Dvacet let se nic neděje, jen stará jizva občas zabolí a s nostalgií člověk vzpomíná, jak masochisticky nádhernou, bolestivou ránu zacelila. Obrazně je tu řeč o pradávném zjevení, o netvorovi, který se vydal cestou smrtící zkázy, o jedněch ze zakladatelů doom metalu propojeného do nebezpečné symbiózy s deathem. Australští DISEMBOWELMENT s dodnes nezapomenutelným albem „Transcendence into the Peripheral“ zanechali v roce 1993 kultovní materiál a skončili. Jenže tato frenetická hudba nedala spát dvěma bývalým členům tohoto uskupení a po sedmnácti letech oživili zaprášené noty a pod názvem d.USK vzdali hold své, kdysi jediné a přesto jedinečné zmíněné desce. Matt Skarajew vyměnil basovou kytaru za sólovou a spolu s původním bubeníkem Paulem Mazziottou plus novým kytaristou Markem Cullenem, zpěvákem Benem Jamesem a basovým kytaristou Tonym Bryantem dali naději, že DISEMBOWELMENT vstane z mrtvých. Ovšem nestalo se tak, nýbrž v roce 2012 vydala tato sestava třípísničkové EP „Dusk | Subside“ pod křídly nově vzniklé kapely INVERLOCH. Dvacetiminutová nahrávka poměrně chaoticky vyznívajícího doom/deathu mi dodnes nepřináší nějaké výraznější uspokojení, přijde mi spíš jako zlostný výbuch roky zadržovaného a tutlaného zoufalství. Asi to není vůbec špatné, ale tehdy jsem pravděpodobně čekal o hodně víc.
Mnohem, mnohem víc však přišlo teď. INVERLOCH vydali na počátku března první plnohodnotnou desku „Distance | Collapsed“. Personálně téměř nezměněná smrtící mašina (pouze basovou kytaru obsluhuje nový člen Chris Jordon) v mých uších nebývale vyspěla. V globálním projevu zdánlivě ubrali na rychlosti a výrazně zabředli do pohřební zkázy. Do hudby dostali strastiplnou, bolestnou atmosféru a vygradovali emocionální výrazovou složku na základě všudypřítomného kontrastu spalujícího žáru a mrazivých doteků, na vzrušujících protikladech obhroublé, drsné tvrdosti a až jakési vznešené křehkosti. Vše je dáno hlavně Skarajewovým skladatelským umem, jemuž tvrdost není cizí, jenž dokázal vklínit do srdcervoucích temných rytmů jemné, podprahové melodie a jehož kytara, neskutečně čistá a skoro hladivá, se vznáší nad hnilobným, drásavým zvukem ostatních nástrojů. Další dvojí tvář odkrývá zpěvák Ben James. Jeho jedna poloha je v podstatě dalším, surově podladěným nástrojem, hlas temný, zastřený, téměř neartikulovaný zvuk, a druhá, srozumitelnější, s výrazným nádechem rezavějícího černého kovu. Paul Mazziotta za bicími nedá o ránu navíc, je melancholický i výbušný, zamlžený na bubnech a zářivý na činelu. Často je to právě on, jehož zásluhou nejsou přechody mezi pomalejšími a nejpomalejšími pasážemi a pasážemi drásavě rychlými nikterak násilné. Těch explozivních momentů není na desce mnoho, ale přicházejí tak naprosto přirozeně, jako přirozeně umdlévají a zpomalují se zpět do svírající propastné pomalosti. Zvuk celé nahrávky je rozměrný a velmi působivý, jen se mi zdá, že v mixu hlubokých podladěných nástrojů trochu zaniká basová linka. Nicméně je výborné, že je možné poslouchat tuhle muziku jak nahlas, tak i celkem potichu a hudba tím nic neztrácí.
Album „Distance | Collapsed“ tvoří pět skladeb a čtyřicet minut poslechu přináší nečekaně rozmanitý a v žádném případě nudný zážitek. Zpočátku vše působí monotónně a zdánlivě neenergicky, ale každým dalším poslechem se dostavují nové prožitky, z nichž naskakuje husí kůže a nutí k novým poslechům a dalším objevům skrytých nuancí. První skladba „Distance Collapsed (In Rubble)“ po truchlivém minutovém začátku, který nahrazuje jakési intro, zaútočí neúprosnou dethmetalovou smrští včetně kytarového sóla a blackovým odérem. Ale není se čemu divit, stará škola tu leze na povrch a kdo má rád první dvě desky INCANTATION, tak bude nadšen. Druhá „From the Eventide Pool“ splňuje veškeré parametry naprosto bezútěšného, plíživého doomu, kde letargickou náladu smrtících pomalých riffů oživuje jen hladivý tón kytary a občasné neklidné bubny. Třetí skladba „Lucid Delirium“ jako kdyby vztekle reagovala na uspávající charakter předešlé písně, a od počátku udeří. Jenže střední pasáž opět uvadne a zbude jen ten prostupující neklid, tentokráte daný šíleným vibrováním kytary. Výborná, drásavá věc, která pozvolna přejde do další skladby, jedenáctiminutové „The Empyrean Torment“. Atmosféra je zde skutečně nejtemnější a syrový, echy prostoupený přednes je asi nejpůsobivější, jaký je tady v průběhu celého alba nabízen. Neusínejte při sedmi prvních minutách, buďte na pozoru, následující brutální změna může svojí nečekaností zabíjet. Album tu roste do nebývalé krásy a změny a kontrasty poskytují skutečnou rozkoš z poslechu. Vše uzavírá sice šestiminutová, ale hudebně vlastně o dvě minuty kratší věc „Cataclysm of Lacuna“, protože po depresivním úvodu vše nabývá na průzračnější atmosféře a závěr se postupně ztišuje do tišších a tišších opakovaných rytmů, tišších a tišších vokálů, až vše ztichne docela.
INVERLOCH vytvořili skvělou desku; nechci nějak předjímat, ale mám pocit, že svým počinem posunuli mojí letošní laťku v doomové sféře hodně vysoko, protože po loňských HOODED MENACE, TEMPLE OF VOID a posledních EVOKEN jsem nic podobně dobrého a působivého dlouho neslyšel. A poslední poznámka pro ty, kterým kdysi DISEMBOWELMENT způsobili podobné zranění jako mně. Záškuby ve staré jizvě jsou patrné a citelné, jelikož noví INVERLOCH dávnou zraňující tvorbu zkrátka nezapřou.
Seznam skladeb:
- Distance Collapsed (In Rubble)
- From the Eventide Pool
- Lucid Delirium
- The Empyrean Torment
- Cataclysm of Lacuna
Sestava:
- Paul Mazziotta - bicí
- Matthew Skarajew - kytara
- Mark Cullen - kytara
- Ben James - zpěv
- Chris Jordon - basová kytara
http://inverloch.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/InverlochOfficial/
