OLYMPIC – Souhvězdí drsňáků

Když Petr Janda v čase vydání předchozího a překvapivě vcelku zdařilého alba „Souhvězdí šílenců“ spontánně naznačil, že následovat bude ostřejší „Souhvězdí drsňáků“ a po něm pro změnu jemnější „Souhvězdí romantiků“, ušil si tím na sebe i celou kapelu bič, ale zatím tento příslib naplňuje. Nové album je i po grafické stránce volným pokračováním toho minulého, z čehož zároveň plyne, že více než tři desítky let od slavné trilogie „Prázdniny na Zemi“, „Ulice“ a „Laboratoř“ se příznivci právě dočkávají další, byť tentokrát mnohem volněji pojaté albové série.

Na skupině OLYMPIC je asi vůbec nejzajímavější to, že dvaapadesát let po svém vzniku ještě stále existuje. Otázkou zůstává, zda je to skutečnost radostná nebo smutná, a jasné to není ani z textů. Už minule Janda v jedné písni tvrdil, že je starej a nevrlej, aby hned v následující zvěstoval, jak se mu na tom světě líbí. Tentokrát hned na začátku desky překvapuje bez doprovodu nástrojů nazpívanou padesátivteřinovkou „Mám radost ze života“, aby se pak vzápětí ponořil do cíleně drsnějších témat, včetně toho, že jej život omrzel, což sděluje v textu popisujícím nějaký nepříliš povedený muzikál. Jestliže na předchozích albech byly Jandovy texty příjemným překvapením, tentokrát žel moc dobře nefungují a většinou připomínají stařecké mudrování. Jenomže ani ostatní, tedy Chrastina, Krečmar, Fencl, Henych, Brichta a nejčastěji Šíp, nepřekračují rutinní úroveň obstojně zvládnutého řemesla. Zjevně dostali zadání psát trochu drsněji, což nakonec naplnili pouze někteří z nich, současně se ale ukazuje, že pro většinu z nich to asi nebude zrovna jejich parketa.

Možná očekávání se však příliš nenaplňují ani po hudební stránce. Pokud někdo s ohledem na název alba předpokládá rockově říznou palbu v duchu časů, kdy kapele v druhé polovině osmdesátých let svítila zelená, většinou se jí nedočká. Přece jen, opravdu mladistvé energie již pánové zřejmě nejsou schopni, ale občas se jí alespoň přibližují. Svědčí o tom hardrockově důrazný „Leguán“, ale hlavně jediný náznak metalových temp v podobě svižné písně „Muzikál“. Případně sem tam i některé další kousky, především asi vůbec nejsilnějším riffem vybavený „Kámen, co se valí“. Každým poslechem dorůstá „Tancovačka“, kterou zdobí berkovské sólo na klavír a přimíchané mikroúryvky z pradávné klasiky „Línej skaut“, a k tomu spíše povedenějšímu patří také „Průserář“, kde na jednoslabičných slovech postavené sloky se skvěle doplňují s klenutým refrénem.

Mezi poklidnějšími příspěvky vyniká poměrně příjemná „Němá“, kde si vokální linka dobře rozumí s tou kytarovou, čímž asi nejlépe evokuje ducha starých nesmrtelných balad, jimž se přibližuje také „Noc horká jako dech“. Jenže nechybí ani několik naprosto nevýrazných a skladatelsky bezradných písní typu „Je to tak“, které jen podtrhují nepříjemné poznání, že se schopností zplodit skutečný hit na tom pánové už nejsou nejlépe. Tohle album sice mělo být jiné a odlišné, leč ani takové příliš není a stále převládá typický olympický bigbít. Nic na tom nemění ani závěr alba, kde prozatím ještě jen hostující Martin Vajgl spouští mocnou salvu bubenického dunění.

Částečnou slabinu alba představuje zvuk. Nejde o to, že by byl vyloženě špatný, řemeslně jistě ujde, působí však nejen poněkud staře, ale hlavně mu chybí větší průraznost, což zvláště u tvrdších písní působí kontraproduktivně. Je to smutné, ale spousta současných českých amatérských kapel dokáže vykouzlit mnohem kvalitnější zvuk než tito profesionální veteráni.

„Jen kámen, co se valí, mech na sebe nenachytá“, vzdoruje kapela svému věku v jedné ze silnějších písní tohoto alba, jenže výsledek tomuto odhodlání zase až tolik neodpovídá a určitá opotřebovanost či únava materiálu je přece jen znát. Jestliže předchozí album potěšilo alespoň písňovou civilností, přirozeností a vyrovnaností, aktuální pokus o drsnou stylizaci dopadá trochu méně dotaženě a budí obavami podbarvenou otázku, co přinese poslední díl trilogie.

Seznam skladeb:

Čas: 45:25

Sestava: