU IN HELL a řady pozitivních referencí padla nakonec volba na studio Hellsound Honzy Kapáka, kde jsme nahráli desku „Zloskřivec“, následující „Ostří černé kosy zní“ a aktuálně zde dokončujeme i materiál na připravované split LP s THE TOWER. Ačkoliv je spolupráce s Honzou ve všech směrech skvělá, věrnost Hellsoundu nevnímám jako samozřejmost a před každým nahráváním ve mně hlodá pokušení vyzkoušet něco novýho; po zvážení všech pro a proti ale zatím spolehlivě vítězí sázka na jistotu před zvědavostí. Na Honzovi oceňuju zejména muzikantskou preciznost a kreativitu, s jakou k nahrávání přistupuje. Opravdu musím říct, že s obdobným přístupem jsem se v žádným jiným studiu zatím nesetkal.
Co se týče očekávání, do studia zpravidla chodím s poměrně jasnou představou, druhá věc samozřejmě je, do jaký míry moje prvotní představy nakonec korespondujou s výsledkem. Každý nahrávání je jiný, někdy se snažíme věci zaznamenat co nejvíc autenticky, jindy naopak s celkovým zvukem víc experimentujeme, vždy hodně záleží na povaze nahrávanýho materiálu a momentálním rozpoložení kapely. Docela běžně se stává, že nahrávka ve finále zní i dost odlišně, než si člověk původně představoval, právě to mě ale na celým procesu baví.
Měl jsi / máš nějaké ambice (tužby), co se týče zvuku? Napadla tě někdy myšlenka, že byste vyrazili natáčet někam za hranice?
Jasně, podobných ambicí byla za ty roky spousta, ve finále jsem ale úplně spokojenej, když se mi nahrávka líbí, a to že byla pořízená na jihočeským venkově a ne třeba v GodCity, mě vůbec netrápí. Pokud by nějaká zajímavá možnost v souvislosti s nahráváním v zahraničí přišla, určitě bychom se jí zabývali, aktuálně to ale na programu není.
Myslíš, že se v dnešní době vyplatí brát si „hypotéku“ na zvuk?
Co se týče finanční stránky věci, jsem přesvědčenej, že pro kapelu našeho formátu nemá v dnešní době smysl utrácet za studio přehnaně vysoký částky. Většina investovaných peněz se ti nikdy nevrátí, přitom obstojná nahrávka se při troše šikovnosti a alespoň trochu slušným vybavení dá dnes pořídit i za minimální náklady v poměrně improvizovaných podmínkách.
Jsou nějaké desky, které ti jsou zvukově hodně blízké? A jak se díváš na dnešní „moderně“ znějící nahrávky? V tomto bodě jste i vy na černé listině. (úsměv)
Takových desek jsou spousty, nicméně za zásadní bych se nebál označit KYUSS „Welcome To Sky Valley“, dál pak „Enemy Of The Sun“ a „Through Silver In Blood“ od NEUROSIS. Jedná se o desky, který svýho času od základu změnily moje představy o zvuku a do dneška je považuju za mimořádně inspirativní. Silně poznamenanej jsem rovněž rockovým zvukem přelomu šedesátých a sedmdesátých let a raným heavy metalem.
Obecně si myslím, že dobrej zvuk automaticky neznamená syrový a špinavý, vždycky záleží na stylu a konkrétní kapele, každýmu prostě sedí něco jinýho. Pokud „moderně“ znějícími nahrávkami myslíš přeprodukovanej sterilní zvuk, kterej je dnes typickej pro deathcore a podobný žánry, to opravdu není můj šálek kávy. V první řadě to ale bude problém stylu, kterej mi nic neříká.
Na závěr tě poprosím o okomentování následujících kapel:
- AVENGER:
V případě AVENGER mám trochu problém, jestli je vnímat jako regulerní kapelu, nebo jako one-man projekt Honzy Kapáka. Ať už je to jakkoliv, nahrávky jsou skvělý a bezesporu patří k tomu nejkvalitnějšímu, co na naší metalový scéně kdy vzniklo.
- LAHAR:
Kapela, která se z celkem standardního fast core vypracovala v nejlepší thrash metal u nás. Super lidi a skvělí muzikanti.
- MASTER´S HAMMER:
Velkej kult a zřejmě nejvlivnější česká metalová kapela vůbec. Desku „Ritual“ nelze nemilovat, aktuální tvorba už mě ale docela míjí.
- MASTODON:
Velice progresivní kapela, která kombinací klasických rockových postupů s moderní hutností poměrně zásadně ovlivnila jednu z podob současnýho metalu. Nejraději mám od nich desku „Crack The Skye“, kde se jim skvěle povedlo uvést do souladu svoje umělecký ambice s tvrdostí a snahou otevřít se co nejširšímu spektru posluchačů zároveň.
- NIRVANA:
Jedna z kapel, který na začátku devadesátých let vrátily rockový hudbě její tradiční feeling, kterej prakticky zlikvidovala předchozí éra let osmdesátých. Cobain a spol. zároveň dokázali, že i pár jednoduchých akordů, pokud jsou podaný tím správným způsobem, dokáže otřást světem, za což jim patří můj velkej respekt.
- BLACK SABBATH:
Klasika všech klasik, skuteční revolucionáři, kteří už na začátku sedmdesátých let naprosto konkrétně definovali snad všechno, co mám na hudbě nejraději. Prvních šest alb bez výjimky patří do zlatýho fondu, přičemž desky „Paranoid“ a „Master of Reality“ řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy slyšel.
- FAITH NO MORE:
K FAITH NO MORE jsem vždy měl a do dnes mám poměrně ambivalentní vztah. Je to kapela, která mě dokáže strhnout a iritovat zároveň. Cením si na nich zejména osobitost a odvahu experimentovat, s jakou k hudbě vždy přistupovali a díky níž vytvořili naprosto specifickej formát. Ten je nezaměnitelnej s kýmkoliv jiným. Osobně mám nejradši desku „King for a Day, Fool for a Lifetime“, kterou v rámci jejich tvorby považuju za nejkonzistentnější a nejvyzrálejší.
- ENTOMBED:
Kapela, díky níž jsem pochopil, že i death metal je ve svý podstatě rock’n’roll a jejíž přístup k hudbě jako takovej mě hodně ovlivnil. Nebudu popírat, že ENTOMBED se nezanedbatelně podepsali i na MÖRKHIMMEL.
