Blížící se konec roku vybízí k pohledům na uplynulý čas; taktéž ale pobízí k výpravám do dimenzí fantasična, které obalují archetypální jsoucno každého z nás. Ve světě metalu není povolanějších průvodců po fantaskních krajinách, než BLIND GUARDIAN. A když si německá šestice vezme po svůj bok zvěstovatele unifikace z Blízkého východu, je o výlet do jiných světů postaráno...
Zhlédnout vystoupení ORPHANED LAND v době předvánočního shonu je tak trochu paradoxní. Kvintet z Izraele staví svou hudbu na provázanosti náboženství a různorodých kultur a odhaluje divákovi dřeň toho, co stojí za nákupním šílenstvím západního světa. Činí tak ovšem s "pohádkovým vrstvením", které chvílemi dotahuje vypravěčství Slepých strážců; v případě Izrealců je ovšem toto počínání lehce kontraproduktivní. S úderem osmé večerní počali ORPHANED LAND - skrze charismatického frontmana Kobiho Farhiho - vyprávět své hudební příběhy, stojící na biblických základech. Hned na úvod vypálila pětice singlovou "All is One" z poslední desky. Oproti studiové verzi se Kobi opřel i do sborových partů; dost možná jsem ale sbory zkrátka nezaregistroval. Zvuk zpočátku trpěl nevyrovnaností, z hlukového lomozu byly do popředí vytaženy bicí se zpěvem, kytarové linky byly prakticky nečitelné. Teprve s načnutím třetího kousku "Barakah" dokázal zvukař kytary ze slepého tápání vyvést a publikum se tak mohlo v sólových partech náležitě seznámit s umem kytarového dua. Nejpozději se čtvrtou "The Kiss of Babylon (The Sins)" si kapela publikum podmanila; řezavá skladba, zaobalená do progresivnější rytmiky a orientálních melodií by rozpohybovala i mrtvého. Bouřlivé ovace si vysloužil zejména Idan Amsalem, které vedle dovedné kytarové hry uzmul virtuózním sólem na bouzouki, strunný arabský nástroj.
Nástupu bardů z Krefeldu předcházelo mohutné vyvolávání, které rezonovalo sálem dobrých deset minut předtím, než světla skutečně potemněla a klubem se rozezněly táhlé smyčce. BLIND GUARDIAN i ve své současné symfonické podobě představují střízlivější podobu mezi epickou rozmáchlostí a dřevním heavy metalem; orchestrální plochy se navíc snaží v živém provedení pokrývat pomocí kláves, což je dnes bohužel ustupujícím trendem. Šestice vstoupila na pódium pod rouškou tmy během chorálního úvodu "The Ninth Wave", devítiminutového eposu z aktuálního zářezu "Beyond the Red Mirror". Mohutné ovace, kterých se kapele dostalo, lehce zazdily progresivnější kytarové vyhrávky dvojice Siepen/Olbrich - na druhou stranu, kdo chodí na koncert čistě pro křišťalový zvuk a nulovou atmosféru? BLIND GUARDIAN v tuzemsku příliš často nehrají; pořadatelé je berou v potaz teprve v posledních letech a možná i díky tomu má skupina u nás kultovní status. Při pohledu na naplněný klub to vypadalo, že co Čech, to fanoušek této německé sebranky. Refrén každé písně zpívaly stovky hrdel, nezřídka se stávalo, že publikum spolu s frontmanem Hansim odzpívalo i celou skladbu ("Nightfall", ale překvapivě i novinková "Twilight of the Gods").
Těžko popisovat vrchol večera, protože ony dvě hodiny, které jsem pod taktovkou Slepých strážců strávil, byly jednou vrcholnou jízdou. Ať už šlo o hudební výlet do začátků kapely ("Banish From Sanctuary", "The Last Candle") nebo o současnější kousky (pitoreskní "Fly" či sypačka "Tanelorn (Into the Void)"), lidé zobali skupině z ruky každou notu, každý úder do bicích. Opravdu málokterému hudebnímu tělesu se vyvede vybudovat tak exaktickou atmosféru! První zklidnění přišlo teprve se skladbou "Lord of the Rings", baladickým gradujícím kouskem, ve kterém se frotnman Hansi Kürsch vyznal ze své lásky ke stěžejnímu dílu moderní knižní fantastiky. Výprav do Středozemě se ostatně toho večera odehrálo hned několik - z klasická deska "Nightfall in Middle-Earth" byla v setlistu zastoupena nejvíce skladbami (rovnými čtyřmi) a zastínila tak i letošní album. Při sestavování dramaturgie večera BLIND GUARDIAN s epickými kusy rozhodně nešetřili; své vystoupení na oko zakončili suitou "And Then There Was Silence" z rozporuplné Noci v opeře, jen aby v prvním přídavku návazali orchestrálním kouskem "Sacred Worlds". Symfonické pasáže ze samplů vytvářely hlušší ostrůvky v oceánu nadšení a byly tak jedním z mála negativ - dalším byl např. přetopený sál - které hodnotu vystoupení lehce srážely.
