Pomník tvůrčí geniality
„Kuře v hodinkách je dnes považováno za jeden z nejlepších počinů historie tuzemské populární hudby. Průlomové album, které předvedlo spojení poezie s rockem a dokázalo, že rock lze zpívat česky. Album, v němž se setkal elektrický bigbít s verši Josefa Kainara v unikátní symbióze, vzbuzuje i po čtyřiceti letech zájem posluchačů.“ (z tiskové zprávy)
Dost možná vůbec nejlepší album české rockové historie se více než čtyři dekády od svého vzniku dočkalo další pocty, a to záznamu koncertního provedení, jenž byl v rámci turné ke 40. výročí alba nahrán 12. listopadu 2012 v pražském Paláci Akropolis.
Nemohlo zde zahrát kompletní FLAMENGO, ale pouze polovina jeho staré klasické sestavy, jmenovitě Vladimír Mišík, Vladimír „Guma“ Kulhánek a Pavel Fořt, které doplnili Pavel Skála a Jiří Zelenka z ETC… a dále Pavel Bohatý a Jakub Doležal. Snad právě proto, že jde o spíše poloviční FLAMENGO, obal DVD neuvádí původce nahrávky. Samozřejmě jsou vypsáni hudebníci, ti ale nejsou zastřešeni jménem žádné kapely, pouze názvem „Živé Kuře v hodinkách“.
Obrazově jde o pouhé záběry na muzikanty hrající na neokázale vyhlížejícím pódiu, což ale v tomto případě tvoří přednost, umožňující ničím nerušený sluchový požitek, jehož není dosaženo žádnými umělými prostředky, ale pouze geniální hudbou v mistrovské interpretaci brilantních rutinérů v tom nejlepším možném smyslu. Křišťálově průzračný vynikající zvuk, který zní snad lépe než samotné album, dovoluje vychutnat si naprosto dokonalou souhru muzikantských generací, kde sice zkušené ucho odhalí drobné aranžérské odchylky od originálu, ale i ty sem pasují. To vše představuje natolik úchvatný instrumentální nářez, že současná nejen rocková, ale veškerá hudba, ať už považovatelná za mainstream či alternativu, proti tomu působí směšně.
Přestože celý záznam má jen něco málo přes čtyřicet minut, díky zahrání zcela kompletního alba to naprosto stačí a žádných bonusů zde netřeba. Postupuje se převážně v původním pořadí, pouze jsou přehozeny písně „Stále dál“ a „Doky, vlaky, hlad a boty“, jež obě a rozhodně velmi dobře nazpíval Bohatý. Tu první náhradou za zesnulého Khunta, druhou zřejmě proto, že pro Mišíka by to již bylo asi příliš náročné sousto. Oba zastoupil skvělým způsobem.
Příběh slavného alba v citacích a komentářích
„Generace šedesátých let na ni vzpomíná jako na nahrávku číslo jedna. V anketách hudebních publicistů o nejlepší tuzemské album všech dob pravidelně figuruje hodně vpředu.“ (Pavel Turek – „Příběh posledního alba“ – Respekt 11/2012)
Více než čtyřicet let uplynulo od realizace legendárního alba „Kuře v hodinkách“, které v roce 1972 symbolicky završilo jednu velkou etapu tuzemského bigbítu. Díla, jež je po celou tuto dobu považováno za jedno z nejlepších či dokonce vůbec nejlepší české rockové album všech dob.
„V době svého vydání se Kuře v hodinkách jevilo jako trojjediný zázrak tvůrčí originality, vysokého hráčského standardu a i v předpotopních technických podmínkách skvělého zvukového záznamu. Nebyl to ovšem blesk z čistého nebe, ale vlastně logické završení zhruba patnáctiletého sbírání zkušeností československého rocku…“ (Ondřej Konrád v textu Hynka Žalčíka – obal reedice v edici Trezor – Supraphon 1990)
Skupina FLAMENGO dala o sobě výrazně vědět již roku 1967, kdy nahrála dodnes nesmrtelné hitovky „Povídej“, „Já budu chodit po špičkách“, „Náhrobní kámen“, „Poprava blond holky“, „Paní v černém“ nebo „Džbán“, nazpívané především Petrem Novákem a Karlem Kahovcem. Bylo z toho pět singlů, na dlouhohrající desku však zatím nedošlo. Zatímco kapely OLYMPIC, MATADORS, REBELS, FRAMUS FIVE či BLUE EFFECT se jí dočkaly, jejich kolegové prožívali poněkud přechodné období, lemované anglicky zpívanými singly či spoluprací s britskou bluesovou zpěvačkou Joan Duggan. Když však byl z poslední uvedené formace vyhozen zpěvák Vladimír Mišík, jeho angažováním vykrystalizovala slavná sestava, kterou dále tvořili kytarista Pavel Fořt, baskytarista Vladimír „Guma“ Kulhánek, varhaník Pavel Khunt, saxofonista Jan Kubík a bubeník Jaroslav „Erno“ Šedivý. Jejich koncerty u nás i v Polsku byly v té době obrovským zážitkem pro velkou spoustu nadšených posluchačů.
