Před rokem slavil Žižkův vraždící palcát 40. pokračování, letos jeho pořadatelé, kapela F.O.B., 20 let na scéně. K jubileu jim přijelo poblahopřát pět kapel a zhruba 120 platících fanoušků, tři desítky pak došly jako velevážení hosté, takže s kapelami a lidmi kolem muzikantů se mohly sejít nějaké dvě stovky metalu chtivých nadšenců. Abych pravdu napsal, čekal jsem mnohem víc lidí, když šlo o dvacetiny, na druhou stranu je dnešní doba taková, jaká je, lidi na akcích ubývají a nikdo s tím nehne. (Johan)
Důvodů, proč jet do Tábora na Žižkův vraždicí palcát, by se našlo povícero. Hlavním tahákem by měli určitě být již dvacetiletí F.O.B., kteří ke svému výročí připravili speciální set. Dále zde měli vystoupit DESIRE FOR SORROW, kterým jsem recenzoval debut. A nakonec se mi v příjemných prostorách klubu Milenium vždy líbilo a sestava kapel nikdy nezklamala. Ale přesto jsem tomu všemu tentokrát dával volný průběh a ponechal to jen náhodě, že se až v sobotu rozhodnu, zda pojedu, či ne. Náhoda se ozvala s týdenním předstihem, respektive Johan (úsměv), s tím „zda pojedu na Žižku a že pojede i Coornelus"... V sobotu před osmnáctou se tedy s kolegy šéfredaktory ocitám opět po roce v klubu Milenium v Táboře na „Žižkovi". (4horsemen)
Milenium je luxusní klub, od naší poslední návštěvy před rokem ještě vylepšený (zmizelo podivné pletivo, takže prostor „prokoukl“), místa spousta a všemu dominuje velké pódium, na nějž se vešly dokonce tři bicí sestavy; jedna uprostřed sloužila „ostatním“ kapelám, dvě na vysokých rampách pak dvěma bicmenům F.O.B. (Johan)
Naše sekce s logistickým nadáním se sjela v Čimelicích ze dvou stran, aby pak pokračovala v jednom vozidle a šetřila tak neobnovitelné zdroje energie. Do Tábora jsme dorazili v půl šesté, za půl hodiny přesně na čas (nebo dokonce chvilku před časem) slavnostního Žižku zahájili DESIRE FOR SORROW. Parta z okolí temelínské elektrárny působila na pódiu výborným dojmem, všechno do sebe zapadalo, ale já se nemůžu ubránit dojmu, že je jejich muzika zbytečně překombinovaná. V daném okamžiku mě muzika baví, ale když kapela dohraje, nic si jejich produkce nepamatuju, chybí tomu nějaké zapamatovatelné pasáže, něco jednoduššího... Celý set jsem právě kvůli tomu nevydržel, vše se mi nějak slévalo a nedokázal jsem se „chytit“. (Johan)
Přesně na čas festival otevírají blackoví DESIRE FOR SORROW. Jsem v rozpacích, ale nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu teda sdělím, že jejich vystoupení se mně nelíbilo. Ač jsem v recenzi na jejich debutové album „At Dawn of Abysmal Ruination" udělil vysoký počet bodů, tak během koncertu jsem měl co přemýšlet, zda je mám zhlédnout do konce, anebo odejít za kolegy, kteří po několika písních byli pryč. DOF mám docela dobře naposlouchané a více mi lahodí čistý zvuk z CD než live vystoupení, které se proměnilo ve zvukovou kouli. Dokonce zpěvákův blackový skřehot, který na albu vnímám pozitivně, se zde s prominutím změnil ve štěkot a nebál bych se říct, že i hudbu necitlivě rušil, a možná právě proto jsem nevnímal známé příjemné melodie z alba. (4horsemen)
