Poslední březnová sobota se nesla ve znamení metalové hudby přesně podle mého gusta. Proto nic nebránilo natankovat plnou, po cestě přibalit ještě další dva fanoušky a vydat se rovnou do ostravského klubu Barák. Ten je často svědkem mnoha povedených akcí a mini festivalů s letitou tradicí. Navíc zde stále častěji vystupují i metalové spolky jak evropského, tak světového formátu.
Jsme trochu ve skluzu. Proto nestíháme Slováky HYPNOTIC, čímž se jim omlouvám. Do klubu vstupujeme krátce po osmnácté hodině. Tedy v době, kdy se na pódiu právě chystají Poláci PELGATHORIUM. Netrvá to dlouho a pánové rozjíždí svůj set. Tato mladá squadra hraje jistou fúzi pagan death metalu s příměsí černého kovu. Spatřila světlo světa v roce 2015 a pro mě to bylo vůbec první setkání s touto kapelou. I přesto, že se muzikanti snažili, nebylo pro mě vůbec jednoduché dostat se na jejich vlnu. Hudba v jejich podání mi připadala taková mdlá a zbytečně utahaná. Věřím, že pokud se s kapelou ještě někdy potkám, tak to bude lepší. Všichni jsou mladí, a proto si myslím, že to lepší je teprve čeká. Navíc ani zvuk nebyl nijak valný. I když se po celou dobu jejich setu postupně zlepšoval, tak stále se zvukaři nedařilo zbavit jej jisté zastřenosti.
Po krátké pauze, během které se klub o něco víc naplnil, přichází na řadu domácí AWRIZIS a rozjíždí svou klasickou a nespoutanou show. Měl jsem možnost tyto borce z Havířova už několikrát vidět a vždy si říkám, že tak by to mělo na pódiu vypadat. Všichni pařili jak smyslů zbavení a lidi pod pódiem nezůstali pozadu. Dokonce proběhla ten den i první wall of death. Zazněly i nové skladby, na které fanoušci reagovali s nadšením. Nejsem sice velkým vyznavačem tohoto hudebního stylu, ale vždy mě u AWRIZIS mile překvapí některé hudební špeky. Proto se rád vracím na jejich koncerty. Když k tomu připočtu dostatečně dobrý zvuk, tak dojem z vystoupení naprosto luxusní.
Jedna z dalších kapel, u které jít na koncert znamená sázku na jistotu, jsou východočeští DYSANGELIUM. Když jsem před lety viděl plachtu s názvem kapely za bubeníkem, tak jsem si myslel, že půjde o nějaký doom metal. Jaké pak bylo mé překvapení, když pánové hrábli do strun. I tentokrát na Baráku zněl jejich death naprosto famózně. S vyšperkovaným zvukem drtícím kosti se jednotlivé skladby valily jako buldozer. Všichni muzikanti drtili své nástroje s naprostou jistotou a nad tím vším vládnul, jako žula, hrubý chraplák pana Nekra. Po jejich setu mi bratr povídal. „Toho bych nechtěl mít za fotra, když začne řvát.“ (úsměv)
Když DYSANGELIUM dohráli, nastala hodně dlouhá pauza. V programu se s ní nepočítalo, ale z vlastní zkušenosti vím, že NAHUM příprava pódia vždycky tak trochu trvá. Opět hláška mého bratra. „Už chápu, proč na Rottenu hráli jako poslední.“ Ještě rychlá instalace kamer a mohlo se začít. Čekání se naštěstí vyplatilo, i když během něj padly dva Birelly za vlast. Kapela do přítomných sázela jak starší, tak nové songy. Dvakrát ten večer proběhla zeď smrti a dvakrát jsem si říkal, že tak by to na pódiu mělo vypadat. Poprvé u AWRIZIS a podruhé u NAHUM. Ti nedávno vydali svou zbrusu novou placku nazvanou „And The Chaos Has Begun“, kterou ten večer i pokřtili pivem. Navíc do Baráku dojelo množství přespolních fanoušků, kteří kapele vytvořili naprosto fantastickou atmosféru.
Opět trochu zdržení a opět polská kapela. Na ARKONU jsem měl v plánu vyjet loni v květnu do Brna. Tehdy se ale vyskytly jisté komplikace a já si na tohle vystoupení vzpomněl s třítýdenním zpožděním. Naštěstí tento víkend nic nebránilo tomu vidět tuto polskou legendu. Publikum značně prořídlo a nebál bych se říct, že ARKONA zajímala jen pár jedinců. Ani tento fakt kapelu nevyvedl z míry a brzy se z reproduktorů začalo valit klávesové intro. Ihned po něm dostal prostor úvodní vyhlazovák z poslední desky „Chaos.Ice.Fire“. Celkově se z tohoto alba hrálo docela hodně. Však největší radost z playlistu mi udělala skladba „Zasypiając w strachu“, která má naživo snad desetkrát hlubší atmosféru, než na zmíněném albu. Pomyslný chlad z hudby vyplnil takřka celý prostor a uhrančivá atmosféra plná industriálního hluku se dala chvílemi doslova krájet. Kapela v bílých mikinách byla zahalená v záři červených reflektorů a tím vypadala, jako by vystupovala z červené mlhy suchého ledu. Čtyřicet minut ve společnosti těchto černokněžníků uběhlo jako voda. Dokonce jsem si říkal, že tak dlouho přeci nemohli hrát a určitě si na sebe ještě nevydělali. To by ovšem nebyl můj věčně vtipný bratr, kdyby nekonstatoval, že „v Polsku už asi bubáky nechtějí, a tak je posílají ,fakčit' do Ostravy“.
S posledním Birellem vstoupila na stage i poslední kapela. Pražáci THRASHING MACHINE to jako většina kapel, jež hrají až na konci večera, neměla vůbec jednoduché. V klubu zbyla už jen hrstka lidí a tak před pódiem nebylo vůbec těsno. Nicméně muzikanti si tím nenechali zkazit náladu a odehráli vcelku slušný set. Být to na jiné akci a v jinou dobu, tak bych si dokázal představit, že si vystoupení i užiju. Takto nad ránem jsem kapelu bral jen jako kulisu. Jistě se s vámi pánové zase někde setkám.
Vzhledem k tomu, že v programu nastalo dost velké zpoždění, a posun času na letní tomu taky moc nepomohl, z Ostravy jsme vyjížděli po druhé hodině ráno. Nicméně i přes tuto pozdní hodinu jsme odjížděli s pocitem velice vydařené akce. Tímto chci poděkovat agentuře Obscuro.cz za poskytnutou akreditaci a také za to, že uspořádala akci plnou kapel, jež mají stále co říct.
Velkým překvapením pro mě také bylo množství mladých návštěvníků, kteří si vystupující kapely dokázali patřičně užít. Nevím, zda to tak opravdu je, ale konečně to vypadá, že kapelám opět roste nová generace posluchačů. Snad tento trend dlouho vydrží.