Tampa, Florida. V době dávno minulé byla tato slova pro každého fanouška death metalu skoro posvátná, klíčem k srdci člověka kovem smrti zasáhnutého. Kapely z této oblasti jakoby měly předem polovinu úspěchu v kapse, zvláště ve spojení s dalšími magickými formulemi jako Morrisound Studios, Scott Burns, Jim Morris. Jo, to byly časy. Doba už je úplně někde jinde, scéna podstatně jiná, přesto se nejedna ikona tehdejšího „zlatého“ věku death metalu po pódiích ještě prohání. Někteří už víceméně jen těží ze své slavné minulosti, jiní mají stále sílu a um vyučovat i o dost mladší ročníky. Jedni z těch, kteří se do toho pořád dokážou opřít s fortelem tak jako za mlada, nesou nezaměnitelný název BRUTALITY a patří bez debat k nejméně doceněným spolkům death metalové historie. Jejich debut „Screams of Anguish“ z roku 1993 patří ke klenotům nejvybroušenějším a dodnes je to jedno z mých nejoblíbenějších alb tvrdě metalové historie. Nebo také jednodušeji řečeno srdcová záležitost, neoposlouchatelná a i po letech stále vzrušující a přitažlivá. Dodnes nepochopím, co to měli BRUTALITY za „pecháčka“, že nestanuli z pohledu zájmu fanoušků po boku někdejších leadrů death metalového pelotonu. Ale co bylo, bylo, důležité je, že BRUTALITY i přes jisté zádrhely svou historii nikdy neukončili, sic menší pauzy se nevyhnuly ani jim. Padali a znovu a znovu vstávali, aby definitivní „návrat“ přišel v roce 2013 v podobě EP „Ruins of Humans“, které všem pochybovačům hlasitě zařvalo do ksichtu „BRUTALITY are back!!“. A nejeden zalitoval, že se jednalo jen o dvě skladby, a ani následné kompilace všelijakého charakteru nemohly ukojit hlad po dlouhohrajícím materiálu, který konečně z kraje letošního roku spatřil světlo stále šílenějšího světa, a ukázal, zač je toho na Floridě pořád loket.
BRUTALITY patří do kategorie interpretů, u nichž nemám zapotřebí dopředu si ověřovat oprávněnost zakoupení originálu stahováním nějakých „ochutnávek“ z internetu, důvěra ke kapele je absolutní, tady je jen jedna možnost a to objednávka originálního CD co nejdřív. A pak už jen být napjatý jak malé trenky, až pošta doručí kýžený balíček a bez toho, že bych předtím slyšel z alba jedinou notu, zasunout kotouček do mašiny a s bookletem po ruce zmáčknout konečně play. A ihned se přesvědčit, že některé jistoty i v současné nadmíru pomatené době fungují. Ano, BRUTALITY na své novince přináší přesně to, co jejich fanoušci očekávají a pro co je milují - prvotřídní a vytříbený death metal klasické školy, z kterého je na hony cítit zkušenost i zapálení, cit pro věc, duch oddanosti stylu. A hlavně všechny charakteristické atributy skupiny, jakési její know-how. To znamená perfektně vyvážený mix tvrdosti, přiměřené náklonnosti k techničtějšímu projevu, neskutečně širokou škálu melodií, to vše podané s kompoziční vyzrálostí a pestrou dramaturgií.
I přes mírnou úpravu line-upu kapela neztratila svou typickou tvář a poznáte ji bezpečně po pár taktech produkce. Posluchač, jenž má za ta léta kapelu vrytou pod kůži, samozřejmě dešifruje pár drobných změn oproti minulosti. Nový bicman Ruston Grosse má lehce odlišný styl hraní než jeho předchůdce Jim Coker, jehož hra pro BRUTALITY byla celkem specifická, přesto je výkon nováčka interesantní a potřebám kapely naprosto vyhovuje. V porovnání se starší tvorbou se už tolik netlačí na pilu, i tak ale album „Sea of Ignorance“ nepostrádá potřebnou energii a třebaže výbušnost a dravost mládí už je logicky v nenávratnu, živočišnosti mají pánové stále ještě dostatek. Nejsilnější jsou však v skládání songů stylem, že je už po prvním poslechu nedostanete z hlavy a po delším čase stráveným s albem si můžete získat i jakýsi návyk. Skladby nejsou nijak překomplikované, přesto však kompozičně pestré a promyšlené, a samozřejmě postavené na silných melodických základech. Axeman Jay Fernandez zůstal v BRUTALITY jako jediný kytarista, vše ale zvládl s bravurou a umem vykazujícím mazáckou zkušenost a skladatelsko/hráčskou vyspělost. Kytarové dvojzápřahy, jejich vrstvení, melodické linky, pestrá sóla postrádající exhibičnost (doporučuju je opravdu poslouchat, např. to s Quorthonovským vyústěním v „Tribute“ je důkazem, že Fernandez ví, co a jak dělá), ale i agresivní riffy, přechody z pomalých temp do rychlejších a zpět s následnou gradací, to vše je přesně to, co nejvíce kapelu definovalo ve většině její existence a zdobí ji dodnes. Dalším poznávacím znamením je vokál Scotta Reigela, který stále vládne svým hlasivkám a hrdlu s jistotou a jiného hrdlořeze bych si v BRUTALITY ani nepřál. A když už probíráme všechny věrné, nelze opomenout basáka Jeffa Acrese, který spolehlivě tepe ve spodcích od samých začátků kapely a jehož hra je jednou z ozdob alba.
