Dvouletý interval ve vydávání desek byl zachován, zachován zůstal i tradiční žánrový posun, toť očekávané záležitosti. To, že se HEIDEN na každé své desce profilují jiným pohledem na věc, se už stalo nepsaným pravidlem. Většinou změna vedla ku prospěchu věci a vždy byla svým způsobem přijata kladně. Po předloňské „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ se dala očekávat nahrávka jen ryze rockového charakteru, což se tak nějak vyplňuje, ale bohužel v několika momentech jde i dál a to až někam k pop rocku, což mě nedělá šťastným.
Nová deska „Na svůj příběh jsme sami“ se dle názvu možná až zbytečně pasuje do role outsidera a reaguje tak zřejmě na to, že i přes kladné kritiky v médiích jsou HEIDEN neustále těžký underground. Album je mnohem jemnější a snadněji stravitelné než to minulé, ve zkrácené verzi lze říct, že se jedná o desku laděnou v rockovém kabátě, koketující s popem a vedenou v pomalých, melancholických tempech. Střídají se povedenější fragmenty s těmi, na poměry HEIDEN, bohužel poněkud slabšími, kapela se vlastně v novém teritoriu učí teprve chodit a ty kroky jsou zatím nejisté. Bohužel musím říct, že při poslechu hodně tápu a připadá mi, že nová deska je o velký kus pozadu za těmi z let minulých.
Rozumím tomu, čeho chtěli HEIDEN dosáhnout, rád bych si takovou hudbu poslechnul, protože třeba jasný inspirační zdroj v klipové „Dryádě“ mám velice rád. Natočit desku, která nabízí klidnou, přemýšlivou a přitom dostatečně chytlavou muziku se ale žel HEIDEN nepodařilo, když tak rekapituluju skladbu po skladbě, ani napůl. Vybalancovat kompoziční schéma, které se tak lehce poslouchá a vytyčit ty hranice od laciných popových refrénů k příjemným, ale ne vyloženě vlezlým, je kumšt, a v tomhle se HEIDEN dost přecenili. Narážím tak na vyloženě nepovedený refrén ve skladbě „Poslední list“, který zní jako odložený „hit“ Michala Hrůzy. Vyloženě nedobře působí začátek „Za horou“, kdy se k hudebnímu doprovodu přidá Kverd a začne zpívat. Tady mám pocit, že slyším špatně, tohle je až moc kýčovité a hned se ocitám v onom pověstném středním rock/pop proudu, kdy se po hudbě chce, aby nerušila a jen tak plynula, jedním uchem tam… Skladbu pak zachraňuje závěrečná gradující pasáž, což je ale dost málo.
Závěrečná, skoro šestiminutová „Toulaví psi“, přes svůj rádoby barový nádech nedokáže vyloudit potřebnou frajerskou lehkost a zase postupem času sklouzává k unylé nicneříkající nudě. Navíc refrén uším vyloženě nedělá dobře. Za což může i Kverd, který obstarává vokály. Ačkoliv na sobě za ta léta neskutečně zapracoval a upřímně mu v jeho snaze fandím, víc než kdy jindy v těchto skladbách vyplave to, že zpěv není jeho nejsilnější stránka. Tam, kde se to v minulosti schovalo, právě v těch momentech, které mají gradovat refrénem, jeho indispozice vyloženě bije do uší. Jsem na hony vzdálen dokonalým tónům, mistrovským instrumentálním výkonům atd., ale bohužel v kategorii, jakou si HEIDEN vybrali, je nutné, aby (nejen) refrény pozvedl zpěvák, a tzv. je vyzpíval, což se tady neděje a potom to celé logicky nemůže fungovat.
Tam, kde to HEIDEN hraje příjemně a představoval bych si tak celou desku, je určitě už zmiňovaná „Dryáda“. Být album napěchované podobnými skladbami (kromě toho, že ústřední pasáž je vyloženě „CrippledBlackPhoenixová“; zkuste song „Troublemaker“ a jste doma), poslouchalo by se krásně. Skladba je to intimní, melodická, ale nevtíravá. Příjemně působí ještě „Sběratel“, svou ústřední kytarovou melodií, lehce trendy vyznívá klávesové sólo á la hammodovky, ale to, že zní vkusně, mu nelze ubrat.
Rozpačité dojmy se ve mně mlátí a mám pocit, že už nemám co odhalovat, tak, jako tomu bylo dřív. Rozhodně nad HEIDEN nelámu hůl, jen si myslím, že tohle album mělo být víc vybalancované. Popové refrény mě vyloženě ruší, umění napsat chytré linky však kapele nechybí, jen jich je tentokrát v porovnání s těmi slabšími hodně málo a hlavně ke konci je album i přes svou relativně krátkou hrací dobu nuda.
Seznam skladeb:
Nová deska „Na svůj příběh jsme sami“ se dle názvu možná až zbytečně pasuje do role outsidera a reaguje tak zřejmě na to, že i přes kladné kritiky v médiích jsou HEIDEN neustále těžký underground. Album je mnohem jemnější a snadněji stravitelné než to minulé, ve zkrácené verzi lze říct, že se jedná o desku laděnou v rockovém kabátě, koketující s popem a vedenou v pomalých, melancholických tempech. Střídají se povedenější fragmenty s těmi, na poměry HEIDEN, bohužel poněkud slabšími, kapela se vlastně v novém teritoriu učí teprve chodit a ty kroky jsou zatím nejisté. Bohužel musím říct, že při poslechu hodně tápu a připadá mi, že nová deska je o velký kus pozadu za těmi z let minulých.
Rozumím tomu, čeho chtěli HEIDEN dosáhnout, rád bych si takovou hudbu poslechnul, protože třeba jasný inspirační zdroj v klipové „Dryádě“ mám velice rád. Natočit desku, která nabízí klidnou, přemýšlivou a přitom dostatečně chytlavou muziku se ale žel HEIDEN nepodařilo, když tak rekapituluju skladbu po skladbě, ani napůl. Vybalancovat kompoziční schéma, které se tak lehce poslouchá a vytyčit ty hranice od laciných popových refrénů k příjemným, ale ne vyloženě vlezlým, je kumšt, a v tomhle se HEIDEN dost přecenili. Narážím tak na vyloženě nepovedený refrén ve skladbě „Poslední list“, který zní jako odložený „hit“ Michala Hrůzy. Vyloženě nedobře působí začátek „Za horou“, kdy se k hudebnímu doprovodu přidá Kverd a začne zpívat. Tady mám pocit, že slyším špatně, tohle je až moc kýčovité a hned se ocitám v onom pověstném středním rock/pop proudu, kdy se po hudbě chce, aby nerušila a jen tak plynula, jedním uchem tam… Skladbu pak zachraňuje závěrečná gradující pasáž, což je ale dost málo.
Závěrečná, skoro šestiminutová „Toulaví psi“, přes svůj rádoby barový nádech nedokáže vyloudit potřebnou frajerskou lehkost a zase postupem času sklouzává k unylé nicneříkající nudě. Navíc refrén uším vyloženě nedělá dobře. Za což může i Kverd, který obstarává vokály. Ačkoliv na sobě za ta léta neskutečně zapracoval a upřímně mu v jeho snaze fandím, víc než kdy jindy v těchto skladbách vyplave to, že zpěv není jeho nejsilnější stránka. Tam, kde se to v minulosti schovalo, právě v těch momentech, které mají gradovat refrénem, jeho indispozice vyloženě bije do uší. Jsem na hony vzdálen dokonalým tónům, mistrovským instrumentálním výkonům atd., ale bohužel v kategorii, jakou si HEIDEN vybrali, je nutné, aby (nejen) refrény pozvedl zpěvák, a tzv. je vyzpíval, což se tady neděje a potom to celé logicky nemůže fungovat.
Tam, kde to HEIDEN hraje příjemně a představoval bych si tak celou desku, je určitě už zmiňovaná „Dryáda“. Být album napěchované podobnými skladbami (kromě toho, že ústřední pasáž je vyloženě „CrippledBlackPhoenixová“; zkuste song „Troublemaker“ a jste doma), poslouchalo by se krásně. Skladba je to intimní, melodická, ale nevtíravá. Příjemně působí ještě „Sběratel“, svou ústřední kytarovou melodií, lehce trendy vyznívá klávesové sólo á la hammodovky, ale to, že zní vkusně, mu nelze ubrat.
Rozpačité dojmy se ve mně mlátí a mám pocit, že už nemám co odhalovat, tak, jako tomu bylo dřív. Rozhodně nad HEIDEN nelámu hůl, jen si myslím, že tohle album mělo být víc vybalancované. Popové refrény mě vyloženě ruší, umění napsat chytré linky však kapele nechybí, jen jich je tentokrát v porovnání s těmi slabšími hodně málo a hlavně ke konci je album i přes svou relativně krátkou hrací dobu nuda.
Seznam skladeb:
- Slyšíš mě?
- Dva
- Vrány
- Dryáda
- Poslední list
- Sběratel
- Za horou
- Toulaví psi
Čas: 35:51
