KLADIVO NA PÝCHU

2LP/CD 2015, Supraphon / pop/rock/elektro / Česko

„Minulost je past, kterou jsme si nastražili, když jsme v ní žili“, upozorňují pražští TATA BOJS bez varování hned od první vteřiny nového alba a v přeneseném významu tak naznačují, v jaké pozici se již mnoho let nacházejí. Hanspaulská kapela bývá minimálně 15 sezón považována za synonymum inteligentního a kvalitního mainstreamu, přestože středním proudem v pravém smyslu nikdy nebyla, jenže zároveň budí pozornost i některých alternativně smýšlejících posluchačů, kteří se jinak běžné popové produkci spíše vyhýbají, ale v tomto případě činí výjimku. Zřejmě proto, že v podání tohoto souboru zmíněná škatulka přestává být sprostým slovem, neboť i jeho v pořadí devátý řadový počin onen výraz rozšiřuje, přesahuje a posunuje do lepšího světla. Dobře tak lze pochopit skutečnost, že „přítomnost je prezent, nejlíp ho rozbalit a nechat se překvapit“.

Na počátku všeho nebylo slovo, nýbrž desetipalcový singl „Strana A“, který ačkoli nabízel klasické dvě strany desky, obě byly áčkové. Výrazně elektronické a atmosféricky nepatrně potemnělé písně „S ní“ a „Antikvariát“ byly podpořeny povedenými videoklipy a s předstihem deseti měsíců se staly prvními předzvěstmi nového alba. Zde si obě možno vyslechnout znovu, byť v případě té druhé jde o odlišně nazpívanou verzi, na niž si však ucho brzy zvykne.

Krátce před vydáním alba byla na oběžnou dráhu vypuštěna průzkumná „Sonda“, jež nabízí samply z komunikace letu kosmické lodi Apollo 13 z dubna 1970, ale především zní coby sice obstojná, ale refrénově částečně kulhající píseň. Věta „chtěl bych být jako Mona Lisa, neustále v obraze“ vypadá papírově skvěle, ve spojení s hudbou však neustálé omílání její první části a následně i dalších slov funguje podstatně méně a působivost této skladby rozmělňuje.

Pokud možno určit nějaký převažující charakteristický rys, pak třeba ten, že nahrávka jako celek zní výrazně tanečně. Většina rytmicky příjemných a často silně gradujících písní se tak mění v hitovky na první poslech, jež však nejsou skoupé ani na celou řadu aranžérských drobností. Jestliže pánové přislíbili osmdesátkové ladění, nicméně v současnějším zvukovém balení, pak to dodrželi i proto, že coby „Moderní lidi“ náležitě „jdou s dobou, sou ozdobou“.

Album oproti těm předchozím působí trochu méně alternativně a také méně rockově, kteréžto prvky zde ale přesto lze nalézt, jak potvrzuje tvrdší kytarou vrcholící „Běžec“ či podobně ostřejší gradace několika dalších songů. Právě díky těmto momentům a navíc při vzpomínce na „Biorytmy“ není ani historicky nejodlehčenějším, takže částečně poklidněji znějící kousky jako „Nadčasová“, výraznými smyčci podbarvená „Hrana“ nebo obě původní singlovky rovněž kontrastují vůči těm energičtějším, jejichž žahavosti je dosahováno pestře různorodými prostředky.

Aby oné barevnosti bylo ještě více, obal zdobí rozpitá Rubikova kostka, která navazuje na neméně zdařilé grafické motivy z předchozích alb. Současně pak odkazuje k songu „Rubik a Kubrick“, jenž v naznačených rolích obohacují hostující pánové Jan Burian a Marek Eben, což není špatný nápad, byť zpěv hlavně toho prvního nezní zrovna přesvědčivě. Mnohem lépe si vede několikrát přítomný holčičí sbor Yellow Sisters, zejména v songu „Radioamatér“, v jehož závěrečném samplu z vysílání stanice Hlas Ameriky ze září 1986 zazní kratičký záblesk o zrušení Jazzové sekce, jejímž výrazným protagonistou byl i Mardošův otec. Kdo pamatuje tyto časy a je spíše alternativního ražení, mohl by ocenit více než šestiminutové „Noční linky“, nádherně zkrášlené hostující trubkou Oskara Töröka. „Přeplněné noční linky, rozmazané oční linky, jediné života stopy, svítící nonstopy.“ Skutečně velmi působivá skladba, z níž přímo sálá snová, tajemná, magická a lehce ospalá, ale současně i zábavou pulsující atmosféra světly prosvícené noční tmy velkoměsta.

Jestliže v lomítkové variantě jména TATA/BOJS se v jeho středu nachází i samotný název alba, ten pak ještě více vyniká při typografickém rozložení do devíti políček Rubikova hlavolamu. Současně napovídá tomu, že neodmyslitelnou součást hry tvoří slovní hříčky, jež skvěle pozvedávají tradičně vtipné, ale přitom vyzrálé texty, v nichž často exceluje i dříve trochu méně dominantní Milan Cais. Samozřejmě nechybějí Mardošovy perly, jehož sólovou exhibicí jsou „Kamarádky“, které dokonce opatřil svým tak trochu dětsky znějícím hlasem, neboť propojení holčičích jmen s příslušnými slovy dokazuje, že něco takového nemůže důvěryhodně interpretovat nikdo jiný. Kamarádka Lenka je zde označena jako myšlenka, Berta puberta, Nina výbušnina, Zita nervozita, Věra nedůvěra a tak různě. A kamarádka Radka? „Taky kamarádka.“ Hodně podivná píseň, kterou jedni můžou milovat, druzí nenávidět a mnozí považovat za novodobé „Holky z naší školky“.

Ale naštěstí zde nejsou pouze infantilně úsměvné hříčky, ale i takové, v nichž je v maximální možné míře kombinován nejen vtip a nadhled, ale také vyzrálé názory a myšlenky reflektující dnešní dobu. Jestliže na minulých albech byly některé texty třeba ekologického ražení, tentokrát se soubor pouští do navýsost aktuálních a excelentně zpracovaných témat multikulturalismu a nacionalismu. Mnohé naznačuje svěže elektrizující hitovka „Gastronaut“, v níž prvotní sdělení „sushi s colou, to byl teda nápad, v žaludku se míchá východ a západ“ pokračuje skrze „míchám chutě, míchám kultury“ a to vše pak kulminuje výzvou „zamkněte východ na dva západy, abych už neměl podobný nápady“, což představuje další z mnoha fenomenálních sloganů roku.

Ovšem tu největší genialitu hodnou mistrů přináší teprve až závěrečný bonus s výmluvným názvem „Národní“, kde „ptá se Cyril Metoděje, co se to tu děje?“ a sbor Doubravánek do toho zpívá slova, která se následně překlenou do naprosto bombastického, majestátního a velkolepého živého finále. „Praha ha ha ha ha ha, Čechy chi chi chi chi chi“, řvou diváci festivalu Colours Of Ostrava a sami sebe pak odměňují mohutným aplausem. Zní to jako mocná, masivní a strhující davová manifestace a demonstrace sounáležitosti, sloužící jako výsměch či spíše sebevýsměch. Rozhodně jedno z vůbec nejpůsobivějších albových rozuzlení v dějinách české hudby.

Recenzenti i běžní posluchači se intenzivně předhánějí v tom, které zde přítomné skladby považují za nejlepší či naopak nejhorší, přičemž názory se různí natolik, že mnohé z nich se již dočkaly obou titulů. Někteří tvrdí, že pánové se již pouze opakují, což oni samotní přiznali už minule, jiní naopak to, že se neustále vyvíjejí, byť pro někoho spíše nešťastným směrem. Přestože se tímto albem lehce přibližují skupinám jako Chinaski, Kryštof a Mandrage, oproti nim si počínají o tolik invenčněji, že z těchto jmenovaných činí nýmandy, o zapomenutých zoufalcích O5 & Radeček a Ready Kirken či podobně trapných objevech Jelen, Nebe a Slza raději nemluvě.

Pokud je toto melodičtější, přístupnější a méně experimentální album slabší než některá předchozí, pak jen nepatrně, a jestliže sem tam něco hudebně funguje trochu méně, texty to napravují odvěkou hravostí kombinovanou s následně získanou zralostí. Generačně nejmladší z kapel založených ještě za minulého režimu patří nadále k těm nejsmysluplnějším.

Seznam sladeb:

  1. Nadčasová
  2. Gastronaut
  3. Sonda
  4. Radioamatér
  5. Rubik a Kubrick
  6. S ní
  7. Kamarádky
  8. Moderní lidi
  9. Hrana
  10. Antikvariát (verze 2015)
  11. Běžec
  12. Noční linky
  13. bonus: Národní

Čas: 53:47

Sestava (A/Becedně):
  • Vladimír Bár – elektrické a akustické kytary, banjo, basa, nasa
  • Milan Cais – zpěv, bicí, akustická kytara, basa, klávesy, piano, programming, perkuse, xylofon
  • Jiří Hradil – klávesy, klavír, zpěv (5)
  • Mardoša – basa, hlas (7), samply, iPad, Stylophone (12)
  • Dušan Neuwerth – kytara, klávesy, zpěv (7), programming

Hosté (A/Becedně):

  • Jan Burian – zpěv (5)
  • diváci festivalu Colours Of Ostrava 2015 – dav (13)
  • Doubravánek – sbor (13)
  • Marek Eben – zpěv (5)
  • Parťákovy smyčce – smyčce (6, 9)
  • Oskar Török – trubka (12)
  • Yellow Sisters – sbor (1, 4, 7)

www.tatabojs.cz
http://www.supraphon.cz/

Zveřejněno: 25. 11. 2015
Přečteno:
2933 x
Hodnocení autora:
8 / 10

Autor: Oliva | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

25. 11. 2015 12:22 napsal/a scyther
kamarádky
Právě kamarádky mám rád. Ono je třeba ty dětinsky znějící slova nebrat jen jako pouhé rýmy. Já to třeba vidím tak, že tyto kamarádky (vzpomínky na ně) lze někdy naprosto vyčerpávajícím způsobem popsat i jedním slovem - otevírá se prostor pro představivost posluchače. Podobné jako u Dana Bárty, kdy jedni vidí nesmyslně poskládaná slova a druzí odhalují příběh, jenž tato slova ukrývají. Tak bych to viděl i u Kamarádek.