Čtrnácté (!!!) řadové album Umbrtkovy legie vychází zhruba po roce od Úplné demontáže lidstva a 10 let od po vydání prvotiny Zašpinit slunce. Aktivita tedy kvartetu Morbivod, Strastinen, Karl a Well rozhodně nechybí, ale jak jsou na tom pánové s kreativitou? 13 alb za deset let pod šedou Umbrtkovou zástavou by vyčerpalo kdekoho, navíc vrchní skladatel Morbivod zásobuje svými nápady další hodně aktivní skupiny.
Ale obavy berou naštěstí za své hned s prvním poslechem Kovového háje. Hlavně první dvě kompozice hodně překvapí naprostým odklonem od metalu, natož metalu černého resp. šedého. Hudba v Chrámu těla a Kovovém háji je křehká, melodická, postavená kytarových vybrnkávačkách (v první skladbě se objevuje i akustická kytara Martiny Samkové) a čistém zpěvu hostujícího Michala Pustaye. Pomalé tempo, melancholická nálada, umírněné bicí – to vše posunuje Umbrtku až někam ke svéráznému alternativnímu rocku. Jestliže Chrám těla tak nějak propluje kolem aniž by zanechal v podvědomí nějakou hlubší stopu kromě příjemného pocitu, Kovový háj je skvostný. Členitější song s mnohem chytlavějšími momenty poprvé graduje v čase 5:40, podruhé v čase 7:30 – hlavně druhý údaj označuje naprosto unikátní pasáž s tak náladotvorným zpěvem, až při něm přechází mráz po zádech.
Vrby sice v úvodu také planou zvolna a zpěv je opět čistý, ale jen v tom úvodu... Po uvedeném „antré“ z ničeho nic přichází razantní přitvrzení a zrychlení – bicí se rozjedou, „rytmus duní, slaboch slzy roní“, zpěvák řve, ale i zde se nad metalovým běsněním neustále zjevují kytarové melodie a nechybí ani krátká kvílivá sóla. Dosud tedy samá příjemná překvapení relativně vzdálená předchozí Umbrtkově tvorbě. Až Slovany potěší staromilce, nejen hudbou, ale i textem. Zatímco předchozí lyrické texty měly blíž k přírodě (byť místy hodně bizarní), Slovany vrací na scénu práci a pana Umbrtku, který chodí do skartu na pračky, pracuje jako jeřábník či šéfmontér, aby poté požárem zničil nevyhovující novostavbu a na jejím místě umožnil stavbu starých kůlen, symbolů skartosféry. V podobném duchu se odehrává také Rodina – po hudební stránce mix ponurého Umbrtkova doom metalu, podivného avantgardního rocku a ultrarychlého black metalu s vyjící kytarou; po vokální stránce směs obhroublé, teatrální a procítěné recitace i čistého zpěvu (Tomáš Kofroň, známý nejen z Trollech, ale i z velehitu Šedesátiny); po textové stránce další „zhovadilost“ (nemyšleno ve zlém, ale lepší přirovnání mě nenapadá) o rodině popelnic, která tančí břišní tanec, žebrákovi, jenž stojí u kašny a oslepený sluncem umírá, atd., atd...
Prachmatický epos Onen večer se skládá ze čtyř částí, kterými jsou Kůň, Osel, Z(e)lo a Mrož, a trvá skoro 15 minut. 15 minut hudby, k jejímuž přiblížení si dovolím citovat svou recenzi na Úplnou demontáž lidstva: „Nespoutaná, svébytná, avantgardní, bizarní, šedá, industriální, alternativní...“. Slovo bizarní si dovolím vypíchnout, protože tahle „píseň“ je opravdu dílem, které se nepohybuje v intencích undergroundu, ale za jeho hranicemi. U mikrofonu se střídají snad všichni členové kapely a navíc ještě již zmiňovaný Tomáš, takže výsledkem je vokální eintopf. Přiznám se, že tahle ujetá komplikovaná skladba mi z celé nahrávky šmakuje nejméně. Nejspíš proto, že v ní marně hledám nějaký řád, který tam nejspíš je, ale nalézt jej můžou asi jen vybraní jedinci. Závěr patří poezii neboli recitaci (a místy i zpěvu) prachmatické básně Na lásku za střízlivého hudebního doprovodu připomínajícího zpočátku funerální marš, který se v závěru trochu rozjede, aby skladba skončila „polibkem“.
Titulní strana obalu je možná lehce matoucí, protože podle ní bych Umbrtku zařadil mezi striktně blackmetalové družiny. Vnitřek knížečky je střízlivý, jen texty „černé na bílém“ a informace o nahrávání „bílé na černém“. Fotka tří čtvrtin kapely pod cédéčkem pak prozradí leccos o fotografovaných pánech – třeba to, že pijí Becherovku, Absinth i čaj, poslouchají staré magnetofonové kazety (mezi nimiž nelze přehlédnout demo Jilemnický okultista), chodí v trikách Master´s Hammer a Burzum a používají bezpečnostní zápalky ze Sola Sušice.
Z nahrávky mám trochu rozporuplné pocity. Zatímco první polovina mě příjemně překvapila a líbí se mi velice, druhá už mě tolik neoslovuje. Jo, zvuk je fajn, moc pěkně je všechno slyšet, a světe div se, ani dynamika nechybí. Že by Morbivod poslal kompresory do kovového háje?
Seznam skladeb:
- Chrám těla
- Kovový háj
- Vrby
- Slovany
- Rodina
- Onen večer
- Na lásku
Čas: 55:04