MINORITY SOUND jsem měl možnost poprvé a naposled vidět po vydání alba „Analysis" v roce 2011. Ačkoli elektroniku moc nesleduji, tak mě již tenkrát překvapili. Po očku jsem je sice dál sledoval, ale jinak jsem o ně nezavadil. A abych řek pravdu, tak jejich dvojka „The Explorer" mě zas tolik nezaujala a na letošní album „Drowner´s Dance" jsem si prozatím neudělal čas, abych jej pořádně poslechnul. Začátek vystoupení byl takový vlažný, ale s přibývajícím hracím časem mě jejich hudba postupně pohltila a ke konci jsem již byl ve víru zvuku, který je ovládán elektronikou, ostrými kytarami, hutnou rytmikou a v neposlední řadě, což hodně chválím, Guleshovým vokálem. A to nemluvím o hrubém deathmetalovém growlu, popřípadě chrapotu, ale o čistém hlasu, který mě bavil snad ze všeho nejvíc. Ještě musím pochválit i instrumentálku, která se mi hodně líbila. Na MINORITY SOUND je vidět (když to mám srovnat s první kapelou), že studiová nahrávka nehraje roli, protože z vystoupení sálá energie a pánové umí své vystoupení prodat. (4horsemen)
MINORITY SOUND letos vydali výborné album „Drowner´s Dance” a skladby z něj logicky tvoří základ aktuálního setu pražských kybernetiků. Ty jsem letos viděl na Brutalu, kde i na velkém pódiu zahráli přesvědčivý set, ale klub je klub. V Mileniu hrálo MINORITY SOUND všechno do karet - parádní zvuk, skvělá světla - takže vystoupení mělo potřebnou atmosféru, na níž měl samozřejmě největší podíl silný materiál a bylo v podstatě fuk, z kterého alba se hrálo. Navíc se v poslední době hodně zlepšil Guleshův čistý vokál; Gulesh se rozumně nepouští do žádných větších akcí a drží se spíše v nižších polohách, kde nehrozí faux pas. Coornelus sice trochu frfňal nad pompézními melodiemi v „Last Day On Earth“ (a posílal skladbu na pódium Masters Of Rock – úsměv), ale ve finále jsme se shodli, že MINORITY SOUND byli nejlepší kapelou večera. (Johan)
MATER MONSTIFERA je kapela, se kterou se na „Žižkovi" můžeme víceméně pravidelně setkávat. Někdy mě koncert zaujme víc, někdy míň, ale v každém případě můžu říct, že kapela si neustálé drží standard. Nikdy nezůstanou na chvostu kapel, které by nebavily nebo nezaujaly. Tentokrát jsem se musel skladbami déle prokousávat, zřejmě mě poslední dobou blacková hradba nechce pustit dovnitř (úsměv) a víc mě poslední dobou tyto kapely baví ze studiových nahrávek. V každěm případě vystoupení nebylo špatné, hitovky „Dál v nebi bloudím" „Sedm hříchů" a hlavně starší „Beletseri" jsem si užil. (4horsemen)
Když jsem u DESIRE FOR SORROW psal, že mi v jejich hudbě chybí nějaké zapamatovatelné momenty, tak u MATER MONSTIFERY jsou je tomu naopak. Yvor a spol. hrají jednodušeji, každá skladba disponuje melodií, která se snadno usadí v povědomí, ať už je to „Beletseri“, „Sedm hříchů“ nebo „V troskách Tvýho světa“. Viděli jsme MONSTIFERU na konci léta v Sušici, kde jim nepřál zvukař, tentokrát to v tomto směru bylo bezchybné a tak vyzněly i klávesové melodie tak, jak měly. MONSTIFERA představila i jednu novou skladbu, překvapivě pomalou, takže chystaná nová nahrávka asi bude pestřejší, než tomu bylo v minulosti. Závěrečný cover pak pod pódium přilákal odpírače symfonických metalů všeho druhu Coorneluse, který na GOREFEST dokonce hrozil! (smích) (Johan)
Zřejmě prozatím druhé nejlepší vystoupení odehráli POPPY SEED GRINDER, kteří ani nemůžou zklamat a to i když je vidím opět v jiné sestavě. Jejich podání death metalu s grindem (anebo je to naopak?) mě chytlo od prvního hrábnutí do strun či úderu kopáku. Sypací bicí a mrazivý skřípot kytary typický pro PSG mě bavil jak v podání nových skladeb v úvodu („Going Through"), tak i v brutálních starších kusech z alb „Oppressed Reality" a „Humanophobia". A možná bych i pár skladeb ještě zvládl (úsměv). (4horsemen)
Poslední předkapelou před velkou slávou byli POPPY SEED GRINDER. Yarda neúnavně skládá další a další sestavy, ta aktuální už konečně chystá nástupce sedm let starého alba „Humanophobia“. Soudě podle části táborského vystoupení (neviděl jsem celý set, protože jsem kus prokecal v předsálí... – úsměv) to na žádnou stylovou revoluci nevypadá, Popíci pořád kombinují úderný death metal se skočným HC i grindem a dělají to dobře, tak snad jim sestava vydrží. (Johan)
Už si přesně nevzpomenu, kdy jsem F.O.B. viděl poprvé na živo, nejspíš to bylo na některém Open Hell Festu na konci devadesátých let. Pak se moje kroky s cestami táborských inženýrů protnuly v roce 2003, kdy jsem na Fobii napsal první článek – report z koncertu F.O.B. ve Strakonicích. Tehdy F.O.B. hráli v triu death/thrash metal, dnes kvintet valí moderní nářezničinu čerpající ze všech možných metalových subžánrů. Výroční koncert odpálila aktuální sestava s bubeníkem na lešení z mého pohledu vlevo, zajímavější věci (myšleno s ohledem na oslavu) se začaly dít, když si na druhé lešení vylezl Márty a zasedl za bicí, Bendis pak vystřídal oba kytaristy a Mára se taky vypařil. Set několika pravěkých skladeb včetně té úplně první, kterou F.O.B. někdy v roce 1995 složili, byl neobyčejně zábavný, hlavně Corbow si jej vyloženě užíval a taky si neodpustil představit kolegy coby metalové důchodce. Během více než hodinu trvajícího koncertu se muzikanti na pódiu různě střídali, ti, co se dostali k mikrofonu, sršeli vtipem, bylo to takové příjemné po všech směrech, i když na mě docela dlouhé... Za muzikanty běžela projekce, která ukazovala kapelu v různých dobách, hitovku „Frozen“ doprovázel známý videoklip, všechno do sebe pěkně zapadalo, včetně závěrečného coveru MOTÖRHEAD. Fanoušci F.O.B.ákům vytvořili příjemnou kulisu, skalní duo dokonce připravilo plachtičku se staletým logem, takže ať to vezmu zprava, nebo zleva, oslava se povedla. A už se těším za deset let na další, a tipuju, že na pódiu to ze současné sestavy potáhne akorát nezmar Corbow. (úsměv) (Johan)
Za poslední léta se u F.O.B. vystřídalo tolik muzikantů, že se v tom pomalu začínám ztrácet. (úsměv). Po odchodu Mártyho, když pominu automat, jsem na bicí stoličce spatřil na pár koncertech Petra Hataše, jako host se mihl i Patrik Sas. V současnosti bicí obsluhuje Filip Ambrož. Po boku kytaristy Profesora byla možnost zahlédnout Daniela Mazance a nyní druhou kytaru ovládá Honza Schmid. V každém případě zůstává hlavní jádro kapely (Corbow - Mára - Profesor), které spolu tvoří pět let. A to je také přibližná doba, kdy jsem i já naskočil do vlaku F.O.B. A proto i pro mne tento výroční koncert byl takovým překvapením. Očekával jsem, kdo se na pódiu objeví, které písně se budou hrát... Koncert otevřela současná sestava a protože jsem ještě neslyšel novinkové CD s předlouhým názvem „...and Foes Have Become Our Masters", tak odhaduji, že úvod koncertu patřil tomuto albu. Po pár skladbách na pódiu zůstává pouze basák Corbow, který tuto káru táhne už zmiňovaných 20 let, tedy od samého počátku. S ním na pódiu se objevují Márty (bicí) a Bendis (kytara), kteří vlastně F.O.B rozpohybovali. Pro mě je zajímavým a příjemným překvapením, i když jsem to tušil, že mikrofonu se ujímá Corbow. Je to deathmetalový návrat. Pokyvuji hlavou intenzivněji než u prvních písní. Ačkoliv starší tvorbu moc neznám, byť mám doma celou diskografii kapely, tak se mně staré fláky, které mají rychlý spád a deathmetalovou hutnost, moc zamlouvají. Dějství koncertu pokračuje, tak jak šla historie. Na plátně se promítají loga kapely a fotky sestav, jak se postupem času měnily, rovněž se objevují obaly demáčů a alb k právě hranému songu. Za mikrofon se vrací Mára, za kytarou zůstává Bendis, ke kterému se na pár písní postaví i Profesor, bicí opouští Márty, kterého střídá opět Filip. Jsme opět u posledních alb. Ačkoliv hudba z posledního období je více variabilní i techničtější a hrubý growl střídá melodický zpěv, musím uznat, že pro mě měly písně z raného období, které jsou kratší, více energie než novější skladby. Závěr pak obstarává klasika MOTÖRHEAD. Když to shrnu, koncert byl bombastický a nápad, kdy se prolínali muzikanti, se mi líbil. (4horsemen)
Hrací časy se dařilo dodržovat, takže PERFECITIZEN se na pódiu objevili patnáct minut před půlnocí a ve třech spustili svůj technicky náročný a promakaný nátěr. Mně se ale nějak netrefili do uší, a na vině byl zvuk. Zatímco všechny předchozí kapely zněly perfektně, PERFECITIZEN to trochu odnesli, ale ono není divu. Sestava čítající kytaru a bicí (+ sólového vokalistu) se zvučí obtížně, tady se navíc vyloženě nepovedl šroťák, který byl strašně vytažený a navíc měl protivný plechový zvuk, což vystoupení limitovalo. Aktuální nahrávka „Corten“ je skvělá, těšil jsem se na kytarové eskapády, ale ty žel nevyzněly tak, jak by bylo třeba... (Johan)
Cesta domů je daleká, hudbě PERFECITIZEN produkující „šílený“ grindcore neholduji, a protože zvuk byl strašně plechový... a protože to byla poslední kapela, tak jsme se (šéfredaktoři a já) po třetí skladbě rozloučili s klubem a uháněli k domovu. (4horsemen)
Fotky: Coornelus
Důvodů, proč jet do Tábora na Žižkův vraždicí palcát, by se našlo povícero. Hlavním tahákem by měli určitě být již dvacetiletí F.O.B., kteří ke svému výročí připravili speciální set. Dále zde měli vystoupit DESIRE FOR SORROW, kterým jsem recenzoval debut. A nakonec se mi v příjemných prostorách klubu Milenium vždy líbilo a sestava kapel nikdy nezklamala. Ale přesto jsem tomu všemu tentokrát dával volný průběh a ponechal to jen náhodě, že se až v sobotu rozhodnu, zda pojedu, či ne. Náhoda se ozvala s týdenním předstihem, respektive Johan (úsměv), s tím „zda pojedu na Žižku a že pojede i Coornelus"... V sobotu před osmnáctou se tedy s kolegy šéfredaktory ocitám opět po roce v klubu Milenium v Táboře na „Žižkovi". (4horsemen)
Milenium je luxusní klub, od naší poslední návštěvy před rokem ještě vylepšený (zmizelo podivné pletivo, takže prostor „prokoukl“), místa spousta a všemu dominuje velké pódium, na nějž se vešly dokonce tři bicí sestavy; jedna uprostřed sloužila „ostatním“ kapelám, dvě na vysokých rampách pak dvěma bicmenům F.O.B. (Johan)
Naše sekce s logistickým nadáním se sjela v Čimelicích ze dvou stran, aby pak pokračovala v jednom vozidle a šetřila tak neobnovitelné zdroje energie. Do Tábora jsme dorazili v půl šesté, za půl hodiny přesně na čas (nebo dokonce chvilku před časem) slavnostního Žižku zahájili DESIRE FOR SORROW. Parta z okolí temelínské elektrárny působila na pódiu výborným dojmem, všechno do sebe zapadalo, ale já se nemůžu ubránit dojmu, že je jejich muzika zbytečně překombinovaná. V daném okamžiku mě muzika baví, ale když kapela dohraje, nic si jejich produkce nepamatuju, chybí tomu nějaké zapamatovatelné pasáže, něco jednoduššího... Celý set jsem právě kvůli tomu nevydržel, vše se mi nějak slévalo a nedokázal jsem se „chytit“. (Johan)
Přesně na čas festival otevírají blackoví DESIRE FOR SORROW. Jsem v rozpacích, ale nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu teda sdělím, že jejich vystoupení se mně nelíbilo. Ač jsem v recenzi na jejich debutové album „At Dawn of Abysmal Ruination" udělil vysoký počet bodů, tak během koncertu jsem měl co přemýšlet, zda je mám zhlédnout do konce, anebo odejít za kolegy, kteří po několika písních byli pryč. DOF mám docela dobře naposlouchané a více mi lahodí čistý zvuk z CD než live vystoupení, které se proměnilo ve zvukovou kouli. Dokonce zpěvákův blackový skřehot, který na albu vnímám pozitivně, se zde s prominutím změnil ve štěkot a nebál bych se říct, že i hudbu necitlivě rušil, a možná právě proto jsem nevnímal známé příjemné melodie z alba. (4horsemen)
MINORITY SOUND jsem měl možnost poprvé a naposled vidět po vydání alba „Analysis" v roce 2011. Ačkoli elektroniku moc nesleduji, tak mě již tenkrát překvapili. Po očku jsem je sice dál sledoval, ale jinak jsem o ně nezavadil. A abych řek pravdu, tak jejich dvojka „The Explorer" mě zas tolik nezaujala a na letošní album „Drowner´s Dance" jsem si prozatím neudělal čas, abych jej pořádně poslechnul. Začátek vystoupení byl takový vlažný, ale s přibývajícím hracím časem mě jejich hudba postupně pohltila a ke konci jsem již byl ve víru zvuku, který je ovládán elektronikou, ostrými kytarami, hutnou rytmikou a v neposlední řadě, což hodně chválím, Guleshovým vokálem. A to nemluvím o hrubém deathmetalovém growlu, popřípadě chrapotu, ale o čistém hlasu, který mě bavil snad ze všeho nejvíc. Ještě musím pochválit i instrumentálku, která se mi hodně líbila. Na MINORITY SOUND je vidět (když to mám srovnat s první kapelou), že studiová nahrávka nehraje roli, protože z vystoupení sálá energie a pánové umí své vystoupení prodat. (4horsemen)
MINORITY SOUND letos vydali výborné album „Drowner´s Dance” a skladby z něj logicky tvoří základ aktuálního setu pražských kybernetiků. Ty jsem letos viděl na Brutalu, kde i na velkém pódiu zahráli přesvědčivý set, ale klub je klub. V Mileniu hrálo MINORITY SOUND všechno do karet - parádní zvuk, skvělá světla - takže vystoupení mělo potřebnou atmosféru, na níž měl samozřejmě největší podíl silný materiál a bylo v podstatě fuk, z kterého alba se hrálo. Navíc se v poslední době hodně zlepšil Guleshův čistý vokál; Gulesh se rozumně nepouští do žádných větších akcí a drží se spíše v nižších polohách, kde nehrozí faux pas. Coornelus sice trochu frfňal nad pompézními melodiemi v „Last Day On Earth“ (a posílal skladbu na pódium Masters Of Rock – úsměv), ale ve finále jsme se shodli, že MINORITY SOUND byli nejlepší kapelou večera. (Johan)
MATER MONSTIFERA je kapela, se kterou se na „Žižkovi" můžeme víceméně pravidelně setkávat. Někdy mě koncert zaujme víc, někdy míň, ale v každém případě můžu říct, že kapela si neustálé drží standard. Nikdy nezůstanou na chvostu kapel, které by nebavily nebo nezaujaly. Tentokrát jsem se musel skladbami déle prokousávat, zřejmě mě poslední dobou blacková hradba nechce pustit dovnitř (úsměv) a víc mě poslední dobou tyto kapely baví ze studiových nahrávek. V každěm případě vystoupení nebylo špatné, hitovky „Dál v nebi bloudím" „Sedm hříchů" a hlavně starší „Beletseri" jsem si užil. (4horsemen)
