Už více než patnáct let se na české scéně pohybuje punkrocková parta PUNK FLOID, která během deseti let zaknihovala účast na deseti nahrávkách (6x vlastní počin, 3x kompilace a 1x split), za dalších pět pak na jediné, navíc krátcehrající. Tou je letošní EP s obecným názvem „2015“, které si kapela, která v minulosti prošla oběma tuzemskými punkovými velkolabely (Papagájův Hlasatel, Cecek Records), vydala sama. Oněch pět let zdánlivé nečinnosti je třeba brát s rezervou, skupina si dala roční pauzu (2012/13) a po návratu koncertuje pouze nárazově, na letních festivalech a v rámci podzimních turné. Před tím letošním tedy vyšlo novinkové minialbum obsahující pět skladeb na ploše dvanácti minut, minialbum, které se prodává pouze na koncertech; ale myslím, že když někdo pěkně poprosí, CD mu kapela pošle i poštou.
V podstatě mi stačil jediný poslech, abych si na novinku udělal jasný názor, který dalších několik rotací nezměnilo. PUNK FLOID hrají energický punk rock s výraznými sborovými refrény, které jsou dostatečně chytlavé, aby si je člověk zapamatoval nejpozději při druhém poslechu a pak s kapelou notoval, což se nejspíš bude na koncertech dít. Po kompoziční a instrumentální stránce je nahrávka evidentně hodně vysoko, skladby jsou pestré, suverénně zahrané, zvuk čitelný, prostě po technické stránce jde o kvalitní počin.
Zařazení do punkrockové škatule je sice korektní, ale je možné si pod ním představit jak špinavce v garáži, kteří drhnou old school, tak neopunkové skopičiny mající blíž spíše k popíku. PUNK FLOID nevidím ani v jednom z uvedených ranků, ale kdesi uprostřed. Základy skladeb jsou postavené na klasickém punku, rychlé pasáže si čichnou i k hardcore, ale některé refrény koketují právě s oním pop punkem, který mi nahrávku ztrpčuje. Nejvíce v songu „K princeznám se nečuchá“, jehož název inspirovala jedna epizoda z kultovního seriálu „Pojďte pane budeme si hrát“. Text žel nemá s dvěma medvídky nic společného, pánové si jen vypůjčili vtipný slogan, který zakomponovali do jednoznačně nejpitomějšího textu EP; a aby toho nebylo málo, podobně dopadl i refrén, v němž nechybí typické halekání óóó ooo óóóó, které mě přivádí k šílenství. Stokrát už jsem to slyšel, vždycky si řeknu, že už je to snad naposled, ale kdepak, punkové se bez toho asi neobejdou; já ano. Právě tenhle song má k pop neo punku hodně blízko a já jej považuji za nejslabší položku minialba. Zbylé čtyři songy už takovými neduhy netrpí a v podstatě se mi všechny líbí. Úvodní „Letargie“ je relativně tvrdá, refrén nesklouzává ke vtíravosti, ale drží se v ostřejší poloze, stejně jako řezající kytary, které tu a tam rozčísne melodická vyhrávka. S rytmikou nemám obecně žádný problém, navíc se mi líbí i zvuk, jak bicích, tak basy. „Ministrantská“ je ve slokách taky docela ostrá, refrén je tak akorát na hraně, další halekačka, ne tak okatě podbízivá jako v „K princeznám...“, ale její několikeré opakování je spíše ke škodě než užitku. Ústřední melodie předposlední „Naší cesty“ se povedla, skladba v podstatě začíná refrénem, který se třikrát vrací, ale mezi slokami má své místo, navíc obě hudební polohy jsou hodně podařené. Závěrečný „Útěk“ je věrný názvu, skladba pěkně upaluje, místy až hardcorově, zpěv se místy mění v řev, což mi přijde jako dobrý nápad. Jinak zpěv na celé nahrávce bez výhrad, Floutek dobře frázuje, zpívá tak, jak to do muziky pasuje, jeho projev neruší.
Texty mi příliš radosti nedělají, při poslechu to až tak nevnímám, ale když se začtu, je to horší, protože buď jsou to pitominy, nebo si navzájem odporují, takže v jednom případě chtějí pánové kráčet vlastní cestou, cestou protestu, a do hajzlu posílají cenzuru i současnou kulturu, aby v následující písničce před vším utíkali s tvrzením, že kdysi žili, snili, měli život rádi... Teď už asi nemají, takže proč ona revolta v předchozím případě?
Obal měli pánové ze Zábřehu na Moravě poctivý už na předchozím počinu „Underground“, ani tentokrát nemám výhrady, jednoduchý digipack obsahuje veškeré potřebné informace čítající texty, info o nahrávání, autorovi grafiky, děkovačky... Na pohled vypadá všechno dotaženě, promyšleně, je vidět, že se vyplatí svěřit výtvarnou stránku do rukou někomu, kdo o grafice něco ví, byť i ten si neodpustil maličkou chybku spočívající v chybějícím háčku nad e v názvu skladby „Útěk“.
Seznam skladeb:
Čas: 12:14
Sestava:
www.punkfloid.com
www.bandzone.cz/punkfloid
V podstatě mi stačil jediný poslech, abych si na novinku udělal jasný názor, který dalších několik rotací nezměnilo. PUNK FLOID hrají energický punk rock s výraznými sborovými refrény, které jsou dostatečně chytlavé, aby si je člověk zapamatoval nejpozději při druhém poslechu a pak s kapelou notoval, což se nejspíš bude na koncertech dít. Po kompoziční a instrumentální stránce je nahrávka evidentně hodně vysoko, skladby jsou pestré, suverénně zahrané, zvuk čitelný, prostě po technické stránce jde o kvalitní počin.
Zařazení do punkrockové škatule je sice korektní, ale je možné si pod ním představit jak špinavce v garáži, kteří drhnou old school, tak neopunkové skopičiny mající blíž spíše k popíku. PUNK FLOID nevidím ani v jednom z uvedených ranků, ale kdesi uprostřed. Základy skladeb jsou postavené na klasickém punku, rychlé pasáže si čichnou i k hardcore, ale některé refrény koketují právě s oním pop punkem, který mi nahrávku ztrpčuje. Nejvíce v songu „K princeznám se nečuchá“, jehož název inspirovala jedna epizoda z kultovního seriálu „Pojďte pane budeme si hrát“. Text žel nemá s dvěma medvídky nic společného, pánové si jen vypůjčili vtipný slogan, který zakomponovali do jednoznačně nejpitomějšího textu EP; a aby toho nebylo málo, podobně dopadl i refrén, v němž nechybí typické halekání óóó ooo óóóó, které mě přivádí k šílenství. Stokrát už jsem to slyšel, vždycky si řeknu, že už je to snad naposled, ale kdepak, punkové se bez toho asi neobejdou; já ano. Právě tenhle song má k pop neo punku hodně blízko a já jej považuji za nejslabší položku minialba. Zbylé čtyři songy už takovými neduhy netrpí a v podstatě se mi všechny líbí. Úvodní „Letargie“ je relativně tvrdá, refrén nesklouzává ke vtíravosti, ale drží se v ostřejší poloze, stejně jako řezající kytary, které tu a tam rozčísne melodická vyhrávka. S rytmikou nemám obecně žádný problém, navíc se mi líbí i zvuk, jak bicích, tak basy. „Ministrantská“ je ve slokách taky docela ostrá, refrén je tak akorát na hraně, další halekačka, ne tak okatě podbízivá jako v „K princeznám...“, ale její několikeré opakování je spíše ke škodě než užitku. Ústřední melodie předposlední „Naší cesty“ se povedla, skladba v podstatě začíná refrénem, který se třikrát vrací, ale mezi slokami má své místo, navíc obě hudební polohy jsou hodně podařené. Závěrečný „Útěk“ je věrný názvu, skladba pěkně upaluje, místy až hardcorově, zpěv se místy mění v řev, což mi přijde jako dobrý nápad. Jinak zpěv na celé nahrávce bez výhrad, Floutek dobře frázuje, zpívá tak, jak to do muziky pasuje, jeho projev neruší.
Texty mi příliš radosti nedělají, při poslechu to až tak nevnímám, ale když se začtu, je to horší, protože buď jsou to pitominy, nebo si navzájem odporují, takže v jednom případě chtějí pánové kráčet vlastní cestou, cestou protestu, a do hajzlu posílají cenzuru i současnou kulturu, aby v následující písničce před vším utíkali s tvrzením, že kdysi žili, snili, měli život rádi... Teď už asi nemají, takže proč ona revolta v předchozím případě?
Obal měli pánové ze Zábřehu na Moravě poctivý už na předchozím počinu „Underground“, ani tentokrát nemám výhrady, jednoduchý digipack obsahuje veškeré potřebné informace čítající texty, info o nahrávání, autorovi grafiky, děkovačky... Na pohled vypadá všechno dotaženě, promyšleně, je vidět, že se vyplatí svěřit výtvarnou stránku do rukou někomu, kdo o grafice něco ví, byť i ten si neodpustil maličkou chybku spočívající v chybějícím háčku nad e v názvu skladby „Útěk“.
Seznam skladeb:
- Letargie
- K princeznám se nečuchá
- Ministrantská
- Naše cesta
- Útěk
Čas: 12:14
Sestava:
- Ondra - bicí
- Bowbell - basa
- Vašek - kytara a zpěv
- Peca - kytara a zpěv
- Floutek - zpěv
www.punkfloid.com
www.bandzone.cz/punkfloid