Opomenuty nemohly zůstat ani letité záležitosti, pro které zná krefeldské Strážce celý metalový svět. Vsadil bych se, že právě jeden ze závěrečných kusů ("Valhalla", "Mirror Mirror") se dostane na živé album, které skupina na svém současném turné nahrává. Koneckonců, nezaznamenat na stříbrný kotouč atmosféru tak skvělého večera - to až zavání hříchem...
Zhlédnout vystoupení ORPHANED LAND v době předvánočního shonu je tak trochu paradoxní. Kvintet z Izraele staví svou hudbu na provázanosti náboženství a různorodých kultur a odhaluje divákovi dřeň toho, co stojí za nákupním šílenstvím západního světa. Činí tak ovšem s "pohádkovým vrstvením", které chvílemi dotahuje vypravěčství Slepých strážců; v případě Izrealců je ovšem toto počínání lehce kontraproduktivní. S úderem osmé večerní počali ORPHANED LAND - skrze charismatického frontmana Kobiho Farhiho - vyprávět své hudební příběhy, stojící na biblických základech. Hned na úvod vypálila pětice singlovou "All is One" z poslední desky. Oproti studiové verzi se Kobi opřel i do sborových partů; dost možná jsem ale sbory zkrátka nezaregistroval. Zvuk zpočátku trpěl nevyrovnaností, z hlukového lomozu byly do popředí vytaženy bicí se zpěvem, kytarové linky byly prakticky nečitelné. Teprve s načnutím třetího kousku "Barakah" dokázal zvukař kytary ze slepého tápání vyvést a publikum se tak mohlo v sólových partech náležitě seznámit s umem kytarového dua. Nejpozději se čtvrtou "The Kiss of Babylon (The Sins)" si kapela publikum podmanila; řezavá skladba, zaobalená do progresivnější rytmiky a orientálních melodií by rozpohybovala i mrtvého. Bouřlivé ovace si vysloužil zejména Idan Amsalem, které vedle dovedné kytarové hry uzmul virtuózním sólem na bouzouki, strunný arabský nástroj.
Nástupu bardů z Krefeldu předcházelo mohutné vyvolávání, které rezonovalo sálem dobrých deset minut předtím, než světla skutečně potemněla a klubem se rozezněly táhlé smyčce. BLIND GUARDIAN i ve své současné symfonické podobě představují střízlivější podobu mezi epickou rozmáchlostí a dřevním heavy metalem; orchestrální plochy se navíc snaží v živém provedení pokrývat pomocí kláves, což je dnes bohužel ustupujícím trendem. Šestice vstoupila na pódium pod rouškou tmy během chorálního úvodu "The Ninth Wave", devítiminutového eposu z aktuálního zářezu "Beyond the Red Mirror". Mohutné ovace, kterých se kapele dostalo, lehce zazdily progresivnější kytarové vyhrávky dvojice Siepen/Olbrich - na druhou stranu, kdo chodí na koncert čistě pro křišťalový zvuk a nulovou atmosféru? BLIND GUARDIAN v tuzemsku příliš často nehrají; pořadatelé je berou v potaz teprve v posledních letech a možná i díky tomu má skupina u nás kultovní status. Při pohledu na naplněný klub to vypadalo, že co Čech, to fanoušek této německé sebranky. Refrén každé písně zpívaly stovky hrdel, nezřídka se stávalo, že publikum spolu s frontmanem Hansim odzpívalo i celou skladbu ("Nightfall", ale překvapivě i novinková "Twilight of the Gods").
Těžko popisovat vrchol večera, protože ony dvě hodiny, které jsem pod taktovkou Slepých strážců strávil, byly jednou vrcholnou jízdou. Ať už šlo o hudební výlet do začátků kapely ("Banish From Sanctuary", "The Last Candle") nebo o současnější kousky (pitoreskní "Fly" či sypačka "Tanelorn (Into the Void)"), lidé zobali skupině z ruky každou notu, každý úder do bicích. Opravdu málokterému hudebnímu tělesu se vyvede vybudovat tak exaktickou atmosféru! První zklidnění přišlo teprve se skladbou "Lord of the Rings", baladickým gradujícím kouskem, ve kterém se frotnman Hansi Kürsch vyznal ze své lásky ke stěžejnímu dílu moderní knižní fantastiky. Výprav do Středozemě se ostatně toho večera odehrálo hned několik - z klasická deska "Nightfall in Middle-Earth" byla v setlistu zastoupena nejvíce skladbami (rovnými čtyřmi) a zastínila tak i letošní album. Při sestavování dramaturgie večera BLIND GUARDIAN s epickými kusy rozhodně nešetřili; své vystoupení na oko zakončili suitou "And Then There Was Silence" z rozporuplné Noci v opeře, jen aby v prvním přídavku návazali orchestrálním kouskem "Sacred Worlds". Symfonické pasáže ze samplů vytvářely hlušší ostrůvky v oceánu nadšení a byly tak jedním z mála negativ - dalším byl např. přetopený sál - které hodnotu vystoupení lehce srážely.
Opomenuty nemohly zůstat ani letité záležitosti, pro které zná krefeldské Strážce celý metalový svět. Vsadil bych se, že právě jeden ze závěrečných kusů ("Valhalla", "Mirror Mirror") se dostane na živé album, které skupina na svém současném turné nahrává. Koneckonců, nezaznamenat na stříbrný kotouč atmosféru tak skvělého večera - to až zavání hříchem...