Když jsem u DESIRE FOR SORROW psal, že mi v jejich hudbě chybí nějaké zapamatovatelné momenty, tak u MATER MONSTIFERY jsou je tomu naopak. Yvor a spol. hrají jednodušeji, každá skladba disponuje melodií, která se snadno usadí v povědomí, ať už je to „Beletseri“, „Sedm hříchů“ nebo „V troskách Tvýho světa“. Viděli jsme MONSTIFERU na konci léta v Sušici, kde jim nepřál zvukař, tentokrát to v tomto směru bylo bezchybné a tak vyzněly i klávesové melodie tak, jak měly. MONSTIFERA představila i jednu novou skladbu, překvapivě pomalou, takže chystaná nová nahrávka asi bude pestřejší, než tomu bylo v minulosti. Závěrečný cover pak pod pódium přilákal odpírače symfonických metalů všeho druhu Coorneluse, který na GOREFEST dokonce hrozil! (smích) (Johan)
Zřejmě prozatím druhé nejlepší vystoupení odehráli POPPY SEED GRINDER, kteří ani nemůžou zklamat a to i když je vidím opět v jiné sestavě. Jejich podání death metalu s grindem (anebo je to naopak?) mě chytlo od prvního hrábnutí do strun či úderu kopáku. Sypací bicí a mrazivý skřípot kytary typický pro PSG mě bavil jak v podání nových skladeb v úvodu („Going Through"), tak i v brutálních starších kusech z alb „Oppressed Reality" a „Humanophobia". A možná bych i pár skladeb ještě zvládl (úsměv). (4horsemen)
Poslední předkapelou před velkou slávou byli POPPY SEED GRINDER. Yarda neúnavně skládá další a další sestavy, ta aktuální už konečně chystá nástupce sedm let starého alba „Humanophobia“. Soudě podle části táborského vystoupení (neviděl jsem celý set, protože jsem kus prokecal v předsálí... – úsměv) to na žádnou stylovou revoluci nevypadá, Popíci pořád kombinují úderný death metal se skočným HC i grindem a dělají to dobře, tak snad jim sestava vydrží. (Johan)
Už si přesně nevzpomenu, kdy jsem F.O.B. viděl poprvé na živo, nejspíš to bylo na některém Open Hell Festu na konci devadesátých let. Pak se moje kroky s cestami táborských inženýrů protnuly v roce 2003, kdy jsem na Fobii napsal první článek – report z koncertu F.O.B. ve Strakonicích. Tehdy F.O.B. hráli v triu death/thrash metal, dnes kvintet valí moderní nářezničinu čerpající ze všech možných metalových subžánrů. Výroční koncert odpálila aktuální sestava s bubeníkem na lešení z mého pohledu vlevo, zajímavější věci (myšleno s ohledem na oslavu) se začaly dít, když si na druhé lešení vylezl Márty a zasedl za bicí, Bendis pak vystřídal oba kytaristy a Mára se taky vypařil. Set několika pravěkých skladeb včetně té úplně první, kterou F.O.B. někdy v roce 1995 složili, byl neobyčejně zábavný, hlavně Corbow si jej vyloženě užíval a taky si neodpustil představit kolegy coby metalové důchodce. Během více než hodinu trvajícího koncertu se muzikanti na pódiu různě střídali, ti, co se dostali k mikrofonu, sršeli vtipem, bylo to takové příjemné po všech směrech, i když na mě docela dlouhé... Za muzikanty běžela projekce, která ukazovala kapelu v různých dobách, hitovku „Frozen“ doprovázel známý videoklip, všechno do sebe pěkně zapadalo, včetně závěrečného coveru MOTÖRHEAD. Fanoušci F.O.B.ákům vytvořili příjemnou kulisu, skalní duo dokonce připravilo plachtičku se staletým logem, takže ať to vezmu zprava, nebo zleva, oslava se povedla. A už se těším za deset let na další, a tipuju, že na pódiu to ze současné sestavy potáhne akorát nezmar Corbow. (úsměv) (Johan)
Za poslední léta se u F.O.B. vystřídalo tolik muzikantů, že se v tom pomalu začínám ztrácet. (úsměv). Po odchodu Mártyho, když pominu automat, jsem na bicí stoličce spatřil na pár koncertech Petra Hataše, jako host se mihl i Patrik Sas. V současnosti bicí obsluhuje Filip Ambrož. Po boku kytaristy Profesora byla možnost zahlédnout Daniela Mazance a nyní druhou kytaru ovládá Honza Schmid. V každém případě zůstává hlavní jádro kapely (Corbow - Mára - Profesor), které spolu tvoří pět let. A to je také přibližná doba, kdy jsem i já naskočil do vlaku F.O.B. A proto i pro mne tento výroční koncert byl takovým překvapením. Očekával jsem, kdo se na pódiu objeví, které písně se budou hrát... Koncert otevřela současná sestava a protože jsem ještě neslyšel novinkové CD s předlouhým názvem „...and Foes Have Become Our Masters", tak odhaduji, že úvod koncertu patřil tomuto albu. Po pár skladbách na pódiu zůstává pouze basák Corbow, který tuto káru táhne už zmiňovaných 20 let, tedy od samého počátku. S ním na pódiu se objevují Márty (bicí) a Bendis (kytara), kteří vlastně F.O.B rozpohybovali. Pro mě je zajímavým a příjemným překvapením, i když jsem to tušil, že mikrofonu se ujímá Corbow. Je to deathmetalový návrat. Pokyvuji hlavou intenzivněji než u prvních písní. Ačkoliv starší tvorbu moc neznám, byť mám doma celou diskografii kapely, tak se mně staré fláky, které mají rychlý spád a deathmetalovou hutnost, moc zamlouvají. Dějství koncertu pokračuje, tak jak šla historie. Na plátně se promítají loga kapely a fotky sestav, jak se postupem času měnily, rovněž se objevují obaly demáčů a alb k právě hranému songu. Za mikrofon se vrací Mára, za kytarou zůstává Bendis, ke kterému se na pár písní postaví i Profesor, bicí opouští Márty, kterého střídá opět Filip. Jsme opět u posledních alb. Ačkoliv hudba z posledního období je více variabilní i techničtější a hrubý growl střídá melodický zpěv, musím uznat, že pro mě měly písně z raného období, které jsou kratší, více energie než novější skladby. Závěr pak obstarává klasika MOTÖRHEAD. Když to shrnu, koncert byl bombastický a nápad, kdy se prolínali muzikanti, se mi líbil. (4horsemen)
Hrací časy se dařilo dodržovat, takže PERFECITIZEN se na pódiu objevili patnáct minut před půlnocí a ve třech spustili svůj technicky náročný a promakaný nátěr. Mně se ale nějak netrefili do uší, a na vině byl zvuk. Zatímco všechny předchozí kapely zněly perfektně, PERFECITIZEN to trochu odnesli, ale ono není divu. Sestava čítající kytaru a bicí (+ sólového vokalistu) se zvučí obtížně, tady se navíc vyloženě nepovedl šroťák, který byl strašně vytažený a navíc měl protivný plechový zvuk, což vystoupení limitovalo. Aktuální nahrávka „Corten“ je skvělá, těšil jsem se na kytarové eskapády, ale ty žel nevyzněly tak, jak by bylo třeba... (Johan)
Cesta domů je daleká, hudbě PERFECITIZEN produkující „šílený“ grindcore neholduji, a protože zvuk byl strašně plechový... a protože to byla poslední kapela, tak jsme se (šéfredaktoři a já) po třetí skladbě rozloučili s klubem a uháněli k domovu. (4horsemen)
Fotky: Coornelus
