Už pátým rokem nám festival Bounty Rock Cafe Open Air (dále jen BRCOA) na svém pódiu představil, mimo jiných kapel, i jednu zavedenou legendu ze zahraničí. V minulosti se jednalo o taková jména jako JETHRO TULL, HUMAN ZOO, nebo Kena Hensleyho. Letos pořadatelé opět zalovili v britských hudebních vodách a díky nim se na soupisce hudebních ikon objevili i harcovníci URIAH HEEP. Tak jako každý rok se tento olomoucký hudební svátek uskutečnil v prostorách Korunní pevnůstky. Ta je stále častěji využívána k podobným kulturním účelům. Brzy se zde bude konat i první ročník Kovadlina Czech Festu, který posluchačům nabídne množství kvalitních kapel napříč rockovými žánry. Korunní pevnůstka je jedna část vnějšího opevnění města Olomouce, která byla vystavěna v dobách Marie Terezie. Vzhledem k tomu, že se pevnůstka nachází v dnes už samém srdci města, je její provoz podřízen vyhlášce o nočním klidu. Proto veškerá hudební produkce musí být ukončena kolem dvacáté druhé hodiny. Z tohoto důvodu byl začátek programu stanoven na dvanáctou hodinu polední.
Můj příchod se o necelou hodinku zpozdil a proto jsem nestihl ani část vystoupení olomoucké kapely PERSEUS. Zato jsem měl zatím jen v lehce zaplněném prostoru pevnosti čas na obhlídku festivalového zázemí. Pokud se někdo chtěl někam posadit, dobře posloužily dva velkokapacitní stany se stoly a lavicemi naproti velkému pódiu, nebo jen zatravněná plocha na vrcholu hradeb. Kousek vedle se o zahánění hladu staralo několik stánků nabízejících bohatý sortiment od klasických grilovaných klobás a pečených brambor, přes zelňačku až po prodej palačinek a koláčků. Tedy pro každého něco. O pitný režim se krom vody a tvrdého alkoholu postaral hanušovický pivovar Holba, jenž nám do kelímku ládoval svůj jedenáctistupňový ležák jménem Šerák. Konec areálu nepatřil nikomu jinému než nesmrtelným Toi-Toikám. Mimo výše jmenovaného se našlo i pár stánků s rockovým oblečením a bižuterií. Na tak malý festival bych řekl, že výběr byl opravdu bohatý.
Ani jsem nestihl ochutnat zlatavý mok a už se z pódia ozývala první skladba DARK GAMABALLE. Vzhledem k tomu, že tuto kapelu na koncertech potkávám už déle jak deset let, tak jsem věděl, co od ní můžu očekávat. Pánové předvedli svůj typický energický set plný známých songů, na který se chytali především ti později narození. Jelikož věkový průměr byl někde kolem padesáti, je jasné, že ohlas nebyl nijak valný. Za mě dobrý průměr. Jen nevím, proč kapela se songy jako „Svět za dekou“, „Mixér“, nebo „Netopýr“ je stále ještě pro mnoho lidí velkou neznámou.
Poté, co DARK GAMBALLE opustili pódium, přišla půlhodinová přestávka a s ní i přestavba stage. Najednou se objevily kulisy a za zvuku intra nastoupila první z českých legend. Ihned šlo poznat, na které kapely fanoušci přišli. Od teď až do konce celého festu bylo před pódiem plno. CITRON nemá smysl dlouze představovat. Jen zmíním, že kapela ráda hraje svůj starý materiál, při kterém vzpomene i na zesnulé členy a mimo to občas vydá i nové album. I dnes pod žhnoucím sluncem došlo jak na songy nové, tak na ty staré, např. „Ocelové město“, „Radegast“, „Zahradní slavnost“ a jiné. Muzikanti mají sice o nějaké to kilo navíc, ale i přesto dokázali předvést parádní show a nebojím se říct, že mezi nimi a publikem přeskočila ta správná jiskra, která zapálila dobrou atmosféru. Po dvou přídavcích, z nichž jedním byl hit „Už couvám“, všichni odkráčeli spokojeně do šaten.
Nevím jak ostatní, ale od slovenských veteránů TUBLATANKA jsem toho moc nečekal. Hlavně kvůli obavám, jež se záhy zcela potvrdily. Mám rád, když kapela několika skladbami zavzpomíná na svou dřívější historii. Dokonce mi nevadí, když těch vzpomínkových skladeb je trochu víc, ale vadí mi, když kapela po více jak dvaceti letech nostalgicky vzpomíná, jaké to tehdy bylo. Muzikanti odění do saténových bílých košilí, bílých triček a světlých kalhot á la léta osmdesát si vylévají srdce a stále dokola se plácají v minulosti. Set TUBLATANKY mi připadal, jako mladšímu ročníku, spíš jako neschopnost muzikantů srovnat se s tím, že je dnes jiná doba. Oproti předešlému setu CITRONU, který se s nástrahami času vyrovnal se vztyčenou hlavou, působila TUBLATANKA spíš jako kapela, jež čeká, že se opět vrátí časy, kdy budou na vrcholech hudebních žebříčků. Když jsem se ale podíval kolem sebe, tak bylo více než jasné, že spousta přítomných se ve skladbách spolu s Martinem Ďurindou ráda vrátí do minulosti.
Bylo právě půl hodiny po osmnácté, když se pevností rozeznělo intro hlásající že na scénu přichází britská legenda hard rocku. Pokud se u předešlých kapel zdál zvuk v pořádku, tak právě při setu URIAH HEEP bylo jasně slyšet, že šel udělat podstatně lépe. Celá kapela šlapala jako dobře namazaný stroj a hlavní principál Bernie Shaw předváděl divadlo, které vtáhlo do děje jednotlivých skladeb snad každého. Šedivý pán Phil Lanzon za klávesami jen zářil a sóla vystřižená od Micka Boxe byla jen třešničkou na dortu. Nutno podotknout že všechno hnalo do popředí rytmické duo Russell Gilbrook a Davey Rimmer. Kapela provětrala stejně tak, jako předešlé uskupení starší i novější repertoár. Osobně znám od kapely jen její nejslavnější songy a tak trochu jsem doufal, že na ně dojde. Především proto, abych zažil ten odér sedmdesátých let stejně, jako před několika lety na koncertu Kena Hensleyho. Nutno podotknout, že tato atmosféra se nedostavila. Asi kvůli energii, kterou kapela doslova tryskala do širého okolí. Nevím, zda kapela hrála opravdu celé dvě hodiny, ale mně osobně to připadalo, že byl set podstatně kratší. Možná to bylo tím opravdu strhujícím vystoupením. Dokonce po setu UH sám pořadatelský tým tohle vystoupení zhodnotil slovy. „To bylo to nejlepší vystoupení za celých pět let.“
Vedle nesmírně povedeného vystoupení URIAH HEEP vypadalo představení STROMBOLI jen jako oťukávání kapely s publikem. Nemyslím si, že by bylo vyloženě špatné, ale po starých pánech se to tak opravdu jevilo. Řady fanoušků značně prořídly a krom kytaristy Michala Pavlíčka se všichni ostatní členové zdáli být trochu unavení. Především vystupování Báry Basikové bylo takové nijaké. Navíc, když po páté skladbě přihlížející vyzvala, abychom si všichni zavzpomínali na dobu před třiceti lety, tak mi bylo více než jasné, že tady nic nového neuvidím a tak jsem zvedl kramle, vzal pivo a valil domů.
Když jsem se na BRCOA chystal, měl jsem jistá očekávání. Ta se mně, až na vystoupení STROMBOLI, do nejmenšího splnila. Proto, když večer po horkém dni konečně přišel teplý déšť, byl pocit z vydařené akce o to lepší. Dokonce jsem ocenil i dodržený noční klid, díky kterému jsem byl už před půlnocí doma.
Můj příchod se o necelou hodinku zpozdil a proto jsem nestihl ani část vystoupení olomoucké kapely PERSEUS. Zato jsem měl zatím jen v lehce zaplněném prostoru pevnosti čas na obhlídku festivalového zázemí. Pokud se někdo chtěl někam posadit, dobře posloužily dva velkokapacitní stany se stoly a lavicemi naproti velkému pódiu, nebo jen zatravněná plocha na vrcholu hradeb. Kousek vedle se o zahánění hladu staralo několik stánků nabízejících bohatý sortiment od klasických grilovaných klobás a pečených brambor, přes zelňačku až po prodej palačinek a koláčků. Tedy pro každého něco. O pitný režim se krom vody a tvrdého alkoholu postaral hanušovický pivovar Holba, jenž nám do kelímku ládoval svůj jedenáctistupňový ležák jménem Šerák. Konec areálu nepatřil nikomu jinému než nesmrtelným Toi-Toikám. Mimo výše jmenovaného se našlo i pár stánků s rockovým oblečením a bižuterií. Na tak malý festival bych řekl, že výběr byl opravdu bohatý.
Ani jsem nestihl ochutnat zlatavý mok a už se z pódia ozývala první skladba DARK GAMABALLE. Vzhledem k tomu, že tuto kapelu na koncertech potkávám už déle jak deset let, tak jsem věděl, co od ní můžu očekávat. Pánové předvedli svůj typický energický set plný známých songů, na který se chytali především ti později narození. Jelikož věkový průměr byl někde kolem padesáti, je jasné, že ohlas nebyl nijak valný. Za mě dobrý průměr. Jen nevím, proč kapela se songy jako „Svět za dekou“, „Mixér“, nebo „Netopýr“ je stále ještě pro mnoho lidí velkou neznámou.
Poté, co DARK GAMBALLE opustili pódium, přišla půlhodinová přestávka a s ní i přestavba stage. Najednou se objevily kulisy a za zvuku intra nastoupila první z českých legend. Ihned šlo poznat, na které kapely fanoušci přišli. Od teď až do konce celého festu bylo před pódiem plno. CITRON nemá smysl dlouze představovat. Jen zmíním, že kapela ráda hraje svůj starý materiál, při kterém vzpomene i na zesnulé členy a mimo to občas vydá i nové album. I dnes pod žhnoucím sluncem došlo jak na songy nové, tak na ty staré, např. „Ocelové město“, „Radegast“, „Zahradní slavnost“ a jiné. Muzikanti mají sice o nějaké to kilo navíc, ale i přesto dokázali předvést parádní show a nebojím se říct, že mezi nimi a publikem přeskočila ta správná jiskra, která zapálila dobrou atmosféru. Po dvou přídavcích, z nichž jedním byl hit „Už couvám“, všichni odkráčeli spokojeně do šaten.
Nevím jak ostatní, ale od slovenských veteránů TUBLATANKA jsem toho moc nečekal. Hlavně kvůli obavám, jež se záhy zcela potvrdily. Mám rád, když kapela několika skladbami zavzpomíná na svou dřívější historii. Dokonce mi nevadí, když těch vzpomínkových skladeb je trochu víc, ale vadí mi, když kapela po více jak dvaceti letech nostalgicky vzpomíná, jaké to tehdy bylo. Muzikanti odění do saténových bílých košilí, bílých triček a světlých kalhot á la léta osmdesát si vylévají srdce a stále dokola se plácají v minulosti. Set TUBLATANKY mi připadal, jako mladšímu ročníku, spíš jako neschopnost muzikantů srovnat se s tím, že je dnes jiná doba. Oproti předešlému setu CITRONU, který se s nástrahami času vyrovnal se vztyčenou hlavou, působila TUBLATANKA spíš jako kapela, jež čeká, že se opět vrátí časy, kdy budou na vrcholech hudebních žebříčků. Když jsem se ale podíval kolem sebe, tak bylo více než jasné, že spousta přítomných se ve skladbách spolu s Martinem Ďurindou ráda vrátí do minulosti.
Bylo právě půl hodiny po osmnácté, když se pevností rozeznělo intro hlásající že na scénu přichází britská legenda hard rocku. Pokud se u předešlých kapel zdál zvuk v pořádku, tak právě při setu URIAH HEEP bylo jasně slyšet, že šel udělat podstatně lépe. Celá kapela šlapala jako dobře namazaný stroj a hlavní principál Bernie Shaw předváděl divadlo, které vtáhlo do děje jednotlivých skladeb snad každého. Šedivý pán Phil Lanzon za klávesami jen zářil a sóla vystřižená od Micka Boxe byla jen třešničkou na dortu. Nutno podotknout že všechno hnalo do popředí rytmické duo Russell Gilbrook a Davey Rimmer. Kapela provětrala stejně tak, jako předešlé uskupení starší i novější repertoár. Osobně znám od kapely jen její nejslavnější songy a tak trochu jsem doufal, že na ně dojde. Především proto, abych zažil ten odér sedmdesátých let stejně, jako před několika lety na koncertu Kena Hensleyho. Nutno podotknout, že tato atmosféra se nedostavila. Asi kvůli energii, kterou kapela doslova tryskala do širého okolí. Nevím, zda kapela hrála opravdu celé dvě hodiny, ale mně osobně to připadalo, že byl set podstatně kratší. Možná to bylo tím opravdu strhujícím vystoupením. Dokonce po setu UH sám pořadatelský tým tohle vystoupení zhodnotil slovy. „To bylo to nejlepší vystoupení za celých pět let.“
Vedle nesmírně povedeného vystoupení URIAH HEEP vypadalo představení STROMBOLI jen jako oťukávání kapely s publikem. Nemyslím si, že by bylo vyloženě špatné, ale po starých pánech se to tak opravdu jevilo. Řady fanoušků značně prořídly a krom kytaristy Michala Pavlíčka se všichni ostatní členové zdáli být trochu unavení. Především vystupování Báry Basikové bylo takové nijaké. Navíc, když po páté skladbě přihlížející vyzvala, abychom si všichni zavzpomínali na dobu před třiceti lety, tak mi bylo více než jasné, že tady nic nového neuvidím a tak jsem zvedl kramle, vzal pivo a valil domů.
Když jsem se na BRCOA chystal, měl jsem jistá očekávání. Ta se mně, až na vystoupení STROMBOLI, do nejmenšího splnila. Proto, když večer po horkém dni konečně přišel teplý déšť, byl pocit z vydařené akce o to lepší. Dokonce jsem ocenil i dodržený noční klid, díky kterému jsem byl už před půlnocí doma.
