ETEF 2020

5.3.2016, Ostrava - Barrák

Ostravský Barrák jede, a když jsem si na sklonku loňského roku na jednom z koncertů v tomto klubu říkal, koho bych v těchto prostorách ještě rád viděl, jedno z prvních jmen, které mě napadlo, bylo SUFFOCATION. A vida, netrvalo to dlouho, a mám je pod nosem, půl hoďky tramvají od mého baráku, co víc si přát, navíc v takto nabité sestavě. Ta se začátkem února vypravila na dvouměsíční evropské turné a ostravská zastávka byla čtvrtá v pořadí, když dva dny před tím vystoupili i v Praze. Ohlasy na toto vystoupení byly velmi kladné, a tak jsem si to v sobotu 5. března šmaroval do Barráku řádně natěšen.

Že to bude nářez, bylo jasné už při pohledu na soupisku vystupujících, ale že až takový.. Ale pěkně popořadě. Chvíli před akcí dostávám informaci, že místo na plakátu avizovaných tří kapel bude hrát pět, jejichž jména se už na netu žel neobjevily, takže zbývají jen dohady, že to bude asi stejná sestava jako v Práglu. Trochu jsem se bál, že to bude díky tomu docela dlouhý a náročný večer, což se naštěstí ve finále nepotvrdilo, neb vše odsýpalo, jak mělo, a po trochu pozdějším začátku akce už všechno běželo jak na drátkách. Navíc pátá kapela se nakonec nekonala, a asi není důležité, kdo, proč, a jak, protože jestli jsou to ti stejní absentéři, kteří kvůli „problémům“ nehráli ani ve stověžaté, tak stojí spíše za úvahu, jestli jejich místo na tour nemohl obsadit někdo jiný, kdo by si této role více vážil. Ale konec dohadům, první na podium se zhruba půl hodinovým skluzem od plánovaného začátku akce napochodovali rakouští MONUMENT OF MISANTHROPY, a začalo se pěkně od podlahy. Přiznám se, že do této soboty bylo pro mě jméno vídeňského kvarteta absolutní neznámou, věděl jsem jen, že hráli v Praze a prý ne zle. To, co se však začalo valit z podia, mě velice příjemně překvapilo, a kapela si mě velice brzy získala na svou stranu. Rychlý, brutální death metal, muzikanti nevymýšleli žádné pi..viny a hrnuli to do lidí jedna radost. Energie z kapely přímo sálala, navíc bylo vidět, že její členové jsou už pěkně vyhraní. Výborný bubeník jel jak o duši a divoce riffující kytaristé nezůstávali svým výkonem o nic pozadu, vše podtrhoval growlující zpěvák, který se často pouštěl i do vysokého řevu. Strhující, nápadité, energické, sedm skladeb prosvištělo jak šinkanzen, potěšil i cover „Pull the Plug“ nesmrtelné legendy DEATH. Za mě velká spokojenost a nebylo jiné možnosti, než hned po skončení setu si zajít od kapely osobně koupit CD.

To u floridských ABIOTIC jsem věděl, co asi očekávat, a byl jsem docela zvědav, jak si naživo poradí se svou z desek náročněji znějící hudbou. Hudba kapely je pro mě trochu moc přeplácaná a zbytečně komplikovaná, navíc s výrazným pižmem deathcoru, což není můj nejoblíbenější šálek čaje. Jedno se musí nechat, na to, jak jsou členové kapely mladí, tak po hráčské stránce jsou nabušení jak sviňa, zvláště basákův výkon chvílemi připomínal spíše eskamotérství než cokoliv jiného. Chvíli trvalo, než jsem se do jejich setu i díky zpočátku nevyrovnanému zvuku dostal, ale zhruba od třetí skladby jsem se chytl a nenudil se, i když nejvíce mi kapela seděla spíše v hutnějších, až pomalejších pasážích, a nejspokojenější jsem byl v momentech, kdy kytaristé skrze své nástroje vytvářeli rozmáchlejší disonanční plochy podněcující svou atmosférou fantazii. Příznivci nadrbané a na vysoké technice postavené hudby mohli být spokojeni a myslím, že i ABIOTIC byli potěšeni víc než příznivou odezvou z davu.

Složení publika bylo věkově různorodé, a tak kromě klasických death metalových fotrů a pamětníků velkou část návštěvníků tvořily též deathcoroví mlaďoši, a přišlo mi, že nejvíce lidí se pod podiem sešlo na CATTLE DECAPITATION. Tito amíci prošli za dobu své existence zajímavým vývojem, a vyrostli až do nečekaných rozměrů. Skupinu sleduji od samých začátků a na její hudební (r)evoluční vývoj nahlížím vesměs pozitivně, zasekl jsem se však na posledním albu „The Anthropocene Extinction“ z loňského roku. Zatímco do předposlední fošny „Monolith of Inhumanity“ jsem extrémně naladěnému spolku takřka zobal z ruky, poslední plnohodnotný zásek už nějak kráčí mimo mě a nemohu se do něj dostat. Přitom je zajímavé, že sobotní set CATTLE DECAPITATION byl převážně postaven právě na materiálu z aktuální placky a že mě přesto bavil, o tom žádná. Byl to opravdu masakr, a kdyby hudba měla možnost vraždit, neodešli jsme z Barráku nikdo živý. Myslím, že někteří návštěvníci zvyklí sledovat koncerty se špunty v uších doteď marně dolují tyto ucpávky ze svých nebohých sluchovodů, neboť tlak z podia měl sílu zarazit je až do těsné blízkosti mozku. Smekám před kapelou, která takovýto výkon utáhne ve čtyřech lidech, třebaže každý člen je vlastně persona sama o sobě. Vždy jsem měl pocit, že ty největší okamžiky v historii bandy začaly s příchodem bubenického býka slyšícího na jméno David McGraw, který všem zúčastněným předvedl opravdu na dlouho zapamatovatelné okamžiky. Husté kopákové koberce téměř nebraly konce, přechody hrál s výrazem účastníka čaje o páté, neskutečný výkon. Ani jeho parťáci nezůstávali pozadu – basa rozvibrovávala kolena, kytarista Josh Elmore dokazoval, že vyrostl v Pána muzikanta, a Travis Ryan? Absolutně největší hovado večera (myšleno samozřejmě pozitivně), nelidský a maniakální, široký rejstřík z paty tahaných growlů, ryků, skřeků a jekotů. Často jsem měl pocit, že se dostával až do jakéhosi transu, a co mě potěšilo nejvíc, čisté zpěvy, kterých jsem se na aktuální řadovce už tak nějak přejedl, zněly živě uvěřitelněji, přirozeněji. CATTLE DECAPITATION předvedli moderní hudební extrém v takovém nasazení, že pro mnohé byli zřejmě vrcholem večírku.

Ten pro mou osobu ale přišel samozřejmě se SUFFOCATION. Legenda. Kult. Ikona. Kdyby neexistovali, museli bychom si je asi vymyslet. Bez nich by brutální death metal nikdy nebyl takový, jaký je. Někteří možná mírně stresovali ze sestavy, která tour jede, což podle mě nebylo na místě, a jak SUFFO svým ostravským vystoupením předvedli, nejedná se o žádný revival. Vysmátý predátor Terrance Hobbs jest doživotní zárukou, že z koncertu této skupiny nemůžete odejít zklamáni. S energií a lehkostí sázel jeden typický riff za druhým, tohoto maníka bych vydržel poslouchat hodiny, totální pohoďák a mistr. Na postu druhého kytaristy zaskakoval Charlie Errigo (PYREXIA) a i on zaslouží jen superlativy. Zhostil se své role na výtečnou, nic nešidil, nebál se jít naplno i do sól, a ukázal se opravdovou koncertní posilou. Též druhý, dlouhodobý „záskok“ Ricky Myers, nepřipouštěl žádné pochyby o správnosti volby jeho angažování namísto vytíženého Franka, naprostý sympaťák s killer vokálem, a občas pobavil i třepající ručkou ala Mullen. Nešlo však o nějaké podbízivé napodobování, Ricky je natolik osobitý a charismatický, že nemá zapotřebí plagiátorství. Svůj typický styl hry má i basista Derek Boyer, jenž díky němu často přes lidi ani nebyl vidět, přesto nešlo nepřehlédnout jeho slušivé vlkodlačí licousy. Zezadu vše jistil suverénním výkonem Kevin Talley, který má sice trochu odlišný styl než Mike Smith (omlouvám se, ale musel jsem ho prostě zmínit, v některých pasážích mi chybělo například jeho vycinkávání), přesto i jeho výkon byl úchvatný a strhující. Hned první dělo bylo z kalibru nejsilnějších, tutovka „Thrones of Blood“, od začátku super zvuk a laťka tímto nasazena pekelně vysoko, a kapela ji k mé nemalé radosti udržela celý set. Následovaly „Breeding the Spawn“ a „As Grace Descends“, kterážto veselá klipovka byla, pokud se nemýlím, jediným připomenutím poslední placky „Pinnacle of Bedlam“. Jinak se sázelo na osvědčené vály jako „Effigy of the Forgotten“, „Pierced from Within“, „Mass Obliteration“, „Souls to Deny“, „Abomination Reborn“, „Liege of Inveracity“ a další, připomnělo se EP „Despise the Sun“, zazněl i song „Catatonia“, který byl starší než mnozí návštěvníci akce, a to samé platí i o závěrečném štychu „Infecting the Crypts“. Čas vymezený pro SUFFOCATION utekl jak voda, a vystoupení kapely nelze ohodnotit jinak než jako dokonalé. Kdyby tu hráli za týden znovu, jdu zase.
Akce byla nadmíru povedená, a myslím, že každý, kdo se jí zúčastnil, musel být maximálně spokojen. Čtyři výborné grupy, spousta lidí, pohodová atmosféra, tohle byl koncert z nejvydařenějších, až si říkám, že z hlediska vnitřního uspokojení zůstane zřejmě dlouho nepřekonán. Takže na závěr tradiční dík Barráku a všem těm, kteří se o tenhle sváteční zážitek zapříčinili.

 


Zveřejněno: 10. 03. 2016
Přečteno:
2832 x
Autor: Prepil | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář