Hledání ztraceného ráje u svazku kolejí směrem na Beroun...
Subžánr, pohybující se na hraně kontroverze? Zapomeňte na metalové extrémno; jedním z kovových odvětví, budícím v metalové komunitě emoce, je doom metal. Jedni mu vyčítají rozvleklost, pro jiné je synonymem ubíjející ufňukanosti (v tom horším případě); v případě lepším je s oblibou poukazováno na monotónní povahu živých vystoupení. Argumentace stejně nesmyslná, jako v případě celého tvrdého žánru nářky na přílišné užívání kytar a agresivních bicích.
Postupující podzimní chmury v ulicích Prahy byly pro konání koncertu PARADISE LOST ideální živnou půdou. Už jen to deštivé, podmračené pozdní odpoledne, přecházející zvolna ve večerní příkrov! Doomová pětice se na domácí půdě ukázala přesně tři léta po své poslední performanci, která se odehrála v moravské metropoli. Teskný večer si samosebou žádal patřičnou průpravu publika. Mluvit o rozehřívání se zdá být poněkud kontraproduktivní; přesnější výraz by hovořil o snaze prohloubit emoční vypětí zúčastněných, naladit je na přícházející vlnu zmaru. Prvních tónů večera se ujali tuzemští SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, kteří jsou poslední léta koncertní stálicí festivalových pódií. Dlouhou dobu jsem je - pro svou averzi k českým textům v metalové hudbě - přehlížel, musím však přiznat, že výkon sexteta z Ostravy mě nahlodal k tomu, abych jejich budoucí produkci nevynechával. Několik desítek minut trvající vystoupení oproti mým předpokladům rozhodně nesklouzlo k repetitivnosti, naopak - setlist byl dramaturgicky vystavěný tak, aby posluchače neopustil prvek překvapení. Celé vystoupení dokreslil výtečný zpěv; jen poněkud škoda nedostatečně nazvučených smyčců...
Zahraničním předskokanem se stala relativně neznámá německá formace LUCIFER, žánrově se pohybující na hranici šedesátkového blues rocku a klasických hardrockových těles (zejména pak BLACK SABBATH) s okultním okořeněním. Hudebně mi jejich živá produkce připomněla BLUES PILLS, jejichž skvělé vystoupení jsem měl možnost zhlédnout v létě; v čele LUCIFER stojí talentovaná zpěvačka Johanna Sadonis, jejíž vokální rejstříky bluesový základ rozhodně nezapřou. Čtveřice ke své smůle trpí neduhem mnoha "temných" uskupení. Jejich živé vystoupení postrádá - ze strany kapely - tolik chtěný punc kontroverze a okultního tělesa. Navíc - narozdíl od SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - začala jejich hudba po třech písních nevěřitelně splývat. LUCIFER však tvoří kvalitní skladby, možná to chce jen trošku diverzity v kreativním procesu a zapracovat na živé produkci a vše bude v pořádku.
PARADISE LOST se ve třetí dekádě své existence ukázují jako vyspělé hudební těleso, které navzdory profesnímu zápřahu neztrácí nic z nadšení, které je po celou dobu jejich kariéry pohání. Stále čerstvá řadovka "The Plague Within" se stala základem jejich výborné poskládaného setlistu. Ač bych rád dodal, že se tak stalo "logicky", nemohu - hlavně s ohledem na plejádu kapel, těžících na koncertech především ze slavné minulosti a které z aktuálních studiovek hrající často jen jeden kousek. Skladby z posledního alba tvořily skoro polovinu vystoupení; a vzhledem k tomu, jak kvalitní deskou "The Plague Within" je, je také jasné, jak našlapaný celý koncert byl. Ubijející (nikoliv v pejorativním slova smyslu) riffy "No Hope in Sight" vystřídal raný kousek "Widow"; vzhledem k povaze novinky, která se vrací přímo ke kořenům, vyzněla takřka 25 let stará skladba jako organicky navazující kousek. Na "chmurnou" sehranost kapely bylo radost pohledět. Kytarové duo Aedy a Mackintosh hrálo chvílemi natolik synchronně ("Beneath Broken Earth"), že na základě sluchu bych si trofnul tvrdit, že jde o jednoho hráče. Ač povahově je hudba PARADISE LOST melancholická více než dost, kapela samotná si hraní dost užívala - a bylo to vidět zejména v jejich pódiové "dynamice". Oproti nepřesvědčivým LUCIFER pravý opak!
Gotikou načichlé skladby byly jakýmsi uklidňujícím prvkem večera. "Praise Lamented Shade" s jemnými kytarovými vyhrávkami dala prostor vokálu Nicka Holmese, který mohl naplno posledním nevěřícím dokázat, že jeho pěvecké schopnosti neztratily za ta léta nic ze své dravosti a tesknosti. Většina večera se však nesla ve znamení growlingu; opomenuty však nezůstaly ani písně, jejichž kostra je z části vystavěna na symfonických prvcích ("Flesh From Bone", připomínající místy jistou kapelu z helénské krajiny). PARADISE LOST využívají orchestrálních aranží poskrovnu, o to více však symfonické nástroje jejich produkci umocňují. "Return to the Sun" byla úvodem k závěrečnému aktu celého večera; večera, v jehož průběhu se toho příliš nenamluvilo, o to více však působilo kouzlo radostné stisněnosti. Vystoupení mimochodem vyvrátilo oblíbený předsudek o nezáživnosti doom metalových vystoupení. Příznivcům této myšlenky doporučuji při nejbližší příležitosti navštívit koncert PARADISE LOST...
Subžánr, pohybující se na hraně kontroverze? Zapomeňte na metalové extrémno; jedním z kovových odvětví, budícím v metalové komunitě emoce, je doom metal. Jedni mu vyčítají rozvleklost, pro jiné je synonymem ubíjející ufňukanosti (v tom horším případě); v případě lepším je s oblibou poukazováno na monotónní povahu živých vystoupení. Argumentace stejně nesmyslná, jako v případě celého tvrdého žánru nářky na přílišné užívání kytar a agresivních bicích.
Postupující podzimní chmury v ulicích Prahy byly pro konání koncertu PARADISE LOST ideální živnou půdou. Už jen to deštivé, podmračené pozdní odpoledne, přecházející zvolna ve večerní příkrov! Doomová pětice se na domácí půdě ukázala přesně tři léta po své poslední performanci, která se odehrála v moravské metropoli. Teskný večer si samosebou žádal patřičnou průpravu publika. Mluvit o rozehřívání se zdá být poněkud kontraproduktivní; přesnější výraz by hovořil o snaze prohloubit emoční vypětí zúčastněných, naladit je na přícházející vlnu zmaru. Prvních tónů večera se ujali tuzemští SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, kteří jsou poslední léta koncertní stálicí festivalových pódií. Dlouhou dobu jsem je - pro svou averzi k českým textům v metalové hudbě - přehlížel, musím však přiznat, že výkon sexteta z Ostravy mě nahlodal k tomu, abych jejich budoucí produkci nevynechával. Několik desítek minut trvající vystoupení oproti mým předpokladům rozhodně nesklouzlo k repetitivnosti, naopak - setlist byl dramaturgicky vystavěný tak, aby posluchače neopustil prvek překvapení. Celé vystoupení dokreslil výtečný zpěv; jen poněkud škoda nedostatečně nazvučených smyčců...
Zahraničním předskokanem se stala relativně neznámá německá formace LUCIFER, žánrově se pohybující na hranici šedesátkového blues rocku a klasických hardrockových těles (zejména pak BLACK SABBATH) s okultním okořeněním. Hudebně mi jejich živá produkce připomněla BLUES PILLS, jejichž skvělé vystoupení jsem měl možnost zhlédnout v létě; v čele LUCIFER stojí talentovaná zpěvačka Johanna Sadonis, jejíž vokální rejstříky bluesový základ rozhodně nezapřou. Čtveřice ke své smůle trpí neduhem mnoha "temných" uskupení. Jejich živé vystoupení postrádá - ze strany kapely - tolik chtěný punc kontroverze a okultního tělesa. Navíc - narozdíl od SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - začala jejich hudba po třech písních nevěřitelně splývat. LUCIFER však tvoří kvalitní skladby, možná to chce jen trošku diverzity v kreativním procesu a zapracovat na živé produkci a vše bude v pořádku.
PARADISE LOST se ve třetí dekádě své existence ukázují jako vyspělé hudební těleso, které navzdory profesnímu zápřahu neztrácí nic z nadšení, které je po celou dobu jejich kariéry pohání. Stále čerstvá řadovka "The Plague Within" se stala základem jejich výborné poskládaného setlistu. Ač bych rád dodal, že se tak stalo "logicky", nemohu - hlavně s ohledem na plejádu kapel, těžících na koncertech především ze slavné minulosti a které z aktuálních studiovek hrající často jen jeden kousek. Skladby z posledního alba tvořily skoro polovinu vystoupení; a vzhledem k tomu, jak kvalitní deskou "The Plague Within" je, je také jasné, jak našlapaný celý koncert byl. Ubijející (nikoliv v pejorativním slova smyslu) riffy "No Hope in Sight" vystřídal raný kousek "Widow"; vzhledem k povaze novinky, která se vrací přímo ke kořenům, vyzněla takřka 25 let stará skladba jako organicky navazující kousek. Na "chmurnou" sehranost kapely bylo radost pohledět. Kytarové duo Aedy a Mackintosh hrálo chvílemi natolik synchronně ("Beneath Broken Earth"), že na základě sluchu bych si trofnul tvrdit, že jde o jednoho hráče. Ač povahově je hudba PARADISE LOST melancholická více než dost, kapela samotná si hraní dost užívala - a bylo to vidět zejména v jejich pódiové "dynamice". Oproti nepřesvědčivým LUCIFER pravý opak!
Gotikou načichlé skladby byly jakýmsi uklidňujícím prvkem večera. "Praise Lamented Shade" s jemnými kytarovými vyhrávkami dala prostor vokálu Nicka Holmese, který mohl naplno posledním nevěřícím dokázat, že jeho pěvecké schopnosti neztratily za ta léta nic ze své dravosti a tesknosti. Většina večera se však nesla ve znamení growlingu; opomenuty však nezůstaly ani písně, jejichž kostra je z části vystavěna na symfonických prvcích ("Flesh From Bone", připomínající místy jistou kapelu z helénské krajiny). PARADISE LOST využívají orchestrálních aranží poskrovnu, o to více však symfonické nástroje jejich produkci umocňují. "Return to the Sun" byla úvodem k závěrečnému aktu celého večera; večera, v jehož průběhu se toho příliš nenamluvilo, o to více však působilo kouzlo radostné stisněnosti. Vystoupení mimochodem vyvrátilo oblíbený předsudek o nezáživnosti doom metalových vystoupení. Příznivcům této myšlenky doporučuji při nejbližší příležitosti navštívit koncert PARADISE LOST...