„FLAMENGO dravostí i kvalitou nastolilo vládu pro další, i když nepříliš dlouhé období své existence. Výborně sehraná rytmika Šedivý – Kulhánek, promyšlená kytara Pavla Fořta, Kubíkův divoký saxofon, Khuntovo přesvědčivé hardrockové zpívání a v pořadí už třetí velký Mišíkův návrat na výsluní (tentokrát s nejkvalitnějším repertoárem), to vše zaplašilo chmury i těch nejskeptičtějších rockových příznivců, protože FLAMENGO přinášelo na velké úrovni zahranou současnou a přitom vlastní muziku.“ (Vojtěch Lindaur & Ondřej Konrád – „Život v tahu aneb Třicet rocků rocku“ – Tvorba / Delta 1990, „Bigbít“ – Torst 2001, Plus 2010)
Prvním společným počinem této šestice byl v červnu 1971 pořízený singl se skladbami „Každou chvíli“ a „Týden v elektrickém městě“. Tou dobou již existoval i další materiál, jenže v angličtině, která v čase nastupující normalizace začala být nemyslitelnou. Záměr vydání desky se proto přestal jevit reálným, kvalitní český text byl také problémem, naštěstí se však našlo řešení.
„Mladý producent Hynek Žalčík stále hledal cesty, jak vydat některým kvalitním kapelám desky, než to všechno půjde k čertu úplně. A přišel na to: pokud texty skupině napíše nějaký významný, bolševikem uznávaný a navíc kvalitní básník, mohlo by to projít. Spojil se tedy s Josefem Kainarem a prvním bodem spolupráce bylo album Město Er Prokopova souboru FRAMUS FIVE.“ (Hraboš – „Bigbít – Od Beat festivalů ke Kuřeti“ – Report 9/2010)
Přestože někteří členové souboru se k tomu zpočátku stavěli spíše odmítavě, producent Hynek Žalčík a také zpěvák Vladimír Mišík se nakonec přece jen vydali na zámek v Dobříši, kde spisovatelé měli své sídlo. Tehdy už velmi těžce nemocný předseda přípravného výboru Svazu českých spisovatelů, bývalý jazzman či swingový textař, ale především uznávaný básník Josef Kainar návštěvu přijal. Při pouštění skladeb z magnetofonu údajně začal bušit do rytmu a rozhodl, že to bude o času. Texty prý odevzdal za pouhé dvě noci a navíc téměř bez přepisů. Současně byly tím vůbec posledním, co v životě napsal. Zemřel v listopadu 1971 a vydání alba se už nedožil. Co ale přežilo do dnešních dnů, jsou jeho natolik geniální texty, že Erno Šedivý později v dokumentárním cyklu „Bigbít“ prohlásil, že nic lepšího v životě nečetl a že Kainar dokázal mistrně trefit frázování tak, jaké bylo v angličtině. Od října 1971 do března 1972 a v režii Jana Spáleného, Hynka Žalčíka a Petra Kocfeldy se podařilo nahrát album, jež i po tolika letech zůstává tolik uctívaných pomníkem tvůrčí invence.
„Jeho význam pro veškerý český rock je naprosto neoddiskutovatelný, tvrdé odnože nevyjímaje. Vedle skladeb víceméně bluesových a kompozic ovlivněných progresivní muzikou typu KING CRIMSON a nastupujícím jazz rockem lze totiž na Kuřeti objevit i vysloveně hardrockové momenty (například Stále dál s vypjatým Khuntovým vokálem).“ (Petr Korál & Jaroslav Špulák – „Ohlasy písní těžkých“ – Hakon Euro / Rock & Pop 1993)
Na saxofonu postavená vstupní introdukce téměř plynule přechází ve strhující „Rám příštích obrazů“, jehož vypjatý Mišíkův zpěv vzápětí vylepšuje také skladbu „Jenom láska ví kam“. Po této ryčnější fázi, plné vzrušující souhry přesné rytmiky, dominantního saxofonu či melodických sborů nastává zklidnění v podobě přenádherné balady „Já a dým“, jejíž kvákavě znějící orgie ústí v úchvatné varhanové finále. Následující „Chvíle chvil“ mísí ostří s jemností, zatímco dlouhý a vláčný opus „Pár století“ se vyznačuje lehce zastřeným zpěvem, ptačím flétnovým sólováním a mohutnící gradací. Návratem k rockovějšímu znění jsou „Doky, vlaky, hlad a boty“, vybavené i famózním sborovým zpěvem a velkou saxofonovou mezihrou. Jediná píseň, kterou otextoval Žalčík a nazpíval Khunt, se jmenuje „Stále dál“ a v tuzemské rockové historii plní průkopnickou roli první oficiálně vydané ostré hardrockové skladby, šperkované jedinečným kytarovým sólem. Geniálním závěrem alba je titulní „Kuře v hodinkách“, pulsující skladba, jejíž stavba si neskutečně rozumí s brilantním flétnovým preludováním.
