DARK GAMBALLE

UMBRTKA – V dešti mech CD 2014, Werewolf Production

„Roty roků jdou a napřaženými bodáky před sebou přihánějí pozoruhodné proměny. Kudrny jsou ostříhány, aby měly znovu kam dorůstat, elektronika vulgární i hladivá dávají se do služeb Páně, z poupěte takřka popového ozývá se hrůzný řev, do textů vnikají nepříčetná zaklínadla, bodré blábolení i starosta Rokycan z let 1938-1939. A vše do sebe zapadá. Někdo chodí po březích července a někdo vyhlíží hvězdu přinášející tmu podzimu. Někdo je pohlcován bunkrem, někdo tíhou opuštěných rodinných stavení. Výsostná forma prachmatismu sílí vlastním popíráním, převracením, pletím. Někdo nepřijíždí za prací, někdo touží necítit zpocené dělníky, někdo nenachází poezii. Pravda, patos, pitomost – pozná člověk rozdíl? Nakonec i železobeton zarůstá týmž mechem jako lesní stezička, a v mechu je zapuštěný déšť, a v dešti mech, a stavidla se dmou.“

Soubory tohoto světa i jejich oddané přívržence lze rozdělit na krunýřovité a trychtýřovité. Zástupci čeledi krunýřovitých tvrdošíjně prosazují ten svůj jediný žánr, jenž je v jejich vnímání nadřazen těm ostatním. Krunýřovité kapely přísahají na čistotu provedení onoho stylu, jejich posluchači vyžadují totéž a jakékoli vybočení považují za zradu. Kvalitu hudby nehodnotí podle běžných kritérií, nýbrž podle toho, nakolik dotyčný soubor přesně naplnil žánrové předpoklady. Naproti tomu trychtýřovité kapely či jejich posluchači nemají problém se inspirovat jinými žánry či novými podněty, případně je ve svém vnímání intenzivně střídat a vše berou výrazně volněji, otevřeněji a s větším nadhledem. Pokud jde konkrétně o black metal, krunýřovití jedinci jej hrdě označují coby Black Metal, zatímco ti trychtýřovití se bez problémů spokojí i s pouhým blek metálem.

Plzeňská UMBRTKA vychází sice z krunýřem sevřené subkultury, přesto nedbá tradičních dogmat a uchyluje se spíše k trychtýři, byť skrze něj přijímané vlivy jsou nuceny si klestit cestu přes drobné úlomky z krunýře. Každopádně je zábavné sledovat hodnocení některých krunýřových recenzentů, kteří jsou při poslechu této kapely často vyvedeni z míry a zaskočeni tím, že z metalové sféry vzešlí hudebníci jsou tolik často ochotni cestovat mimo metalový krunýř.

Zatím poslední album, vydané po dvouleté a pro tyto pány tedy nezvykle dlouhé pauze, má většinou poměrně daleko k tradičnímu „šedému metalu“, o blek metálu nemluvě, a spíše těší elektronickými a industriálními rytmy, zvuky a ruchy, velmi často koketuje třeba s popovou přívětivostí a folkovou jemností, přesto místy, snad aby se neřeklo, postupuje i kovově hřmotnějším směrem. Soubor tímto přístupem navazuje především na alba „Kovový háj“ a „Spočinutí“, jenže opět odlišným způsobem. „Vše se vrací do starých kolejí, po kterých nikdy vlaky nejely.“

Skupinové foto pod diskem zjevně navazuje na podobný motiv z alba „Kovový háj“, kteréžto je pro srovnání rovněž položené na stole. Páni umělci se chápou nebezpečných předmětů způsobem, jímž zdařile parodují blekmetálovou urputnost, kterou pak totálně narušuje nejen přední obal s nůžkami stříhajícími vlastní mechový porost, ale i zadní snímek, kde dva pózují v kabátech a ten třetí v mile obstarožním svetru. Přičemž poetika prachmatismu se zde lehce přenáší z továren do lesa či mechu a její propagátoři tak částečně potápějí mysl do říše TROLLECH.

Vcelku povedený elektronický rozjezd představuje „Červenec“, kde červi jsou vyzýváni k opuštění puklých plodů, ale ještě lépe dopadá „Hvězdárna“, kde se mísí všechny možné i nemožné výrazové polohy a některé přítomné motivy nutí propukat v jásot. Dusající „Bunkr“ lehce připomíná Kocábův „Hřbitov“ z alba „Za kyslík“, nefunguje však až tolik dobře co folkově poklidnější „Blowitz“. Méně záživným dojmem působí skladby „Ondra nic“ a „Zóna lásky“, ovšem zde se alespoň hnusné pajzly mění za krásnou restauraci a vyznání toho, „jak mě uklidňuje necítit zpocené dělníky, tento luxusní večer zvýrazňuje vůně pánské kosmetiky a romantický klavír“, což by záviděl možná i Jiří Malásek. Devítiminutová „Poezie“ se nejednou uchyluje i k blekmetálové vichřici, leč postupem času čím dál víc strhává svým vytrvale rozjížděným, přerušovaným a znovu nahazovaným pochodovým rytmem, zatímco odpočinkový „První les“ dává vzpomenout na dávné zatrollené hvozdy či skřítků plné lesy a sděluje vznešenou touhu „proměnit strom v knihu a po přečtení zpět“.

Poslouchat se to moc nedá, což je ale v tomto případě předností. Ostatně, poselství páně Umbrtkovo nikdy nespočívalo v dokonalé produkci či instrumentaci, ba ani v melodicko-rytmicko-harmonické úchvatnosti, ale naopak v trychtýřové kombinaci elegance a zvrácenosti. Některé písně tohoto alba jsou neskutečně hnusné a odporné, přesto přitažlivější nežli leckterý konzumně naleštěný výrobek. A vůbec nevadí, že tuto podivnou logiku nemusí chápat nejen starosta Rokycan, ale ani čtenáři této recenze, natožpak její autor. Stejně jako bookletové poděkování, kde figuruje nejen Ivo Krátký, ale také Arnold Schwarzenegger, Ivan Mládek či Helena Zmatlíková.

UMBRTKA je svými dovednostmi a schopnostmi v podstatě naprosto průměrná kapela, která však přesto vyniká zřetelnou osobitostí, kterou se vymaňuje ze zástupu nudných a tuctových a spíše míří do kategorie zábavných, byť její celkové ideové pojetí trochu zastiňuje samotnou hudbu. Pokud se však zde rozbíjejí krunýře a používají trychtýře, tak to příliš nevadí.

Seznam skladeb:
  1. Červenec
  2. Hvězdárna
  3. Bunkr
  4. Blowitz
  5. Ondra nic
  6. Zóna lásky
  7. Poezie
  8. První les

Čas: 43:54

Sestava:
  • Morbivod
  • Strastinen
  • Karl
  • Well

www.umbrtka.com
http://www.hellstormshop.com/3860-umbrtka-v-deti-mech.html

Zveřejněno: 13. 02. 2015
Přečteno:
2858 x
Hodnocení autora:
7 / 10

Autor: Oliva | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář