Vilém Čok se sice poslední dobou prezentuje postoji, jež v názorově rozdělené společnosti nemusejí vonět všem, ani jeho kolegům z jisté legendární skupiny, leč pro jednou a v souladu s názvem jedné z písní vem to čert a věnujme se hlavně samotné nahrávce.
Čtvrté řadové album pod hlavičkou kapely BYPASS oproti většině z předchozích nezačíná žádným trapným mluveným proslovem, jenž si hlavní protagonista tentokrát naštěstí odpustil, nicméně když se úvodní píseň „Čáry máry“ rozjede opakovaně halekanou výzvou „připrav se na rockovou jízdu“ a „začíná show, rocková show“, pocitů určitého studu se lze zbavit jen velmi těžko. Jde o takové to typicky okázalé rockerství za každou cenu, které mu nepochybně lze věřit, jen ten cirkusový způsob podání se nemusí zamlouvat každému. Zvláště když si mnohý rockový posluchač dokáže představit i mnohem větší palbu, než jaká v této písni reálně přichází.
Naštěstí vzápětí následuje titulní pecka „Zbožňuju tvou buchtu“, znějící coby téměř punkově rozjetá jízda, v níž překvapí nečekaná jazzová vsuvka a popřípadě zaujme i textový dvojsmysl. Starší časy připomíná také další vcelku zdařilá píseň „Makám jako kráva“, kde jedovaté zvolání „fuck off Unie, fuck off systém“ naznačuje odvahu vyřknout ostřejší názor, ale přitom kontrastuje s možná zbytečně vypípaným „zas je to píči“. Coby odrazový můstek k následnému fórku, že to řekne na plnou hubu a vyjde z toho „zas je to v číči“, se to dá pochopit, jenže v době, kdy dosti ostrých výrazů se nebojí ani popíkáři z CHINASKI, to působí poněkud prapodivně.
Rozhodně k tomu lepšímu lze zařadit také hardrockově zatěžkaný druhý díl písně „Láska je zbraň“, navazující na hudebně odlišný stejnojmenný song z bezejmenného alba z roku 1996. Úderný slogan „láska je zbraň, když mozek stěhuje se do kalhot“ je podepřen neméně razantní muzikou, jíž se však album částečně vyčerpává. Následující a většinou pomalejší či méně energické písně žel sklouzávají pod hladinu průměru. Znějí nenápaditě, rozplizle, jsou křečovité hudebně i textově a místy je srážejí i hodně zoufalé sborové zpěvy „hů hů hů“ či „hej hej hej“.
Znatelné oživení přináší teprve až nesmrtelná výběrovská klasika „Na václavskym Václaváku“, zde tentokrát v lehce ostřejší a pozměněné „Motofoko verzion“. Stále skvělá, strhující a nepřekonatelná palba, jež se nikdy neomrzí, a jednoznačně životní song či trumfové eso, které jeho autor i interpret v jedné osobě už nikdy nepřebije, ale nadále z něj může těžit.
Na závěr pak přicházejí „Zástupy zástupů“, které se v textu mění kupříkladu na „zástupy běženců“. Zásadně se tvářící sdělení reflektuje právě ono tolik ožehavé aktuální téma a je na každém příjemci, jak k tomuto textu přistoupí, lze však připustit, že coby osobní manifest píseň rozhodně nepostrádá jistou výpovědní působivost a v rámci alba patří k těm silnějším.
„V žádnym případě není nic lepšího než je žena. Teda až na hudbu,“ konstatuje Vilém Čok. Přestože v jeho tvorbě už není tolik energie jako kdysi, podařilo se mu připravit docela tvrdé album, tradičně rozkročené kdesi uprostřed mezi mainstreamovým rockem a hard and heavy scénou. Není to špatné, pár solidních písní se najde a frontmanův rozevlátý zpěv se nadále opírá o jeho trvale osobitý tvůrčí rukopis, ale ve starších časech formací NOVÁ RŮŽE nebo DELIRIUM bývalo přece jen lépe. A to mimo jiné i po instrumentální stránce, protože na zkušené mistry svých nástrojů kalibru Roškaňuka, Jelínka či Höniga momentální sestava zcela zjevně nestačí.
Ono stačí jen prolistovat graficky ten předpotopní booklet, vypadající jako vylovený z devadesátých let, a je jasné, že tradiční český rock žije hlavně z minulosti.
Seznam skladeb:
- Čáry máry
- Zbožňuju tvou buchtu
- Makám jako kráva
- Láska je zbraň (part 2)
- Zázrak
- Nám živým
- Vem to čert
- Já jsem já
- Na václavskym Václaváku (Motofoko verzion)
- Zástupy zástupů
Čas: 39:47
Sestava:
- Vilém Čok – zpěv, sbory
- Pavel Dvořák – kytara, sbory
- Milan Libich – baskytara, sbory
- Tomáš Stloukal – bicí, sbory
- host – Kamil Opršal – klávesy
