Za novým projektem na tuzemské scéně stojí protřelé trio Otyn, Menša & Desed. První dva se realizovali v MELANCHOLY PESSIMISM (navíc Otyn v PIGSTY a Menša v HYPNOS), Desed samozřejmě léta zpívá v DARK GAMBALLE a má za sebou i další štace. Podle stylového zaměření kapel, ve kterých instrumentalisté hráli, by jeden čekal plus mínus death metal, ale Desedova účast naznačovala něco jiného, s melodickým zpěvem třeba...
Ale zdání klame, po intru se rozjíždí poměrně tvrdá muzika nemající daleko právě k death metalu, Desed do ostře nabroušených kytar a dusotu bicích řve jako už dlouho ne. Tenhle atak trvá jenom chvilku, pak se muzika začíná zamotávat a zpěvy s ní jdou ruku v ruce. Objevují se jakési sborové chorály, hudba se přelévá od nářezu k lépe stravitelné poloze v podobě melodických momentů s čistým zpěvem. Tahle „úniková“ cesta vede kamsi do hájemství technických záležitostí typu ATHEIST, CYNIC a jejich epigonů, ale HELLYUM jsou jinde, jsou mnohem košatější a hůře zařaditelní. Abych se vyhnul sáhodlouhé stylové definici čítající slova progresivní, avantgardní, technický atd., rovnou jsem nahoru uvedl fantazia metal, což mi jako připodobnění přijde adekvátní a nechává to i dostatek prostoru pro onu fantazii, bez které bych nedoporučoval k poslechu přistupovat. Protože každá další skladba je nějak jinak zašmodrchaná, něčím trochu ujetá a jako celek působí album jako pěkný galimatyáš.
Když nahrávka poprvé dohrála, cítil jsem se, jako kdyby mi někdo vyndal mozek z hlavy, strčil do mixéru a pak zase vrátil na místo. Prostě mi to hlava nebrala. Ale ono se všechno dá naučit, jen je třeba trocha trpělivosti. Každá skladba totiž disponuje (vedle zahuštěné syrové masy, která se z reproduktorů valí jako lavina a devastuje sluchové ústrojí deathmetalovým nátěrem) hitovými motivy, které po nějakých jedenácti (úsměv) posleších zapadnou do soukolí. Ono soukolí je ostatně taky na místě, tu a tam nabírá muzika i lehce industriální odér.
Mix všeho možného tak nějak naznačuje, jak by tvrdá muzika mohla vypadat někde mimo naší planetu, k čemuž svádí i jazyk textů, který je přesně takový, jakým hovoří ve fantastických filmech mimozemšťané. Tak jsem k té fantazii v titulku tu vědeckofantastickou zkratku přilepil. (úsměv) Nejlíp pasuje na třetí potemnělou „Krakosu“, kterou zakončuje prosvětlená melodie... Ryze avantgardní „Sivera A Morde“ mi přijde nejméně atraktivní a hodně těžko stravitelná, v podobně ujetém duchu pokračuje i „Zukareloukou“, v níž zní spousta umělých zvuků, ale skladba postupně nenápadně rozkvétá a řada pasáží působí celkem chytlavě až hypnoticky, i když je to pořád docela běs, hlavně kytarové prstolamy jsou jak od nějakého pološíleného umělce. (úsměv) Je tedy na místě nějaký ten oddych, který obstarává instrumentálka „Maskaros“, v níž toho zpočátku hodně obstarávají všudy přítomné činely... ne, že by to učesalo pocuchané nervy, to neustálé šustění spíše člověka dohání k šílenství, ale aspoň „je pokoj“ od řevu (úsměv), aby se ke slovu postupně dostala pěkná kytarová linka a následně i ozvěny „Theli“... A prásk, je tu nářez skoro thrashový. „Sokoreol“, to je zpočátku přímočará rychta, ale zase pánové nevydrží chvilku v (ne)klidu a začnou odbíhat k té všudypřítomné avantgardě, a to nemluvím o závěrečném úletu (swing, nebo co to je... – úsměv).
Možná někdo řekne, že podobně divných nahrávek historie tvrdé muziky obsahuje celou řadu, na druhou stranu když je to udělané zajímavě a dobře (což tady platí o všech důležitých aspektech), proč si se všemi těmi metaly trochu nepohrát a neozvláštnit je něčím mimometalovým? HELLYUM se to daří se ctí, deska ani v závěru rozumné hrací plochy neztrácí dech, možná dokonce nabírá ten druhý, alespoň mně se hodně líbí osmička „Bellzeburum“ i devítka „Zoer“, takže nezbývá než to, co lze vnímat smyslem číslo 2 pochválit.