„Je to velké finále jedné éry rockové hudby v Československu. Když slyšíme Kuře, jako bychom stáli na křižovatce dvou epoch. Šedesátá léta mizí za horizontem a to, co přijde – hlavně různé fúze jazzu a rocku – už se jasně rýsuje na obzoru. Hudba, kterou FLAMENGO z toho všeho vydupalo, je přitom svébytná a originální.“ (Radek Diestler v textu Jana Čápa „Kuře v digitálkách“ – Týden 10/2012)
Přestože nahrávka nezapře určité zahraniční vlivy, z nichž nejčastěji bývají zmiňováni KING CRIMSON, COLOSSEUM či JETHRO TULL, i v jejich konkurenci představuje zjevný průsečík, který shrnul veškerou dosavadní éru rokenrolu, mersey soundu a hlavně syrového rhythm and blues, ale současně dokázal akceptovat i tehdy se rodící art rock, jazz rock a hard rock, tedy nejdůležitější styly následující epochy. Fascinující album v tomto smyslu zcela odráželo tehdy nejprogresivnější hudební směry a minimálně v domácím kontextu zásadním způsobem předběhlo dobu.
„Člověk má při vědomí dobových souvislostí pocit, že kapela hraje jako o život. Jako by tušila, že tohle je jediné, co po ní zůstane.“ (Radek Diestler v textu Jana Čápa „Kuře v digitálkách“ – Týden 10/2012)
Vydání desky se však nedožil nejen básník a textař Josef Kainar, ale ani samotná kapela. Režimní tlak mířící proti čemukoliv rockovému se čím dál více stupňoval a soubor se začal potýkat se zákazy, až se pouhých pár měsíců po dokončení alba zcela a nadobro rozpadl.
„Vynikající album FLAMENGA Kuře v hodinkách symbolicky uzavřelo první, neobyčejně plodnou epochu českého a slovenského rocku či big beatu, jak se tehdy říkalo. Začátek 70. let zastihl společnost v hlubokém všeobecném marasmu zvaném normalizace a tvrdá pěst socialistického režimu, provádějící očišťování od „nezdravých, reakčních a pravicových elementů“, zákonitě dopadla i na veškerou kulturní frontu. Byl to úder vedený cíleně a se zničujícím K.O. účinkem. V hudbě se projevil zprvu celkem nevinně – v naléhání na jednotlivé soubory, aby své anglické názvy převedly do mateřského jazyka. Záhy však přišel vpravdě smrtící zásah, totiž povinné rekvalifikace všech profesionálních umělců, mezi něž v té době kupodivu patřila celá řada bigbíťáků. Cíl a jemu odpovídající výsledky této "akce" netřeba blíže rozebírat…“ (Petr Korál & Jaroslav Špulák – „Ohlasy písní těžkých“ – Hakon Euro / Rock & Pop 1993)
Šedivý a Khunt sice ještě na chvíli zprovoznili ENERGIT, následně však emigrovali, v čemž je po mnoha letech následoval také Kubík. Ten mezitím zabrousil i třeba do středního proudu, kam nejvíce zapadl Fořt, který skončil v Orchestru Ladislava Štaidla, s nímž doprovázel hlavně Karla Gotta. Mišík někdy za dva roky sestavil skupinu ETC… a v jejich částečně folkovější tváři se opětovně vracel i ke Kainarovým textům. Guma Kulhánek hrál s ním i ledaskde jinde, počínaje Semaforem a konče třeba STROMBOLI. Takové byly dobou vynucené osudy aktérů slavného alba.
„V obrovské nicotě první poloviny sedmdesátých let jsme se v hospodě obvykle shodli, že komunisti už to nemůžou dlouho vydržet a že Kuře v hodinkách je nejlepší domácí rocková deska. Vědomí obojího nás hřálo i posilovalo.“ (Vojtěch Lindaur – „Československá deska desek“ – Rock & Pop 1/1991)
Deska sice vyšla v dnes nemyslitelném bezmála čtyřicetitisícovém nákladu, na pulty se však nedostala a prodávána byla pouze přes dobové sdružení Čs. hifi-klub.
„Výše prvního nákladu pár kousků přes 39 tisíc výlisků se dnes zdá být vysoká (ale ve své době nebyla) a pro mnohé nepochopitelná na to, aby zachovalé originály platily za rarity, které se na internetových aukcích nedraží za méně než tisíc korun.“ (Pavel Víšek – „Kuře v hodinkách a ve zpětném zrcátku“ – Rock & Pop 3/2012)
Roku 1981 zamýšlená reedice zůstala žel nerealizována, takže k opětovnému vydání došlo, ovšem se zcela odlišným obalem, až v porevoluční edici Trezor. Tou dobou již album platilo na nepřekonatelný kult, k němuž uctivě vzhlížely celé generace posluchačů i novinářů.
„Dodnes zůstává daleko více než dobovým dokumentem. V jistém smyslu je stále platným měřítkem kvality, bez ohledu na to, kam a jak se dnešní rocková muzika pohybuje.“ (Ondřej Konrád v textu Hynka Žalčíka – obal reedice v edici Trezor – Supraphon 1990)
Není tedy divu, že když publicisté kolem Rock & Popu tehdy uspořádali velkolepou historickou anketu "Československá deska desek", album skončilo na třetím místě.
„Vše nejlepší z hudby „sixties“ – invence, zručnost, senzitivita, jasný názor – se prolnulo na tomto albu, které je památníkem, milníkem i hraniční závorou.“ (Jaromír Tůma v komentářích k anketě „Československá deska desek“ – Rock & Pop 1/1991)
Opravdu důstojná kompaktní verze vyšla roku 1998, obohacená také o již zmíněné albu předcházející singlové skladby. Ty byly i součástí jubilejní edice z roku 2012, navíc však byla připojena kratší a především akustičtější singlová verze titulní skladby, zatímco bez těchto bonusů vzápětí vyšlo historicky třetí vydání na vinylu. Nejlepším možným završením oslav se stalo následné vzpomínkové turné či z něj pořízený a s delším odstupem vydaný záznam.
„To, že je dnes Kuře v hodinkách považováno za jednu z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší českou rockovou nahrávku všech dob, rozhodně není zapříčiněno nostalgickým vzpomínáním na staré dobré bigbítové časy. Ta deska nezestárla ani o vteřinu. Jde o nerozbitný monolit, v každé vteřině uchvacující neskutečnou energií a zároveň pokorou. Podíleli se na ní samí špičkoví muzikanti, ale nikdo z nich ani na okamžik nepodlehl pokušení cpát se do popředí. Zde se pracuje pro celek, nad jehož soudržností, skladatelskou i hráčskou bravurou se dodnes tají dech.“ (Jindřich Göth – „Čas je mý kuře v hodinkách“ – Instinkt 9/2012)
Elpíčko, po němž se jmenuje hospoda v Praze na Žižkově, zůstává tak i po čtyřech desetiletích trvalým zdrojem nostalgických vzpomínek nejen posluchačů, ale i jeho aktérů.
„Připadá mi, že na Kuřeti v hodinkách zafungovalo, že Ernouš Šedivý byl geniální rytmik, průrazná bubenická postava, Guma skvělý basista, Honza Kubík jazzman, kterého současně nadchlo COLOSSEUM a příbuzné směry v hudbě, Pavel Fořt neexhibující kytarista, ale děsně pregnantní muzikant a aranžér, a Ivan Khunt skvělý zpěvák, který měl jen smůlu, že já toho zpíval víc. I když zrovna Stále dál je skvělá věc, jedna z nejlepších, co na té desce je. Myslím, že to celé je chemie lidí, co se v určitou dobu dostali k sobě a prostě to takhle vyšlo.“ (Vladimír Mišík – „Kuře pohledem Vladimíra Mišíka“ – Rock & Pop 3/2012)
Hodnocení původního alba: 10/10
Skladby:
- Intro
- Rám příštích obrazů
- Jenom láska ví kam
- Já a dým
- Chvíle chvil
- Pár století
- Stále dál
- Doky, vlaky, hlad a boty
- Kuře v hodinkách
Čas: 41:35
Sestava:
- Vladimír Mišík - zpěv, akustická kytara
- Vladimír "Guma" Kulhánek - baskytara
- Pavel Fořt - elektrická kytara
- Pavel Bohatý - klávesy, zpěv
- Jakub Doležal - tenor saxofon, příčná flétna, zpěv
- Pavel Skála - kytary, zpěv
- Jiří Zelenka - bicí, zpěv
