Historie kapely INQUISITOR sahá až do roku 2002 a první záznam se objevil o dva roky později v podobě demo nahrávky. Od té doby se kapele v podzemí doslova daří a základna jejích fanoušků čítá něco přes jedenáct set duší. Což pro malou kapelu z východního bloku nemusí být vůbec špatné. I přesto, že pravděpodobně nikdy nevystoupí z hlubokého bahna podzemí do slunných výšin, investují svůj čas a peníze, aby jejich dílo bylo hodné zapamatování.
Jako první zaujme už samotný obal CD. Ten je proveden v nádherně vypadajícím digipacku, na jehož vnější straně je leskle vyobrazeno logo kapely. To jde vidět jen při naklonění obalu tak, aby se od tohoto loga odráželo světlo. Měl jsem možnost na stránkách kapely zhlédnout jednu část výroby obalu a musím uznat, že Dainius Obcarskas je opravdový umělec. Přeci jen litografický tisk není pro každého. Nemenší pochvalu za zpracování si zaslouží i sešitek s texty, který obsahuje zvětšeniny jednotlivých detailů z přední části obalu. Takto při listování a pročítání textů dokonale vykrystalizují malby, jež nejsou na první pohled zcela patrné.
Když konečně došlo k samotnému přehrávání, tak jsem byl mile překvapen. Během první skladby mi naskočila hned dvě jména kapel. Tou první byli Švédové ISTAPP a tou druhou pro změnu Norové ASPERA. I přesto, že jsem s přibývajícími minutami od těchto dvou jmen začal postupně upouštět, tak při dalším přehrávání jsem v tvorbě INQUISITOR opět slyšel podobnost s výše zmíněnými. Spoustu z vás napadne otázka, jak může být hudba těchto Litevců podobná dvěma severským kapelám, když každá hraje naprosto jiný hudební styl? Odpověď je jednoduchá. INQUISITOR si z obou těles vzali jen to, co se jim hodilo a zbytek nechali ležet ladem. S kapelou tří korunek mají společný cit pro naléhavost a melodie, zatímco se členy ASPERY je pojí chuť experimentovat.
Na málokteré nahrávce je stejně jako zde tak důležité pořadí skladeb. Ty přímočařejší jsou ihned na začátku, snad proto, aby o album neztratili zájem i ti, jimž slovo experimentální není zcela po chuti. Nebo jen z důvodu, aby se posluchač nechal svést po spirále hudebních tradic až někam do míst, kterým rozumí snad jen jejich tvůrci. Právě zde spatřuji největší slabinu alba. Na začátku se opravdu dobře poslouchá. Čisté zpěvy jsou hezky protáhlé a občas se jako světlo ve tmě objeví i klavír. Jenže s postupujícími minutami se hudba začne ubírat až moc do experimentů a před koncem mi album připadá až moc dlouhé. Na vině jsou jak samotná délka skladeb, tak časté opakování jednoho motivu, jenž není nikterak zajímavý. A jestli jsem výše psal, že na začátku alba je klavír jen přiložením polínka do ohně, tak u konce mám pocit, že je to dřevo příliš mokré, než aby hořelo. Opět by mohl někdo vznést námitku, že jde o experimentální hudební styl. Ale ani tato hudební škatulka nedokáže skrýt zbytečné natahování hrací doby. Dospěl jsem až do stádia, kdy přehrávání stopnu ve chvíli, co ztratím pozornost a opět si „Clinamen / Episteme“ pustím od samého začátku. Najednou jsem zase ve stádiu pozornosti a cítím, že mi tato hudba dokáže něco předat.
Zvuk je kapele ušit na míru. I když se volume nemusí moc točit na pravou stranu, tak výsledek není nikterak hlasitý, ale zato dost zřetelný. Každý nástroj má své pevné místo a nedochází ke zbytečnému překrývání. Pro mě je zvuk s hudbou v naprostém souladu.
Když tak nad tím přemýšlím, tak i přes veškeré výtky, které k tomuto albu mám, musím uznat, že muzikanti odvedli moc dobrou práci. Ano, poslední kompozice je na můj vkus až příliš bláznivá a nenacházím v ní nic, co by mohlo hudebně obohatit moji duši, ale pro změnu v těch předešlých pěti jsem našel snad vše, kvůli čemu se pravidelně pouštím do nových hudebních výzev. Pokud k tomu připočítám skvělý obal a zvuk, je výsledek naprosto jasný. Pro mě osmička jak vyšitá i přesto, že „Clinamen / Episteme“ není vůbec novou nahrávkou. Byla by ale škoda tento pobaltský výkvět nechat ležet ladem.
Seznam skladeb:
Čas: 43:57
Sestava:
http://www.inquisitor.lt/
http://inquisitor.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/inquisitor.lt
Jako první zaujme už samotný obal CD. Ten je proveden v nádherně vypadajícím digipacku, na jehož vnější straně je leskle vyobrazeno logo kapely. To jde vidět jen při naklonění obalu tak, aby se od tohoto loga odráželo světlo. Měl jsem možnost na stránkách kapely zhlédnout jednu část výroby obalu a musím uznat, že Dainius Obcarskas je opravdový umělec. Přeci jen litografický tisk není pro každého. Nemenší pochvalu za zpracování si zaslouží i sešitek s texty, který obsahuje zvětšeniny jednotlivých detailů z přední části obalu. Takto při listování a pročítání textů dokonale vykrystalizují malby, jež nejsou na první pohled zcela patrné.
Když konečně došlo k samotnému přehrávání, tak jsem byl mile překvapen. Během první skladby mi naskočila hned dvě jména kapel. Tou první byli Švédové ISTAPP a tou druhou pro změnu Norové ASPERA. I přesto, že jsem s přibývajícími minutami od těchto dvou jmen začal postupně upouštět, tak při dalším přehrávání jsem v tvorbě INQUISITOR opět slyšel podobnost s výše zmíněnými. Spoustu z vás napadne otázka, jak může být hudba těchto Litevců podobná dvěma severským kapelám, když každá hraje naprosto jiný hudební styl? Odpověď je jednoduchá. INQUISITOR si z obou těles vzali jen to, co se jim hodilo a zbytek nechali ležet ladem. S kapelou tří korunek mají společný cit pro naléhavost a melodie, zatímco se členy ASPERY je pojí chuť experimentovat.
Na málokteré nahrávce je stejně jako zde tak důležité pořadí skladeb. Ty přímočařejší jsou ihned na začátku, snad proto, aby o album neztratili zájem i ti, jimž slovo experimentální není zcela po chuti. Nebo jen z důvodu, aby se posluchač nechal svést po spirále hudebních tradic až někam do míst, kterým rozumí snad jen jejich tvůrci. Právě zde spatřuji největší slabinu alba. Na začátku se opravdu dobře poslouchá. Čisté zpěvy jsou hezky protáhlé a občas se jako světlo ve tmě objeví i klavír. Jenže s postupujícími minutami se hudba začne ubírat až moc do experimentů a před koncem mi album připadá až moc dlouhé. Na vině jsou jak samotná délka skladeb, tak časté opakování jednoho motivu, jenž není nikterak zajímavý. A jestli jsem výše psal, že na začátku alba je klavír jen přiložením polínka do ohně, tak u konce mám pocit, že je to dřevo příliš mokré, než aby hořelo. Opět by mohl někdo vznést námitku, že jde o experimentální hudební styl. Ale ani tato hudební škatulka nedokáže skrýt zbytečné natahování hrací doby. Dospěl jsem až do stádia, kdy přehrávání stopnu ve chvíli, co ztratím pozornost a opět si „Clinamen / Episteme“ pustím od samého začátku. Najednou jsem zase ve stádiu pozornosti a cítím, že mi tato hudba dokáže něco předat.
Zvuk je kapele ušit na míru. I když se volume nemusí moc točit na pravou stranu, tak výsledek není nikterak hlasitý, ale zato dost zřetelný. Každý nástroj má své pevné místo a nedochází ke zbytečnému překrývání. Pro mě je zvuk s hudbou v naprostém souladu.
Když tak nad tím přemýšlím, tak i přes veškeré výtky, které k tomuto albu mám, musím uznat, že muzikanti odvedli moc dobrou práci. Ano, poslední kompozice je na můj vkus až příliš bláznivá a nenacházím v ní nic, co by mohlo hudebně obohatit moji duši, ale pro změnu v těch předešlých pěti jsem našel snad vše, kvůli čemu se pravidelně pouštím do nových hudebních výzev. Pokud k tomu připočítám skvělý obal a zvuk, je výsledek naprosto jasný. Pro mě osmička jak vyšitá i přesto, že „Clinamen / Episteme“ není vůbec novou nahrávkou. Byla by ale škoda tento pobaltský výkvět nechat ležet ladem.
Seznam skladeb:
- Hearken, Memmius!
- Hence the Mouthful of Time
- Quae Sint...
- Evidence. The Inexorable Dowry
- Of Waters and Circling Thetis
- Peri Hermeneias
Čas: 43:57
Sestava:
- Mind Architec – baskytara
- GarLoq – bicí
- Nyku – kytara
- Skol – kytara
- Lord – klávesy, zpěv
http://www.inquisitor.lt/
http://inquisitor.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/inquisitor.lt
