DARK GAMBALLE

OLYMPIC – Souhvězdí drsňáků LP/CD 2014, Supraphon

Když Petr Janda v čase vydání předchozího a překvapivě vcelku zdařilého alba „Souhvězdí šílenců“ spontánně naznačil, že následovat bude ostřejší „Souhvězdí drsňáků“ a po něm pro změnu jemnější „Souhvězdí romantiků“, ušil si tím na sebe i celou kapelu bič, ale zatím tento příslib naplňuje. Nové album je i po grafické stránce volným pokračováním toho minulého, z čehož zároveň plyne, že více než tři desítky let od slavné trilogie „Prázdniny na Zemi“, „Ulice“ a „Laboratoř“ se příznivci právě dočkávají další, byť tentokrát mnohem volněji pojaté albové série.

Na skupině OLYMPIC je asi vůbec nejzajímavější to, že dvaapadesát let po svém vzniku ještě stále existuje. Otázkou zůstává, zda je to skutečnost radostná nebo smutná, a jasné to není ani z textů. Už minule Janda v jedné písni tvrdil, že je starej a nevrlej, aby hned v následující zvěstoval, jak se mu na tom světě líbí. Tentokrát hned na začátku desky překvapuje bez doprovodu nástrojů nazpívanou padesátivteřinovkou „Mám radost ze života“, aby se pak vzápětí ponořil do cíleně drsnějších témat, včetně toho, že jej život omrzel, což sděluje v textu popisujícím nějaký nepříliš povedený muzikál. Jestliže na předchozích albech byly Jandovy texty příjemným překvapením, tentokrát žel moc dobře nefungují a většinou připomínají stařecké mudrování. Jenomže ani ostatní, tedy Chrastina, Krečmar, Fencl, Henych, Brichta a nejčastěji Šíp, nepřekračují rutinní úroveň obstojně zvládnutého řemesla. Zjevně dostali zadání psát trochu drsněji, což nakonec naplnili pouze někteří z nich, současně se ale ukazuje, že pro většinu z nich to asi nebude zrovna jejich parketa.

Možná očekávání se však příliš nenaplňují ani po hudební stránce. Pokud někdo s ohledem na název alba předpokládá rockově říznou palbu v duchu časů, kdy kapele v druhé polovině osmdesátých let svítila zelená, většinou se jí nedočká. Přece jen, opravdu mladistvé energie již pánové zřejmě nejsou schopni, ale občas se jí alespoň přibližují. Svědčí o tom hardrockově důrazný „Leguán“, ale hlavně jediný náznak metalových temp v podobě svižné písně „Muzikál“. Případně sem tam i některé další kousky, především asi vůbec nejsilnějším riffem vybavený „Kámen, co se valí“. Každým poslechem dorůstá „Tancovačka“, kterou zdobí berkovské sólo na klavír a přimíchané mikroúryvky z pradávné klasiky „Línej skaut“, a k tomu spíše povedenějšímu patří také „Průserář“, kde na jednoslabičných slovech postavené sloky se skvěle doplňují s klenutým refrénem.

Mezi poklidnějšími příspěvky vyniká poměrně příjemná „Němá“, kde si vokální linka dobře rozumí s tou kytarovou, čímž asi nejlépe evokuje ducha starých nesmrtelných balad, jimž se přibližuje také „Noc horká jako dech“. Jenže nechybí ani několik naprosto nevýrazných a skladatelsky bezradných písní typu „Je to tak“, které jen podtrhují nepříjemné poznání, že se schopností zplodit skutečný hit na tom pánové už nejsou nejlépe. Tohle album sice mělo být jiné a odlišné, leč ani takové příliš není a stále převládá typický olympický bigbít. Nic na tom nemění ani závěr alba, kde prozatím ještě jen hostující Martin Vajgl spouští mocnou salvu bubenického dunění.

Částečnou slabinu alba představuje zvuk. Nejde o to, že by byl vyloženě špatný, řemeslně jistě ujde, působí však nejen poněkud staře, ale hlavně mu chybí větší průraznost, což zvláště u tvrdších písní působí kontraproduktivně. Je to smutné, ale spousta současných českých amatérských kapel dokáže vykouzlit mnohem kvalitnější zvuk než tito profesionální veteráni.

„Jen kámen, co se valí, mech na sebe nenachytá“, vzdoruje kapela svému věku v jedné ze silnějších písní tohoto alba, jenže výsledek tomuto odhodlání zase až tolik neodpovídá a určitá opotřebovanost či únava materiálu je přece jen znát. Jestliže předchozí album potěšilo alespoň písňovou civilností, přirozeností a vyrovnaností, aktuální pokus o drsnou stylizaci dopadá trochu méně dotaženě a budí obavami podbarvenou otázku, co přinese poslední díl trilogie.

Seznam skladeb:
  1. Mám radost ze života
  2. Leguán
  3. Kámen, co se valí
  4. Němá
  5. Muzikál
  6. Je to tak
  7. Noc horká jako dech
  8. Dlouhán
  9. Tancovačka
  10. Láska divoká
  11. Souhvězdí drsňáků
  12. Průserář
  13. Můžeš být můj vykřičník

Čas: 45:25

Sestava:
  • Petr Janda – kytara, zpěv
  • Milan Broum – baskytara, sbory
  • Jiří Valenta – klávesy
  • Martin Vajgl j.h. - bicí, sbory

Zveřejněno: 01. 02. 2015
Přečteno:
2905 x
Hodnocení autora:
5 / 10

Autor: Oliva | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

04. 10. 2016 20:00 napsal/a Radim
Zvuk
Dnes jsem si desku konečně poslechl (z CD) a vůbec nechápu, jak může recenzent napsat, že zvuk je špatný, protože já se dosud nestačím divit. Takto skvěle nazvučené nahrávku jsem u nás neslyšel, ani nepamatuji. Pokud napíšete nějaké hodnocení zvuku, napište, na čem to posloucháte, protože pak je to celé k ničemu. Já na staré poctivé Aiwě Z720 z r. 1993 s orig. 40 W bednami a rovněž jsem zkoušel na sluchátkách Koss Porta Pro. Na obojím zní perfektně. Většina lidí bohužel dávno zapomněla, jak má hudba znít. Tato nahrávka je stvořená pro kvalitní hi-fi soustavu, na nějakém klumpru za pár stovek bude znít možná hůř než ty moderně nazvučené, ale to není problém této nahrávky, to je problém, že kvalita zvuku obecně šla za posledních dvacet let dolů a teprve v posledních pár letech se, ale jen v některých případech, tento trend obrací. Bohužel to není pravidlem. Možná zní jak z počátku devadesátých let, resp. konce osmdesátých, ale to se tehdy ještě vydávaly desky s pořádným zvukem. A obsah. Inu, není to deska na první poslech, chce určitý čas, při prvním poslechu hodnotím tak 8/10, ale možná bych přidal ještě bod po více posleších.