TRNY & ŽILETKY "Podměstí"

5.6.2015, Hradec Králové

FAITH NO MORE nakonec přece jen v Hradci Králové v rámci festivalu Rock for people vystoupili. Před třemi léty zavalil areál apokalyptický déšť a nenechal okusit posluchačům genialitu téhle kapely, která byla vždy o krok napřed, letos tomu bylo naopak. Bylo skvělé počasí… a vlastně mě nenapadá nic moc, co by šlo označit za špatné.

Na obávané páteční kolony naštěstí nedošlo a strach z dopravní situace u areálu se ukázal jako zbytečný. Vše pečlivě zorganizované, akreditace vyřízena rychlostí blesku, parkování na pohodu, vstup do areálu a „šacování“ naprosto v klidu a jsme tady. Celá naše tříčlenná výprava se ocitla v tomto areálu poprvé a jsme velice mile překvapení. Všude dostatek místa k sezení a odpočívání, na každém rohu možnost svlažit hrdlo, něčeho pojíst. Žádné otravné žetony, ani jsem nestačil vypozorovat buranské metalové manýry. Všichni víme, co se dělo na festivalech, než byly vratné kelímky od piva. Vše využíváme a zkoušíme a máme to „štěstí“, že slyšíme i kousek LIMP BIZKIT, na které jsme prostě staří pánové. Zajímalo by mě, kolik těch mladých lidí poznalo ten kytaristův riff od SLAYER (úsměv). Nemá cenu si nic nalhávat, stejně jako my, tak drtivá většina přijíždí na FAITH NO MORE. Věkový průměr se rapidně navyšuje a na mladého člověka pomalu nenarazíš (úsměv).

Tekutiny doplněny a tak se jdeme podívat co nejblíž k pódiu, kde kdybychom moc chtěli, mohli bysme zůstat tak na úrovni třetí řady. Nevěřícně kroutíme hlavou, pro jistotu zapustíme kořeny tak na deseti metrech od pódia, sice se bojíme zvuku, ale risknout se to musí. Za neustálého kecání nám pak hodina uteče jak voda. Na minutu přesně se na na stage začnou courat hlavní protagonisté, kteří jsou zase eveidentně o kus šedivější oproti šest let starému koncertu v Praze. Za skvělého světelného parku a scény, kdy je pódium naplněno tisícemi květin, začnou znít tóny singlovky „Motherfucker“. Ta i díky tomu, že vyšla dostatečně brzo před novou deskou, se už v podstatě stala hitovkou. Refrén pak zpíval snad úplně každý. Husí kůže byla samozřejmostí. První dvě skladby bohužel narušoval blízký ohňostroj, který oproti tomu jak jsem si myslel, nebyl součástí RFP, ale údajně se jednalo o soukromou akci někoho, kdo si pořádal party na vedlejším pozemku. Tak nevím, ale smysl téhle akce mi úplně unikl, kromě toho, že to rušilo. Inteligenti. Tohle snad byla jediná kaňka na koncertě, který se odvíjel v příjemné a až nostalgické atmosféře. Starší skladby jako „Epic“, „Midlife Crisis“, sice nechají vzpomenout na telecí léta, ale i teď fungují naprosto suverénně. Což jde v ruku v ruce s jejich přednesem. O tom, že jsou FAITH NO MORE partou nadprůměrných muzikantů, není potřeba spekulovat, ale nejvíc vám to dojde při živé prezentaci a pohledu na pány. Gouldova basa v kombinaci s Bordinovými bicími je prostě geniální. O klávesách netřeba taky pochybovat. Nejméně nápadný je kytarista Jon Hudson, ale ta kytara je u FAITH NO MORE opravdu až na posledním místě. Navíc mít v kapele maestra Pattona je prostě terno, ten chlap se prostě povedl. Tenhle nejlepší zpěvák na planetě (to mi prostě nikdo nevymluví) přesvědčoval o svých kvalitách každým tónem, který se mu linul z úst. A když s prstem v nose odzpíval a odeřval hlasově variabilní a náročnou „The Gentle Art of Making Enemies“, shodli jsme se, že je to v dobrém slova smyslu magor (úsměv).

Koncert pochopitelně obsahoval velké množství nových skladeb z čerstvého alba (pět), což se odrazilo na tom, že se nedostalo na skladby, které by pamětník slyšel radši, a tak absence „From Out of Nowhere“, „A Small Victory“, „Digging the Grave“ nebo „Just a Man“, zamrzela. Nicméně to nemohlo překazit maximálně pozitivní dojem z akce, které jsem se tak trochu bál, ale která dopadla asi 10x lépe, než jsem čekal. FAITH NO MORE předvedli a odehráli skvělé vystoupení ve vynikajícím zvukovém kabátě. Počasí vyšlo na 110 %, lidí rozumně, některé zdroje mluví o 22 tisících lidí, já měl kolem sebe v desáté řadě dostatek místa na soukromý taneček. K pozitivním dojmům dopomohl skvělý areál a pohodová atmosféra, cítil jsem se tu hodně dobře a ne jak v mraveništi. Až jednoho zamrzelo, že tu nemohl pobýt déle.

(Coornelus)



Občas člověk vyrazí na festival jen kvůli jedné kapele. Tak tomu bylo v mém případě s FAITH NO MORE a Rock For People. Musím ale říct, že jak areál, tak i organizace festivalu mě příjemně překvapily. Nikde jsme nečekali dlouho, nikde téměř žádné fronty, ať už při parkování, u stánkû nebo na WC. Oproti původní představě, že kapelu uvidíme někde z padesáti metrû, jsme stáli cca 10 metrû od pódia. Sice to znamenalo zabrat místo cca hodinu před začátkem koncertu, ale stálo to za to. Navíc, celou tu dobu člověk mohl pozorovat, jak bedňáci dokončují bíle laděnou scénu s tolika kytkami, že by se za ně nemulo stydět ani květinářství.

Pár minut před anoncovaným začátkem zahlédnu divákům kynoucího bubeníka Mikea Bordina a siluety ostatních, jak se trousí na pódium. Tak, a je to tady. Úvod obstarává „Motherfucker“ z aktuální desky „Sol Invictus“, kterou kapela natočila po dlouhých osmnácti letech. Pravda, pánové trochu zestárli, vlasy jsou občas šedivější a je jich míň, ale na síle jim to neubralo vůbec nic. Středem pozornosti je samozřejmě zpěvák Mike Patton, výrazem někde mezi mlsným kocourem a pacientem psychiatrické léčebny, který vám nikdy moc nedovolí odhadnout, ve kterém momentu zrovna přejde od klenuté melodie k tomu, že zapiští, jako kdyby ho na nože brali a málem spolkne mikrofon.

„Kde je dnes déšť?“, ptá se publika klávesista Roddy Bottum. Je vidět, že kapela na své zdejší předchozí, kvůli silné bouřce neodehrané vystoupení, nezapoměla. Dnes ale počasí vyšlo, po celodenním vedru je tak akorát a FAITH NO MORE jsou tentokrát zpátky i se zmiňovanou novou deskou. Kromě úvodní „Motherfucker“ z ní ještě zazněly, pokud si dobře vzpomínám, další dva, tři kousky,  zbytek koncertu ale už tvořily klasiky devadesátých let.„Be Aggresive“, „Caffeine“, „Evidence“, „Midlife Crisis“, „Epic“, „The Gentle Art Of Making Enemies“, nezbytná „Easy“ nebo přidavková „We Care A Lot“. Nebylo to ale nostalgické vzpomínání, staré hitovky fungují pořád dobře a věci ze „Sol Invictus“ do setu zapadly výborně, i když jsou komplikovanější a ne tak hitové. Navíc jsem si během koncertu znovu uvědomil, jak strašně důležitá je v hudbě FAITH NO MORE rytmika, zejména basa Billyho Goulda je snad téměř nenahraditelná.

Hit střídá hit, publikum skáče jako o život, atmosféra vře, ale všechno má konec. Bohužel. Dva přídavky,  Pattonovo „Ciao!“ a kapela  se loučí, tentokrát nadobro.Hodinu a půl dlouhé vystoupení, velkolepá scéna, skvělý zvuk a originální kapela, která odolává zubu času. Co víc si, když navic ani není bouřka, na festivalu přát?

(Bubu)


Setlist:


  • Motherfucker
  • Be Aggressive
  • Caffeine
  • Evidence
  • Epic
  • Black Friday
  • Ricochet
  • Midlife Crisis
  • As the Worm Turns
  • Spirit
  • The Gentle Art of Making Enemies
  • Easy
  • Last Cup of Sorrow
  • Matador
  • Ashes to Ashes
  • Superhero
  • Sol Invictus
  • This Guy's in Love With You
  • We Care a Lot
  • Pristina


Zveřejněno: 08. 06. 2015
Přečteno:
2778 x
Autor: Coornelus | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář