ŠKWOR – 15 let - Praha Incheba Arena

„Populární ŠKWOR nikdy nepatřil mezi kvalitativní vrcholy českého rocku, lze však připustit, že za svou kariéru nastřádal několik málo vcelku solidních hitovek jako "Mý slzy neuvidíš", "Vyvolenej", "Může se stát", "Pohledy studený" nebo "Tak to jsme my", jež si lze a snad i bez pocitů trapnosti občas poslechnout. A zároveň povzdechnout, kde jsou ty časy. Společně se jmény jako KABÁT, ARAKAIN, ALKEHOL, HARLEJ nebo DOGA lze sice mluvit o domnělé české rockové elitě, pouze však podle ekonomických ukazatelů, daných velkou oblíbeností u pivem zmožených návštěvníků středních a větších festivalů. Může být chvályhodné, že oproti většině kolegů se pánové nebojí svůj tvrdě kytarový zvuk šperkovat také programovanou elektronikou, žel navozující výrazný pocit čehosi spíše jen relativně moderního, co už mezitím zestárlo. Schopnost napsat vtíravý song, jenž si zazpívá mnoho lidí pod pódiem, je však zcela nepopiratelná.“

Výše uvedenou kompilací ze starších recenzí si lze sesumírovat dosavadní počínání souboru, který 15. listopadu 2013 v pražské Incheba Areně oslavil 15 let své existence a odtud pořízený záznam po roce vypustil do světa. Ať už samostatně či bonusově, jde o již čtvrtý vydaný koncert za posledních sedm let, což lze považovat za přece jen až zbytečně přehnanou kadenci, ovšem v tomto konkrétním případě jde vzhledem k onomu výročí o plně obhájitelný krok.

Bylo tomu rovněž předloni, kdy vyšlo jejich zatím poslední studiové album, o němž jsem tehdy žel nenapsal nic hezkého: “Zatímco v dávnější minulosti souboru se dalo mluvit o metalu, popřípadě náznacích kdysi trendového nu metalu, po pár letech došlo k příklonu k tuzemsky typickému a lidově oblíbenému tvrdšímu rocku. Sice se všemi obvykle souvisejícími negativními rysy, nicméně při zachování alespoň částečné tvrdosti a syrovosti. Zatím poslední řadové album však naznačuje, že i to se stává minulostí, neboť oproti těm starším působí až nebývale vyměklým dojmem. Jestliže rocková hudba bývá spojována s rebelií, zde se děje pravý opak. Totálně zředěný a křupanský bigbít bez ostří, bez nápadů, bez názoru, bez energie. Pohodlné, usedlé až téměř odevzdaně působící album čtyř vyčpělých agrorockových strejdů, kteří se už pouze opakují, nevědí kudy dál a za potlesku svých věrných fanoušků nemají sílu ani chuť se sebou cokoli dělat. Smutným výsledkem je nejslabší výtvor této kapely. Tohle už není ani někdejší průměr, ale zcela jasný podprůměr. Podobný jako ALKEHOL a HARLEJ, o třídu horší než KABÁT, DOGA a DYMYTRY, o dvě třídy horší než ARAKAIN či KRUCIPÜSK. Sebeusvědčující důkaz toho, že oficiální česká rocková pseudoelita je čím dál více v prdeli. Finančně asi ne, ale invenčně zjevně ano.“

Tato zlá, ošklivá a nepěkná slůvka jistě není nutné odvolávat, lze však připustit, že výroční koncert, tradičně stojící na principu průřezu historií souboru a tedy výběru toho nejlepšího, náleží přece jen do trochu vyšší kategorie než nějaká matná studiová nahrávka. Koncertní záznam sice není zvukově dokonalý, ale současně působí, pro někoho snad překvapivě, dostatečně tvrdým a syrovým dojmem. Počáteční období občasného řazení k thrash metalu je pro tento soubor už pouze dávnou minulostí, nicméně v živém provedení jde pořád ještě o místy drsnou produkci, jak o tom svědčí hutně valivá skladba „Vyvolenej“ a zejména úderná palba „Vyhlašuju boj“, fungující jako optimální připomínka starých časů. Jejich protipól představují balady „Sliby a lži“ nebo „Síla starejch vín“, základní jádro tvorby však spočívá v melodicky úderných písních „Celebrity“, „Kámen“, „Sympaťák“, „Amerika“, „Může se stát“, „Pohledy studený“ nebo „Mý slzy neuvidíš“.

Někdo v tom může spatřovat hitově laděný tvrdší rock, jiný pro změnu upocený agrobigbít, obě dvě strany sporu by však měly ocenit muzikantsky velmi sebejisté a suverénní provedení. Totéž platí pro samotný záznam, představující profesionálně rutinní práci, kde vše od proudů světel až po pohledy do publika působí zcela standardním a nepřekvapivým dojmem. Výjimkou nejsou ani oba zpívající hosté, tedy Kamil Střihavka v úspěšném coveru „Sraž nám na kolena“ a Gábina Gunčíková v baladě „Vzácnej je nám“, kteří velmi dobře a poctivě odvádějí to, co se od nich všeobecně očekává, úroveň pouhého programového zpestření však nijak zvlášť nepřekračují.

Tradiční slabinu kapely představuje slovní potrava, na niž lze opět pohlédnout jednou starší recenzí: „Jejich společensky kritické až nasraně pojaté texty jsou ve skutečnosti jen naprosto bezzubým mlácením prázdné slámy a ústí v silný dojem upoceného a křečovitého rebelství. Ortodoxní punková a hardcorová scéna bývá v tomto mnohem přesvědčivější, zatímco tady se zdá, že tito pánové jsou až příliš bytostnou součástí tuzemské oficiální hardrockové a agrometalové scény, kde mnohem více než o opravdový protest jde především o potřebu bavit početný dav.“

Pokud jde o publikum, v některých písních dav naprosto poslušně zpívá přesně tam, kde zpívat má. Není proto divu, že při mohutně rozezpívaném začátku písně „Může se stát“ si Petr Hrdlička dovolí bujaře zařvat „Jste nejlepší publikum na světě!“ a snad tomu i věřit, naopak jinde komunikace lehce selhává. Přesto netřeba pochybovat o tom, že atmosféra byla skvělá. Současně si však nelze odpustit poznámku, že když stádo domnělých rockerů nadšeně reaguje na píseň „Vizitka“ z dílny obludného socialistického kýčaře Františka Janečka, působí to tragikomicky.

Zatímco DVD obsahuje 29 položek, což asi představuje celý koncert, CD je kratší nejen o tři songy, ale vynechány jsou i mnohé Hrdličkovy mezipísňové proslovy. Včetně absolutně mimoňských keců o tom, že pánové byli kdysi punkáči a že prý to z nich jen tak nevymizí, což u skutečných punkerů může vyvolat v lepším případě záchvaty smíchu, v horším případě nevolnost. Punk z nich opravdu nečiší a metal už víceméně také ne, ale jestli někdo touží po obyčejném zpěvném bigbítu a zároveň není ani náročným kulturním intelektuálem, může být spokojen.


Skladby:

Čas: CD – 79:42 / DVD – 99:28

Sestava: