Vždyť svým účinkováním v řadách Black Sabbath a Deep Purple si zajistil nesmrtelnost v řadách rockových fans. Ale postupně.
Ještě než došlo na vystupení samotného Mistra (ne, nemyslím Karla Gotta?), pódium mu zatím zahřáli The Lizards. Pro mne pojem ne zrovna známý, ale jedná se o soubor protřelých mazáků. Za bicími Bobby Rondinelli (ex Rainbow, ex Blue Öyster Cult, ex Black Sabbath?) za mikrofonem a za klávesy Mike DiMeo (ex Riot). Samo o sobě dobrá pozvánka. Jak jejich hudbu charakterizovat. No, velká dávka poctivého hard rocku, s trochou amerického A.O.R. a bluesu (nechyběla samozřejmě ani foukací harmonika). Poslouchalo se to příjemně. Po několika málo chvílích se rozespíval i Mike a kapele to šlapalo. Skvěle se dívalo na Bobbyho za bicí soupravou. Téměř po celý koncert spokojeně převaloval mezi zuby parátko a bubnoval v naprosté pohodičce, ze které ho nic nemohlo dostat. Ani sólo, které si vystřihl před koncem vystoupení. Sólo si samozřejmě vystřihl i kytarista. Sympatická čtyřka. Tím spíš, když se po zkončení svého koncertu všichni nahrnuli ke svému merchandise, kde se podepisovali a fotili se se všemi, kdo o to měl zájem. A že jich bylo?.
Po drobných úpravách a nezbytných přípravách mohlo začít to, na co sem asi všichni přítomní přišli. A začalo se, jak jinak, úvodní peckou novinky Soul mover. Za mohutného aplausu přichází Glenn Hughes jako poslední a jede se. Pokud někdo čekal, že na tomto koncertě uvidí bývalého kytaristu a současného bubeníka obřích R.H.CH.P. (a jak jsem vyslechl z rozhovoru pár kolem stojících návštěvníků, několik se jich na hvězdný pár opravdu těšilo), byl zklamán. Já jsem s jejich účastí nepočítal a ani jsem po ní mnoho netoužil a tak mi to bylo celkem jedno. Přeci jen asi budou se svojí domovskou kapelou zvyklí na trochu jiné podmínky a hlavně jiné kapacity sálů. Mimoto kytarista J.J. Marsh a bubeník Thomas Broman se ukázali jako skvělí hráči, kteří sice nemohou nabídnout tak mediálně protřelé jméno, nicméně hudebně mohou nabídnout mnohé. Ještě k doplnění kompletní sestavy chybí zmínit klávesistu Kjella Haraldsona, který po celý koncert rozdával úsměvy na všechny strany. Kdo obsluhoval basu a vokál je asi jasné. Po několika letech problémů je Glenn Hughes opět zpět ve formě a s novým albem, již zmíněným Soul mover. Hrálo se především z něj a jestli jsem vše dobře zaznamenal, došlo na 6 skladeb (kromě úvodní ještě Orion, Land of the livin´, Let it go, High road, Don´t let me bleed), ale nejsem si zcela jist, je-li vše napsáno správně. Došlo i na známější kousky jako Mistreated a Sabbatovskou Seventh star. J.J. si s Iommiho party poradil skvěle. Škoda, že nedošlo i na Purpleovskou Burn. Celkem bych si tuhle pecku dal? Třebaže celá kapela šlapala jako hodinky, vše se točilo kolem jediného hlasu. A právem. Protože i když někdo nemusí holdovat hudbě, kterou Hughes tvoří, jeho hlasový potenciál je neoddiskutovatelný. Zpěváků, kteří mohou nabídnout takový pestrý rejstřík se na této planetě mnoho nepohybuje. Vždyť nám dal několikrát jasně najevo, že si je toho plně vědom :o) Hrál se rock s občasným výlety do soulu, bluesu? Mistr byl ve skvělé náladě, žertoval (přišlo mu ohromně vtipné udělat ze všech kolem homosexuály?) a řádil jak za mlada. Po již zmíněné skladbě z repertoáru Black Sabbath však mizí v zákulisí a k dalšímu přídavku už se přemluvit nenechá. Ale i tak jsou všichni spokojení a s úsměvem mizí do svých domovů.
Přestože na podobných koncertech rozhodně nejsem pravidelným návštěvníkem, byl jsem spokojen. Jen pořád nemůžu z hlavy dostat refrén Soul mover. Opravdu chytlavá věc. Až moc :o) Zvuk se vydařil, sál se slušně zaplnil (i když pořadatel by pár desítek lidí navíc jistě přivítal?) a atmosféra byla slušná. Mimochodem, slušný byl i vzduch v sále. Zkoumal jsem všechny kolem a nezaznamenal jsem jediný případ kouření. Všichni chodili kouřit do předsálí a někteří dokonce ven, na mráz. Příjemná změna. Inu, o hlas svého oblíbence se musí starat všichni :o)
Na závěr ještě poděkování Mártymu a paní Benešové za okamžité vyřízení drobných problémů se vstupem. Takže díky!