Ani smysl číslo 1 nepřijde zkrátka, obal je skutečnou reklamou na fantazii, samá surrealistická malba, samý podivný tvor-netvor, dost často se zlými kukadly (až na jednu výjimku, kde se autor inspiroval ženskými vnady a použil je taky jako svérázné oči), vrcholem jsou pak páni muzikanti zakomponovaní do fotografie z filmu Princ a Večernice. Slunečník, Měsíčník a Větrník mají tedy fest ránu (úsměv). A zase jsme u toho vesmíru a živlů, navíc u pohádky, takže si to radši přeberte sami, nakolik to tahle povedená parta myslí vážně a nakolik se baví (i na náš účet). (úsměv)
Seznam skladeb:
Čas: 42:20
Sestava:
https://www.facebook.com/hellyumband
http://bandzone.cz/hellyum
Ale zdání klame, po intru se rozjíždí poměrně tvrdá muzika nemající daleko právě k death metalu, Desed do ostře nabroušených kytar a dusotu bicích řve jako už dlouho ne. Tenhle atak trvá jenom chvilku, pak se muzika začíná zamotávat a zpěvy s ní jdou ruku v ruce. Objevují se jakési sborové chorály, hudba se přelévá od nářezu k lépe stravitelné poloze v podobě melodických momentů s čistým zpěvem. Tahle „úniková“ cesta vede kamsi do hájemství technických záležitostí typu ATHEIST, CYNIC a jejich epigonů, ale HELLYUM jsou jinde, jsou mnohem košatější a hůře zařaditelní. Abych se vyhnul sáhodlouhé stylové definici čítající slova progresivní, avantgardní, technický atd., rovnou jsem nahoru uvedl fantazia metal, což mi jako připodobnění přijde adekvátní a nechává to i dostatek prostoru pro onu fantazii, bez které bych nedoporučoval k poslechu přistupovat. Protože každá další skladba je nějak jinak zašmodrchaná, něčím trochu ujetá a jako celek působí album jako pěkný galimatyáš.
Když nahrávka poprvé dohrála, cítil jsem se, jako kdyby mi někdo vyndal mozek z hlavy, strčil do mixéru a pak zase vrátil na místo. Prostě mi to hlava nebrala. Ale ono se všechno dá naučit, jen je třeba trocha trpělivosti. Každá skladba totiž disponuje (vedle zahuštěné syrové masy, která se z reproduktorů valí jako lavina a devastuje sluchové ústrojí deathmetalovým nátěrem) hitovými motivy, které po nějakých jedenácti (úsměv) posleších zapadnou do soukolí. Ono soukolí je ostatně taky na místě, tu a tam nabírá muzika i lehce industriální odér.
Mix všeho možného tak nějak naznačuje, jak by tvrdá muzika mohla vypadat někde mimo naší planetu, k čemuž svádí i jazyk textů, který je přesně takový, jakým hovoří ve fantastických filmech mimozemšťané. Tak jsem k té fantazii v titulku tu vědeckofantastickou zkratku přilepil. (úsměv) Nejlíp pasuje na třetí potemnělou „Krakosu“, kterou zakončuje prosvětlená melodie... Ryze avantgardní „Sivera A Morde“ mi přijde nejméně atraktivní a hodně těžko stravitelná, v podobně ujetém duchu pokračuje i „Zukareloukou“, v níž zní spousta umělých zvuků, ale skladba postupně nenápadně rozkvétá a řada pasáží působí celkem chytlavě až hypnoticky, i když je to pořád docela běs, hlavně kytarové prstolamy jsou jak od nějakého pološíleného umělce. (úsměv) Je tedy na místě nějaký ten oddych, který obstarává instrumentálka „Maskaros“, v níž toho zpočátku hodně obstarávají všudy přítomné činely... ne, že by to učesalo pocuchané nervy, to neustálé šustění spíše člověka dohání k šílenství, ale aspoň „je pokoj“ od řevu (úsměv), aby se ke slovu postupně dostala pěkná kytarová linka a následně i ozvěny „Theli“... A prásk, je tu nářez skoro thrashový. „Sokoreol“, to je zpočátku přímočará rychta, ale zase pánové nevydrží chvilku v (ne)klidu a začnou odbíhat k té všudypřítomné avantgardě, a to nemluvím o závěrečném úletu (swing, nebo co to je... – úsměv).
Možná někdo řekne, že podobně divných nahrávek historie tvrdé muziky obsahuje celou řadu, na druhou stranu když je to udělané zajímavě a dobře (což tady platí o všech důležitých aspektech), proč si se všemi těmi metaly trochu nepohrát a neozvláštnit je něčím mimometalovým? HELLYUM se to daří se ctí, deska ani v závěru rozumné hrací plochy neztrácí dech, možná dokonce nabírá ten druhý, alespoň mně se hodně líbí osmička „Bellzeburum“ i devítka „Zoer“, takže nezbývá než to, co lze vnímat smyslem číslo 2 pochválit.
Ani smysl číslo 1 nepřijde zkrátka, obal je skutečnou reklamou na fantazii, samá surrealistická malba, samý podivný tvor-netvor, dost často se zlými kukadly (až na jednu výjimku, kde se autor inspiroval ženskými vnady a použil je taky jako svérázné oči), vrcholem jsou pak páni muzikanti zakomponovaní do fotografie z filmu Princ a Večernice. Slunečník, Měsíčník a Větrník mají tedy fest ránu (úsměv). A zase jsme u toho vesmíru a živlů, navíc u pohádky, takže si to radši přeberte sami, nakolik to tahle povedená parta myslí vážně a nakolik se baví (i na náš účet). (úsměv)
Seznam skladeb:
- Itron
- Digato Borba
- Krakosa
- Sivera A Morde
- Zukareloukou
- Maskaros
- Sokoreol
- Bellzeburum
- Zoer
- Testorame Tepe
Čas: 42:20
Sestava:
- Jiří Desed Sedláček - vocals
- David Menša Menšík - guitar & bass
- Jindřich Otyn Tománek - drums
https://www.facebook.com/hellyumband
http://bandzone.cz/hellyum