Těžko vyzvedávat některou ze skladeb, každá je nějakým svým způsobem specifická a zapamatovatelná, a všechny dohromady tvoří silný a působivý celek. Materiál na dlouho a toužebně očekávané novince přinesl v zásadě to, co se od legendy očekávalo, což je v případě BRUTALITY faktor pozitivní. Pár mírných oživení a maličkých změn zasvěcení odhalí, to největší překvapení (dá-li se to tak nazvat) se však skrývá pod sedmým trackem „Shores in Flames“, což samozřejmě není nic jiného než předělávka otvíráku z fenomenální desky „Hammerheart“ legendy BATHORY. Ne že by se BRUTALITY v minulosti bránili zpracovat song jiného interpreta, přesto je zařazení víc jak jedenáctiminutového coveru na album o délce necelých 40 minut (které navíc přišlo po dvacetileté pauze od posledního dlouhohrajícího titulu) řekněme lehce nestandardní, navíc připočteme-li fakt, že se evidentně lpělo na co nejvěrnějším zachování původní předlohy, a to včetně intra a outra. Úpravou samozřejmě prošel ve většině zpěv, jenž je přizpůsoben death metalovému výrazu skupiny, a opravdu jen lehké kosmetické změny doznaly některé kytarové části, např. v sólu. Jinak je ale notoricky známý song víceméně přehrán jak přes kopírku a ač do celkového konceptu alba nerušivě zapadá, dovedu si představit, že tento krok může vyvolat různé polemiky o vhodnosti jeho zařazení (jestliže se tak už nestalo, nevím, nemám čas brouzdat po internetových diskusích).
Tradiční zůstal i zvuk alba, jenž působí jako balzám v záplavě současných digitálně vytuněných šíleností. Což znamená, že je dynamický v pravém slova smyslu a i opakované poslechy v řadě jsou stále příjemné a nepůsobí únavným účinkem. Pravda, DR 9 byl před nějakými dvěma dekádami standardem a spíše průměrem, ale dneska člověk za takto zvukově ošetřená alba (v metalu) skoro děkuje. Front cover a celkové provedení digipacku nenadchne ani neurazí (album vyšlo ve dvou grafických verzích), ale v případě jména BRUTALITY neprodává obal, nýbrž hudební obsah. A tady kapela potvrdila, že má stále své místo na scéně, a natočila album, které doufám ocení nejen pamětníci, jenž pookřejí při vyslovení oněch dvou slov ze začátku – Tampa, Florida.
Seznam skladeb:
Čas: 39:43
Sestava:
http://brutalitytheband.com/
http://brutality2.bandcamp.com/releases
http://originalbrutality.tripod.com/
http://repulsiveecho.bigcartel.com/
BRUTALITY patří do kategorie interpretů, u nichž nemám zapotřebí dopředu si ověřovat oprávněnost zakoupení originálu stahováním nějakých „ochutnávek“ z internetu, důvěra ke kapele je absolutní, tady je jen jedna možnost a to objednávka originálního CD co nejdřív. A pak už jen být napjatý jak malé trenky, až pošta doručí kýžený balíček a bez toho, že bych předtím slyšel z alba jedinou notu, zasunout kotouček do mašiny a s bookletem po ruce zmáčknout konečně play. A ihned se přesvědčit, že některé jistoty i v současné nadmíru pomatené době fungují. Ano, BRUTALITY na své novince přináší přesně to, co jejich fanoušci očekávají a pro co je milují - prvotřídní a vytříbený death metal klasické školy, z kterého je na hony cítit zkušenost i zapálení, cit pro věc, duch oddanosti stylu. A hlavně všechny charakteristické atributy skupiny, jakési její know-how. To znamená perfektně vyvážený mix tvrdosti, přiměřené náklonnosti k techničtějšímu projevu, neskutečně širokou škálu melodií, to vše podané s kompoziční vyzrálostí a pestrou dramaturgií.
I přes mírnou úpravu line-upu kapela neztratila svou typickou tvář a poznáte ji bezpečně po pár taktech produkce. Posluchač, jenž má za ta léta kapelu vrytou pod kůži, samozřejmě dešifruje pár drobných změn oproti minulosti. Nový bicman Ruston Grosse má lehce odlišný styl hraní než jeho předchůdce Jim Coker, jehož hra pro BRUTALITY byla celkem specifická, přesto je výkon nováčka interesantní a potřebám kapely naprosto vyhovuje. V porovnání se starší tvorbou se už tolik netlačí na pilu, i tak ale album „Sea of Ignorance“ nepostrádá potřebnou energii a třebaže výbušnost a dravost mládí už je logicky v nenávratnu, živočišnosti mají pánové stále ještě dostatek. Nejsilnější jsou však v skládání songů stylem, že je už po prvním poslechu nedostanete z hlavy a po delším čase stráveným s albem si můžete získat i jakýsi návyk. Skladby nejsou nijak překomplikované, přesto však kompozičně pestré a promyšlené, a samozřejmě postavené na silných melodických základech. Axeman Jay Fernandez zůstal v BRUTALITY jako jediný kytarista, vše ale zvládl s bravurou a umem vykazujícím mazáckou zkušenost a skladatelsko/hráčskou vyspělost. Kytarové dvojzápřahy, jejich vrstvení, melodické linky, pestrá sóla postrádající exhibičnost (doporučuju je opravdu poslouchat, např. to s Quorthonovským vyústěním v „Tribute“ je důkazem, že Fernandez ví, co a jak dělá), ale i agresivní riffy, přechody z pomalých temp do rychlejších a zpět s následnou gradací, to vše je přesně to, co nejvíce kapelu definovalo ve většině její existence a zdobí ji dodnes. Dalším poznávacím znamením je vokál Scotta Reigela, který stále vládne svým hlasivkám a hrdlu s jistotou a jiného hrdlořeze bych si v BRUTALITY ani nepřál. A když už probíráme všechny věrné, nelze opomenout basáka Jeffa Acrese, který spolehlivě tepe ve spodcích od samých začátků kapely a jehož hra je jednou z ozdob alba.
Těžko vyzvedávat některou ze skladeb, každá je nějakým svým způsobem specifická a zapamatovatelná, a všechny dohromady tvoří silný a působivý celek. Materiál na dlouho a toužebně očekávané novince přinesl v zásadě to, co se od legendy očekávalo, což je v případě BRUTALITY faktor pozitivní. Pár mírných oživení a maličkých změn zasvěcení odhalí, to největší překvapení (dá-li se to tak nazvat) se však skrývá pod sedmým trackem „Shores in Flames“, což samozřejmě není nic jiného než předělávka otvíráku z fenomenální desky „Hammerheart“ legendy BATHORY. Ne že by se BRUTALITY v minulosti bránili zpracovat song jiného interpreta, přesto je zařazení víc jak jedenáctiminutového coveru na album o délce necelých 40 minut (které navíc přišlo po dvacetileté pauze od posledního dlouhohrajícího titulu) řekněme lehce nestandardní, navíc připočteme-li fakt, že se evidentně lpělo na co nejvěrnějším zachování původní předlohy, a to včetně intra a outra. Úpravou samozřejmě prošel ve většině zpěv, jenž je přizpůsoben death metalovému výrazu skupiny, a opravdu jen lehké kosmetické změny doznaly některé kytarové části, např. v sólu. Jinak je ale notoricky známý song víceméně přehrán jak přes kopírku a ač do celkového konceptu alba nerušivě zapadá, dovedu si představit, že tento krok může vyvolat různé polemiky o vhodnosti jeho zařazení (jestliže se tak už nestalo, nevím, nemám čas brouzdat po internetových diskusích).
Tradiční zůstal i zvuk alba, jenž působí jako balzám v záplavě současných digitálně vytuněných šíleností. Což znamená, že je dynamický v pravém slova smyslu a i opakované poslechy v řadě jsou stále příjemné a nepůsobí únavným účinkem. Pravda, DR 9 byl před nějakými dvěma dekádami standardem a spíše průměrem, ale dneska člověk za takto zvukově ošetřená alba (v metalu) skoro děkuje. Front cover a celkové provedení digipacku nenadchne ani neurazí (album vyšlo ve dvou grafických verzích), ale v případě jména BRUTALITY neprodává obal, nýbrž hudební obsah. A tady kapela potvrdila, že má stále své místo na scéně, a natočila album, které doufám ocení nejen pamětníci, jenž pookřejí při vyslovení oněch dvou slov ze začátku – Tampa, Florida.
Seznam skladeb:
- Sea of Ignorance
- 48 to 52
- Fatal Cure
- Tribute
- Perpetual Resolution
- Barbarically Beheaded
- Shores in Flames (cover BATHORY)
- End of Days
Čas: 39:43
Sestava:
- Scott Reigel – zpěv
- Jay Fernandez – kytary
- Jeff Acres – basa
- Ruston Grosse – bicí
http://brutalitytheband.com/
http://brutality2.bandcamp.com/releases
http://originalbrutality.tripod.com/
http://repulsiveecho.bigcartel.com/
