Češi NIGHTWISH milují; a zdá se, že tento cit je natolik silný, že by si - dnes již - mezinárodní sestava kapely mohla s klidem na duši uzurpovat ono mozartovské "mí Pražané mi rozumějí". Kočovná svita okolo Tuomase Holopainena se sice v české metropoli objevila po tříleté odmlce, v mezidobí se však rovnou třikrát stihli mihnout na tuzemských festivalových pódiích. S výhledem na účast NIGHTWISH na příštím ročníku Metalfestu se tak zdá, že svého dílu pozornosti si přední ikona žánru ukusuje více, než by bylo zdrávo. Jenže metalový sextet je na svém vrcholu - a ač se studiová produkce veze léta v jistém repetitivním módu, z hlediska živého vystoupení na tom NIGHTWISH nikdy nebyli lépe. V Praze se navíc po jejich boku ukázala dvojice kapel, které samy o sobě jsou silnou koncertní vábničkou; dramaturgie večera zaváněla příslibem mimořádně silného zážitku...
Holešovická aréna je, navzdory svému proměnlivému názvu, již tradičním dějištěm pražských zastávek NIGHTWISH; role předskokanů byla v průběhu let přiklepnuta spolkům z ranku tradičního metalu (BATTLE BEAST) i z vod experimentálnějšího ražení (PAIN, EKLIPSE). V letošním výběru předkapel se tahalo výhradně z vod klasického hard'n'heavy rybníčku. Finští AMORPHIS jsou prototypem formace, která co dva roky vydá desku, objede všechna myslitelná místa - a lačně se vrhne do produkce nového alba. Navzdory vyčerpávajícímu koncertování jsou jejich studiové počiny zárukou kvality, která se v živém provedení ještě umocňuje. Našlapané novince věnovali AMORPHIS hned polovinu z vyhrazených čtyřiceti minut; úvodní "Death of King" je sice naživo ochuzena o všelijaké perkusivní kejkle, o to více živočišnosti z ní ale na pódiu číší. Tomi Joutsen své pověstné dredy shodil, charisma mu však zůstalo, stejně jako povedený steampunkový mikrofon. Nečitelný hlomoz, provázející prvotní minuty vystoupení, se pročistila se třetím kouskem, "Hopeless Days"; singl z předposledního albového zářezu dával tušit, že se Finové s publikem mazat nebudou. Časy čistého zpěvu jsou ty tam - dnešní koncertní podoba AMORPHIS staví především na growlingu. Chvilkového vydechnutí se divák dočkal teprve u "Silver Bride", pak se ale jelo ostře dál. "The Four Wise Ones" s gradující mezihrou je v živé produkci neskutečná; vrchol setu ale přišel v samém závěru, kdy si s kapelou vystřihl "House of Sleep" Marco Hietala.
Papírovou dvojkou večera byli poctiví dělníci metalu, kteří se, podobně jako NIGHTWISH, pyšní mezinárodní sestavou. ARCH ENEMY jsou jednou z nejvytíženějších metalových kapel, která v současnosti brázdí koncertní pódia. S přenesením vokálních povinností na novou tvář kapely - Kanaďanku Alissu White-Gluz - chytla kapela druhý dech; z každé sekundy jejich vystoupení číší nakažlivý entusiasmus. S příchodem Jeffa Loomise přibylo do zvuku formace i něco málo technických vyhrávek ("Stolen Life"), takřka veškerou pozornost na sebe ale strhávala modrovlasá zpěvačka. Party své předchůdkyně zvládá s přehledem, produkce instrumentální čtveřice je pak zárukou, že se vystoupení nezvrátí v přehlídku monotónnosti. Kvílivá "Yesterday is Dead and Gone" byla sice opět experimentálním prostorem pro vylepšování zvuku, zbytek hodinového vystoupení ale byl - v rámci možností - poměrně čitelný. Hudba ARCH ENEMY nemá s produkcí NIGHTWISH příliš styčných bodů; notnou část publika nechával göteborgský nářez chladnou, někteří jedinci v mém okolí dokonce upřeli svou pozornost na nejmenovanou sociální síť. Půlku setlistu tvořily skladby z výtečné aktuální studiovky "War Eternal", ze starších kousků kapela překvapivě vynechala tradiční "We Will Rise".
NIGHTWISH letos v létě na Masters of Rock nastavili svým vystoupením vysokou laťku. Kapela s Floor Jansen v čele zažívá renesanci a napravuje svou pověst, kterou pošramotila nepříliš povedená show s Anette Olzon. Personální chemie ve skupině byla jasná již v červenci, pražské vystoupení však dokázalo posunout měřítko hodnocení zase o kousek dál. Na evropském turné natahuji NIGHTWISH svou živou produkci na plochu bezmála dvou hodin - a ani na moment se nestane, že by onen rozjetý vlak zastavilo hluché místo! Evropské turné NIGHTWISH je postaveno na aktuální studiovce "Endless Forms Most Beautiful", která tvoří téměř půlku setlistu. Stylová mnohotvárnost desky však odkazuje na nejrůznější období skupiny, a organicky propojuje písně z dřívějších alb ve skvěle šlapající celek. Netradičně pojatý nástup skupiny se obešel bez soundtrackového intra - Richard Dawkins z pásky prohodil pár slov, problesklo něco pyrotechniky a rozjela se "Shudder Before the Beatiful", okořeněná o sólový souboj mezi klávesami a kytarou. Hned následující "Yours is an Empty Hope" přinesla první vrchol večera (ano, podobná slova jsem volil i v létě); Floor je vokálním chameleonem, growling bez mrknutí oka vystřídá za operní rejstřík a ještě si u toho stihne střihnout headbangingové kreace.
Oproti letnímu vystoupení hráli NIGHTWISH o půl hodiny déle - a šlo dost možná o jejich nejdelší vystoupení v tuzemsku vůbec. Zatímco před několika lety nepřekročil hrací čas hodinu a půl, nynější vystoupení zabralo rovné dvě hodiny. Epického megalomanství rozdávali NIGHTWISH po hrstech; ze své diskografie stihli (mimo 13 dalších písní) zahrát i tři své nejdelší skladby. "Ghost Love Score" je hymnou, opusem příchodu Floor do řad kapely, "Greatest Show on Earth" lze brát jako odkaz na neskutečnou sílu skupiny na pódiu. Obrovským překvapením se však stal kousek "The Poet and the Pendulum", který zazněl na současném turné jen několikrát - a v Evropě pouze v místech spjatých s kapelou (Finsko, Holandsko). Netuším, zda tím kapela chtěla vzdát hold českému publiku, které dokázalo vyprodat Tipsport Arenu více jak měsíc před vystoupením, ale ve chvíli, kdy na obřím plátně problesklo temné kyvadlo, dala se napjatá atmosféra krájet. Čtrnáct minut manifestace metalového Olympu! Zaskakující bubeník Kai Hahto je technicky zcela jistě vyspělejší, než Jukka Nevalainen; své instrumentální schopnosti ukázal v úvodu "Weak Fantasy" (která tak oproti studiové verzi nabyla až progresivního rázu), různé vyhrávky a přechody pak vkládal v průběhu celého večera (závěr "Ghost Love Score"). Zapomenout nelze ani na šestého člena uskupení, který se pomalu stává tajným esem v rukávu. Troy Donockley již dávno není jen "ten, co hraje na dudy". Kapela mu nenásilně přizpůsobila aranže některých skladeb a díky jeho hudebnímu umu se tak stává, že během jedné skladby vystřídá i tři různé nástroje. Překvapením byl ale moment, kdy se Troy chopil elektrické kytary - a do rytmických kytarových partů v "Nemo" vystřihl na závěr songu perfektně vystavěnou melodickou linku. Konec dobrý, vše dobré - a na NIGHTWISH si může tuzemský fanoušek - navzdory síře, dštící z internetových diskuzí - zajít opět za půl roku...
Holešovická aréna je, navzdory svému proměnlivému názvu, již tradičním dějištěm pražských zastávek NIGHTWISH; role předskokanů byla v průběhu let přiklepnuta spolkům z ranku tradičního metalu (BATTLE BEAST) i z vod experimentálnějšího ražení (PAIN, EKLIPSE). V letošním výběru předkapel se tahalo výhradně z vod klasického hard'n'heavy rybníčku. Finští AMORPHIS jsou prototypem formace, která co dva roky vydá desku, objede všechna myslitelná místa - a lačně se vrhne do produkce nového alba. Navzdory vyčerpávajícímu koncertování jsou jejich studiové počiny zárukou kvality, která se v živém provedení ještě umocňuje. Našlapané novince věnovali AMORPHIS hned polovinu z vyhrazených čtyřiceti minut; úvodní "Death of King" je sice naživo ochuzena o všelijaké perkusivní kejkle, o to více živočišnosti z ní ale na pódiu číší. Tomi Joutsen své pověstné dredy shodil, charisma mu však zůstalo, stejně jako povedený steampunkový mikrofon. Nečitelný hlomoz, provázející prvotní minuty vystoupení, se pročistila se třetím kouskem, "Hopeless Days"; singl z předposledního albového zářezu dával tušit, že se Finové s publikem mazat nebudou. Časy čistého zpěvu jsou ty tam - dnešní koncertní podoba AMORPHIS staví především na growlingu. Chvilkového vydechnutí se divák dočkal teprve u "Silver Bride", pak se ale jelo ostře dál. "The Four Wise Ones" s gradující mezihrou je v živé produkci neskutečná; vrchol setu ale přišel v samém závěru, kdy si s kapelou vystřihl "House of Sleep" Marco Hietala.
Papírovou dvojkou večera byli poctiví dělníci metalu, kteří se, podobně jako NIGHTWISH, pyšní mezinárodní sestavou. ARCH ENEMY jsou jednou z nejvytíženějších metalových kapel, která v současnosti brázdí koncertní pódia. S přenesením vokálních povinností na novou tvář kapely - Kanaďanku Alissu White-Gluz - chytla kapela druhý dech; z každé sekundy jejich vystoupení číší nakažlivý entusiasmus. S příchodem Jeffa Loomise přibylo do zvuku formace i něco málo technických vyhrávek ("Stolen Life"), takřka veškerou pozornost na sebe ale strhávala modrovlasá zpěvačka. Party své předchůdkyně zvládá s přehledem, produkce instrumentální čtveřice je pak zárukou, že se vystoupení nezvrátí v přehlídku monotónnosti. Kvílivá "Yesterday is Dead and Gone" byla sice opět experimentálním prostorem pro vylepšování zvuku, zbytek hodinového vystoupení ale byl - v rámci možností - poměrně čitelný. Hudba ARCH ENEMY nemá s produkcí NIGHTWISH příliš styčných bodů; notnou část publika nechával göteborgský nářez chladnou, někteří jedinci v mém okolí dokonce upřeli svou pozornost na nejmenovanou sociální síť. Půlku setlistu tvořily skladby z výtečné aktuální studiovky "War Eternal", ze starších kousků kapela překvapivě vynechala tradiční "We Will Rise".
NIGHTWISH letos v létě na Masters of Rock nastavili svým vystoupením vysokou laťku. Kapela s Floor Jansen v čele zažívá renesanci a napravuje svou pověst, kterou pošramotila nepříliš povedená show s Anette Olzon. Personální chemie ve skupině byla jasná již v červenci, pražské vystoupení však dokázalo posunout měřítko hodnocení zase o kousek dál. Na evropském turné natahuji NIGHTWISH svou živou produkci na plochu bezmála dvou hodin - a ani na moment se nestane, že by onen rozjetý vlak zastavilo hluché místo! Evropské turné NIGHTWISH je postaveno na aktuální studiovce "Endless Forms Most Beautiful", která tvoří téměř půlku setlistu. Stylová mnohotvárnost desky však odkazuje na nejrůznější období skupiny, a organicky propojuje písně z dřívějších alb ve skvěle šlapající celek. Netradičně pojatý nástup skupiny se obešel bez soundtrackového intra - Richard Dawkins z pásky prohodil pár slov, problesklo něco pyrotechniky a rozjela se "Shudder Before the Beatiful", okořeněná o sólový souboj mezi klávesami a kytarou. Hned následující "Yours is an Empty Hope" přinesla první vrchol večera (ano, podobná slova jsem volil i v létě); Floor je vokálním chameleonem, growling bez mrknutí oka vystřídá za operní rejstřík a ještě si u toho stihne střihnout headbangingové kreace.
Oproti letnímu vystoupení hráli NIGHTWISH o půl hodiny déle - a šlo dost možná o jejich nejdelší vystoupení v tuzemsku vůbec. Zatímco před několika lety nepřekročil hrací čas hodinu a půl, nynější vystoupení zabralo rovné dvě hodiny. Epického megalomanství rozdávali NIGHTWISH po hrstech; ze své diskografie stihli (mimo 13 dalších písní) zahrát i tři své nejdelší skladby. "Ghost Love Score" je hymnou, opusem příchodu Floor do řad kapely, "Greatest Show on Earth" lze brát jako odkaz na neskutečnou sílu skupiny na pódiu. Obrovským překvapením se však stal kousek "The Poet and the Pendulum", který zazněl na současném turné jen několikrát - a v Evropě pouze v místech spjatých s kapelou (Finsko, Holandsko). Netuším, zda tím kapela chtěla vzdát hold českému publiku, které dokázalo vyprodat Tipsport Arenu více jak měsíc před vystoupením, ale ve chvíli, kdy na obřím plátně problesklo temné kyvadlo, dala se napjatá atmosféra krájet. Čtrnáct minut manifestace metalového Olympu! Zaskakující bubeník Kai Hahto je technicky zcela jistě vyspělejší, než Jukka Nevalainen; své instrumentální schopnosti ukázal v úvodu "Weak Fantasy" (která tak oproti studiové verzi nabyla až progresivního rázu), různé vyhrávky a přechody pak vkládal v průběhu celého večera (závěr "Ghost Love Score"). Zapomenout nelze ani na šestého člena uskupení, který se pomalu stává tajným esem v rukávu. Troy Donockley již dávno není jen "ten, co hraje na dudy". Kapela mu nenásilně přizpůsobila aranže některých skladeb a díky jeho hudebnímu umu se tak stává, že během jedné skladby vystřídá i tři různé nástroje. Překvapením byl ale moment, kdy se Troy chopil elektrické kytary - a do rytmických kytarových partů v "Nemo" vystřihl na závěr songu perfektně vystavěnou melodickou linku. Konec dobrý, vše dobré - a na NIGHTWISH si může tuzemský fanoušek - navzdory síře, dštící z internetových diskuzí - zajít opět za půl roku...
