GOATSNAKE – Black Age Blues

Mám rád taková nečekaná překvápka. GOATSNAKE jsou jedním z nich. A musím říct, že hodně příjemné překvapení. Asi jsem ostuda, ale kapelu jsem poznal až s touhle deskou. Vzhledem k tomu, že jim poslední album vyšlo před patnácti lety a o kapele toho nebylo zrovna moc slyšet, by se mi dalo trochu odpustit a přihmouřit nad mojí nevědomostí oko.

„Black Age Blues“ je třetí velkou deskou kapely, která se poprvé světu představila v roce 1998, kdy vydala první EP. Už podle tohoto data je jasné, že se nebude jednat o žádná ořezávátka. Co jsem vydedukoval, tak kapela patří v rámci plus mínus doomu/stoneru k velkým pojmům a jejich starší desky jsou ceněny. Každopádně i přesto, že jsem se veškerý starší materiál pilně doučil, musím konstatovat, že nové album je prostě to nej, co kdy GOATSNAKE vydali. Tolik silných skladeb na jedné desce ještě neměli.

Když vyslovíte GOATSNAKE, je potřeba zmínit dvě jména, která jsou pro tuhle kapelu naprosto zásadními a troufám si tvrdit, že ani bez jednoho by tenhle band nepřežil a neměl tu pravou sílu. Prvním je kytarista Greg Anderson, jehož většina fanoušků zná ze SUN O))). Přínos tohoto pána pro GOATSNAKE je naprosto zásadní. Jeho kytarová práce funguje na principu mazáka a zkušeného barda. Žádné složitosti, ale ta riffáž a nápady, které znějí poměrně jednoduše, ale přitom jsou tak funkční, mě dostávají do kolen. Druhým podstatným a poznávacím znamením je zpěvák Pete Stahl (SCREAM). A to je vyloženě žolík. Zpočátku vypadá nenápadně, ze začátku nechá hlas jen tak plynout, ale během skladeb se vypracuje k takovým výkonům, že nezbývá než smeknout. V jeho nejčastěji používané poloze je jeho hlas vyloženě milý, podle příruček by se dalo říct až uživatelsky příjemný. Jo, tohle je chlap na svém místě.

Výše jsem psal, že se GOATSNAKE pohybují v rámci doomu, což je určitě pravda, ale kdo si představuje jen dlouhé, jednoriffážní sabaťárny, ten by mohl být zklamán. Osobně bych se klonil k tomu, že v první řadě GOATSNAKE hrajou písničky. Skladby, které nejsou na doom nijak dlouhé (i když jedna výjimka by se našla) fungují na principu sloka refrén sloka; refrén několikrát zopakujeme, ať se zařízne pěkně do hlav. Ale v jejich podání to je tak nějak nevtíravé, uvěřitelné a s lehkostí zahrané. Přesto všechny věci mají hutný zvuk kytar a ve své podstatě do kolonky doom zapadnou bez obtíží. Každopádně takové svižnější skladby, jako je třeba „Elevetad Man“, „Coffee & Whiskey“ a nebo titulní „Black Age Blues“ narušují tu potemnělou, pomalou auru pohřebního doomu a díky těmhle svěžím věcem dostává album rockovější ráz, což je jenom dobře.

Jakkoliv mě všechny skladby kopou a baví, nejvíc se těším na prostředek alba, kde se nachází to pověstné top. Největší hit a tady se opravdu o hitovkách mluvit dá, shledávám pod číslem pět „House of the Moon“. Ta je pro mě momentálně doomovou hymnou roku. Její úvodní riff mi dokáže vyvolat mrazení v zádech. Tohle je doomové nebe. Poklona. Nejen skvělým rifem je ale „House...“ živa, GOATSNAKE ji vyšperkovali dívčími sbory, což se ukázalo jako nápad za všechny prachy. Hned na tuhle parádu navazuje další šlágr – „Jimi´s Gone“. O něco svižnější věc s houpavou rytmikou, opět vydařenou riffáží, znovu do procesu zapojené dívčí hlasy a refrén, v kterém se objeví i foukací harmonika, mě sice usvědčuje z toho, že dost fotrovatim, ale nemůžu si pomoci a ani nechci.

Temnější tvář nastavují GOATSNAKE až v poslední třetině, kde jsou všechny tři skladby oproti předchozím pomalejší a o něco málo výraznější (hitovější), přesto do konceptu alba naprosto zapadávající.

Než jsem se k téhle desce dostal, četl jsem na ni samé kladné reference. Ze začátku jsem GOATSNAKE jako až tak velkou senzaci nevnímal, ale po chvíli jsem procitl a objevil pro sebe další zásadní kapelu. Ne, že by snad GOATSNAKE představovali nějaký naprostý originál, nebo něco dosud neslyšitelného, ale jejich síla je v tom, že dokáží vytvořit skladby, které jsou zábavné a i přes žánrovou příslušnost k doomu působí svěžím a odlehčenějším dojmem. Z poslechu mám pocit, jakoby tahle deska vznikla z radosti z hraní. Ta radost se na mě několikanásobně přenesla  a „Black Age Blues“ se stalo mou nejposlouchanější deskou léta.

Seznam skladeb: