Nejbližší koncerty
  • 28. 03. 2024Hrají: NAŠROT legendární hardcore ( Havlíčkův Brod ), NON...
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
HUSMAN FEST

Na otázky kolem chodu kapely, ale hlavně na témata spojená s jejich posledním úspěšným albem, odpovídala frontwoman kapely, Rebecca Vernon.

Sludge doomová SUBROSA ze Salt Lake City loni na podzim vydala album „More Constant Than The Gods“, které bodovalo napříč hudebním spektrem. Osobně mě jejich hudba velmi silně zasáhla a způsobila mi emociální šok. Po několika desítkách poslechů mi bylo jasné, že se SUBROSOU musím udělat rozhovor. Na otázky odpovídala zpěvačka a kytaristka, zároveň i duše kapely Rebecca.

Ahoj Rebeko, je mi ctí, že sis našla na mě čas. V jaké formě se momentálně SUBROSA nachází?


Ahoj Petře, díky, že jsi si udělal čas nás vyzpovídat, máme se celkem dobře.

Ze začátku roku jste řešili odchod Christiana, což není první personální změna, která se ve vaší kapele udála. Už je vše stabilizované a nový basák Levi je muž na svém místě?

Přála bych si, aby následující rčení bylo vytesáno do kamene a aby bylo všem na očích (stejně jako většina dalších): „Lidé mají své životy a lidské cesty se mění“. Přesto mohu říci, že momentálně jsou všichni v kapele SUBROSE oddaní a každý člen má chuť tvrdě pracovat a obětovat se, aby SUBROSA naplno fungovala. A nemám sebemenších pochyb, že tomu tak bude i v dohledné budoucnosti.

Je pro tebe unavující měnit často členy a hledat ty správně naladěné lidi do kapely? Nebere ti to síly, nebo se na to díváš tak, že každá změna je začátkem něčeho nového?

Nikdy jsem neměla ráda, když odešel člen skupiny – potom je třeba se přizpůsobit a zacvičit nové lidi, což trvá nějakou dobu. Navíc členové skupiny SUBROSA jsou velcí přátelé a v podstatě rodina. Vždycky, když někdo musel odejít, přišlo nám, že ten, kdo ho nahradil, nám byl doslova „seslán“. Několikrát bylo až neuvěřitelné, za jak zvláštních a až absurdních okolností k tomu došlo.

Důvod, proč jsem se tě rozhodl kontaktovat, je vaše poslední album „More Constant Than The Gods“, které je pro mě dokonalou nahrávkou. Už dlouho jsem neměl z hudby tak silné emotivní pocity. Cloumala se mnou euforie, ale zároveň i smutek. Album je plné hitových momentů, ale i těch, kdy je potřeba trochu více naslouchat a nechat na sebe hudbu déle působit. Jak by sis ty, jakožto autorka hudby a textů, přála, aby byla tvá hudba vnímaná?

Myslím, že jsi přesně popsal, jak bych si přála, aby lidé muziku SUBROSY vnímali. Uvědomuji si, že hudba je plná černé a bílé, euforie a smutku, jak říkáš. Hlavně chci, aby se moje hudba dostala do duší lidí, kteří prožívají velmi těžké časy. Lidi mi občas říkají, že toto a předešlé album jim pomohlo v různých nesnázích. To pro mě znamená velmi mnoho. Nějaká hudba se jen snaží umocnit naše emoce, když jsme šťastni, ale to není zrovna to, co bych chtěla se SUBROSOU dělat. Chci, aby SUBROSA přinášela nahrávky, které zaženou a rozemelou bolest.

Album „More Constant Than The Gods“ mě uchvátilo v podstatě vším. Zaujala mě ale délka skladeb. Kromě „Cosey Mo“ se jedná o poměrně dlouhé věci, které ale nepostrádají slabšího místa a nedostavuje se u nich pocit nudy. Neustále se ve skladbách něco odehrává. Typickým příkladem je hned má nejoblíbenější úvodní „The Usher“, čtrnáct minut dlouhá skladba, ale při jejím poslechu si přeju, aby nikdy neskončila. Když skládáš muziku, přemýšlíš o tom, jak bude skladba dlouhá, nebo ti na tom vůbec nezáleží? Když se kouknu na starší alba, a porovnám jejich délku, tak se vaše skladby stávají neustále delšími; čím si myslíš, že to je?

Nejzásadnější se pro mě v tomto smyslu stala skladba „Stonecarver“ z předposledního alba „No Help for the Mighty Ones“. Když jsme tuhle desku vydali, rozhodla jsem se, že to je přesně ten ukazatel směru, jakým bych se chtěla vydat při psaní všech nových songů. Chtěla jsem se zaměřit na ojedinělou podstatu každého songu s rozdílnými motivy, které vzájemně splývají, a s tématy, která můžeš zachytit pouze v jedné skladbě a nebudou se opakovat. Pochopitelně se díky tomuto přístupu staly skladby na „More Constant Than The Gods“ delšími. Jsem ráda, že i přes délku všech skladeb jsi se nenudil. Na vydání „More Constant Than The Gods“ jsme pracovali opravdu tvrdě, projížděli jsme skalpelem song za songem, abychom odstranili části, které byly navíc a často se opakovaly, a upevňovali jsme si je živým hraním, dokud nebyly takové, jaké jsme si je představovali a tak byly i nahrány.

Psal jsem v recenzi, že vaše skladby jsou tak silné, že by bez obtíží obstály i bez houslí, ale s nimi dostávají další rozměr, který je ještě povyšuje. Jak tě vůbec napadlo založit kapelu, v které budou hrát housle tak důležitou roli?

Housle... to byla tak trochu nehoda, vážně. Zakládala jsem kapelu v roce 2005 s vizí vytvořit velmi tvrdou sludge kapelu s provokativními punkovými vokály. Sarah se tou dobou učila na housle a chtěla se připojit. Byla jsem vůči tomu rezervovaná, protože housle by mohly „debrutalizovat“ mou vizi (úsměv). Nakonec se to obrátilo a housle nejen že neubraly z brutality skupiny, ale místo toho přidaly další rozměr plný bohatých emocí, což jsem nakonec musela pokorně přiznat.

Ke konci loňského roku se tradičně objevilo mnoho různých top žebříčků, a vy jste se s „More Constant Than The Gods“ objevovali téměř v každém. Je jasné, že deska bodovala na plné čáře, což chápu, pro mě samotného se stala tím nejlepším, co jsem loni slyšel. Jaký to je pocit dostávat zprávy z celého světa, že se vaše hudba líbí. Jsi ráda, že lidi vaší hudbu pochopili a rozumí jí?

Albem „More Constant than the Gods“ jsem chtěla vytvořit silný muzikantský počin, který bude schopen probodnout lidská srdce, rozruší nebo promíchá emoce proti krajině moderní kultury, která je tak nehostinná, prázdná a vyprahlá, jako poušť jenž se rozprostírá za Salt Lake City. Nejsem si jistá jak, ale věřím, že naše hudba přináší energii jakou očekáváš, a myslím, že nadšené přijetí jakého se desce dostalo, přišlo proto, že lidé jednoduše vycítili naši upřímnost. Najdeš spoustu lepších kapel než jsme my, lepší skladatele, lepší kytaristy a lepší zpěváky. Ale my jsme byli při tvoření tohoto alba velmi upřímní. Každý do tvorby vložil kus sebe a po nahrávání jsme byli opravdu hodně vyčerpaní. Ještě teď, po dvou letech, se cítím jako bych znovu začínala psát.

Hrozně mě baví tvůj vokál, a doplňující zpěvy Kim a Sarah. Krásně se s holkami posloucháte. Tvůj vokál je přesně ten typ, který mám rád. Krásná barva hlasu, žádná vyumělkovanost. Jsi hlasově nějak školená, cvičíš, nebo je to jen dar, kterým disponuješ?

Je zábavné, co říkáš, protože spousta lidí moje vokály nenávidí (úsměv). Nemůžu říct, že bych svůj hlas milovala, ale musím s ním pracovat, a myslím, že všichni se s tím musíme naučit žít! Ale máš pravdu, když zpívám snažím se vyhnout vyumělkovanosti. Zbavuji se úmyslně extra „květnatosti“, afektované intonace a podobných věcí.
V životě jsem možná navštívila tak dvě lekce zpěvu, bylo to v době, když SUBROSA vznikla. V následujících měsících bych to chtěla vylepšit. Nejsem na svůj hlas příliš hrdá a musím se přiznat, že mám co zlepšovat.

Hudebně jste nějak vzdělaní? U Kim a Sarah je jasné, že museli dělat nějakou školu, ale co ty a tvá hra na kytaru? Jsi samouk, nebo máš za sebou nějaké školy?

Studovala jsem hudbu. Od 9 let jsem několik let hrála na housle a byla jsem ve školním orchestru. Chodila jsem od 12 let na piano a zároveň se učila hrát na buben (v pochodové kapele). Na bicí jsem se učila v 19 letech. Když jsme se SUBROSOU v roce 2005 začínali, tak jsem pár lekcí na kytaru navštívila. Lekce mi dávali Dave Payne a Eli Morrison, což jsou mimochodem velmi dobří muzikanti ze Salt Lake City. Později, před pár lety, jsem navštěvovala lekce hry na kytaru u dalšího učitele, ale mám pocit, že jsem se moc nezlepšila. Vytvořila jsem si svůj vlastní styl hraní. Dosud nejsem schopná zahrát jiné songy než od SUBROSY.
Kim je klasicky školená houslistka a má za sebou léta hraní. Sarah navštívila několik lekcí, když SUBROSA začínala, ale její učitel jí říkal, že jí není dál schopný pomoci ve věcech, které hodlala se svými elektrickými houslemi dělat. Sarah se totiž chtěla stát bláznivým experimentátorem (úsměv).

Když už jsme zmínili tvůj hlas. Jak se díváš na kapely těžící z retro vlny, které mají ve středu charismatické zpěvačky, namátkou JEX THOTH, BLOOD CEREMONY, JESS AND THE ANCIENTS ONES? A jaká zpěvačka všeobecně zpívá dle tvého gusta?

Pravděpodobně moje nejoblíbenější zpěvačka všech dob je PJ Harvey. V čistotě intonace, umění, osobním stylu a neohroženosti, je prostě nepřekonatelná. Sarah je také velkým fanouškem PJ Harvey.
Jména, která jsi zmínil, jsou také na mém seznamu oblíbených kapel. Díky retro doom vlně, které jsme v současnosti svědky, jsem na festivalu v Brooklynu, který se konal minulý měsíc, objevila zpěvačky, jako je třeba Jillian Taylor z RUBY THE HATCHET, Laura Dolan z ELECTRIC CITIZEN a Emily Kopplin z MOUNT SALEM. Uta Plotkin z WITCH MOUNTAIN je potom favoritka nás všech. Také mám ráda zpěvačky z IDES OF GEMINI (Sera Timms a Kelly Johnston) a WORM OUROBOROS (Jessica Way a Lorraine Rath). Je jich prostě moc, abych je všechny jmenovala.

Často se setkávám s umělci, kteří hudbu jakou hrají vlastně ani neposlouchají. Jak jste v tomto směru na tom vy? Posloucháte doma sludge/doom kapely? Případně jaká kapela tě v poslední době upoutala?

Ano! Sludge, stoner a jižanský rock jsou moje oblíbené styly zhruba od roku 2000, tou dobou jsem totiž byla upozorněna na to, že zde existuje celá scéna, která se téhle hudbě věnuje. To se postupně změnilo v lásku k doomu, ambient black metalu, blackened metalu, death metalu, underground metalu, goth, neo-folku a dark music všech tvarů, barev a velikostí. Momentálně je mým nejoblíbenějším stylem něco, co sama nazývám „Wolvserpent“. WOLVSERPENT hrají emocionální, atmosférický black metal, který, jak můj přítel z Indie tvrdí, dokáže hrát jen velmi málo kapel a já s ním musím souhlasit. Dalšími kapelami, které mám ráda, jsou třeba SAMOTHRACE, CORRUPTED, ALDA, FALLS OF RAUROS a několik dalších, které doslova „ničí můj svět“.

Pocházíte ze Salt Lake City. Jak se u vás daří kultuře všeobecně. Máte tam dost klubů, kde se dá hrát, galerií, divadel? Funguje tam u vás něco jako scéna? Doporučíš mi nějakou zajímavou kapelu od vás, která dle tebe za to stojí?

V Salt Lake City máme neuvěřitelnou hudební a uměleckou scénu. Je tady plno divadel, galerií, úžasných restaurací, klubů, barů a hal. Je zde spousta rozličných stylů a silná alternativní scéna. Odhaduju, že v oblasti je několik stovek kapel, a zhruba 30 až 40, které bych zařadila do „heavy music scene“. Některé z nich, které bych s klidem doporučila jsou: DWELLERS (vydávají na Small Stone Records), INVDRS (Corruption Recordings), CULT LEADER (Deathwish), EAGLE TWIN (Southern Lord), VISIGOTH (Metal Blade), MOON OF DELIRIUM, HULDRA (na poslední desce hostuje Rebecca, Sarah a Kim), CICIDAS, MAKING FUCK, DIE OFF, SETTLE DOWN, WORST FRIENDS, GRAVECODE NEBULA, OXCROSS, LIGHT/BLACK, OBLITERATE PLAGUE, STARGRAZER, THE DITCH AND THE DELTA, JETTY a seznam pokračuje dále a dále.

Salt Lake City mám automaticky spojené s olympiádou, která ve vašem městě proběhla v roce 2002. Město se tak celosvětově zviditelnilo a i naši čeští sportovci si odtamtud přivezli tři medaile (úsměv). Zasáhla tato mamutí akce nějak přímo tebe, vzpomeneš si, co jsi tou dobou dělala? A co dala a co vzala olympiáda městu Salt Lake City?

Hezky... v čem ti dva češi získali medaili? (pozn. Zlatou medaili vybojoval akrobatický lyžař Aleš Valenta a dvakrát bodovala běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová). S olympiádou jsem nijak extra spojená nebyla. Jediné, co si z té doby pamatuju, je, že jedna členka naší rodiny u mě doma přebývala, působila totiž v týmu olympijských pořadatelů – dobrovolníků. Bohužel se u ní objevily vážné zdravotní problémy a já, jelikož jsem tenkrát byla dost zaneprázdněná, jsem si toho všimla, až když bylo pozdě. Následně musela být hospitalizována. Takže když se řekne olympiáda, mám spíš pocit viny a smutné vzpomínky.

Bez urážky, sám to tak necítím, ale určitě na vás musí být sem tam nahlíženo jako na exotickou kapelu. Přece jen tři krásné ženy v kapele, navíc hrající hlavní role. Nevěřím, že jste se ještě nikdy nesetkaly s nějakými sexistickými narážkami od 100% macho chlapů, posilněných alkoholem, kteří omylem zabloudili na váš koncert. A víc než tím, co slyší, se bavili, tím co vidí. Nemáš někdy pocit, že je na vás někdy nahlíženo stylem: „To je ta kapela plná ženských“, a vaše hudba se řeší až na druhém místě?

Pravda je, že jsem se s tím na metalové scéně nesetkala. Cítím, že lidé vnímají, že svou hudbu bereme vážně. Ovšem působila jsem v jiných kapelách rozdílných stylů, kde se to stávalo. Byla jsem v dívčí punkové kapele STILETTO, kde jsme byly několikrát obtěžovány přímo na pódiu. Nezblázním se z toho, když chlap se zájmem sleduje zástupkyně něžného pohlaví, ale výkřiky typu „sundej triko“ a „slepičí rock“ mi připadají... pitomé.

Jak často koncertujete a co pro vás koncerty znamenají? Pracujete s nějakou image, nebo vystupujete civilně? Co jsem měl možnost vidět fotky z vašich koncertů v USA, tak jste nějaké kostýmy měly.

Někdy si oblékneme závoje a dlouhé černé šaty, někdy zase nosíme prostě jen triko a kalhoty. To záleží jen na naší náladě. Připadá mi, že čím větší festival, tím ležérněji chci být oblečená, ale ani pořádně sama nevím proč.
V Salt Lake City vystupujeme skoro každý druhý měsíc a dohromady jsme letos byli šest týdnů na turné a to jak po Evropě tak i v USA, do toho jsme vystoupili na pár festivalech.

Jak je těžké pro kapelu vaší velikosti zorganizovat turné po Evropě? Ono ani po USA to zřejmě není žádná legrace. A jak je náročné skloubit turné s civilním (vztahy/rodina) a pracovním životem, předpokládám, že vás hudba neživí? I když bych se rád pletl a přál vám to.

Čtyři z pěti našich členů mají další zaměstnání. Snažíme se vždy najít způsob jak zorganizovat turné, aby to přinášelo jakýsi zisk. Máme naštěstí výborné agenty jak v USA (June and Nate of Nanotear), tak v Evropě (Nanouk of Avodado), kteří z nás snímají břemeno zajišťování turné, v čemž využívají svůj důvtip, zkušenosti a konexe. Velmi si jich vážím, protože když jsme si zajišťovali tour sami, tak si vzpomínám, jak moc těžké to bylo. Snad nic jiného nemůže uvrhnout mou duši do tak temného zoufalství než organizování turné (úsměv).

V Evropě jste se letos objevili podruhé ve své historii. Vaše letošní tour bylo docela krátkou záležitostí. Zásadní akcí pro vás asi bylo pozvání na francouzský Hellfest, od kterého se vše odvíjelo? Nemrzí vás, že jste se nezdrželi na delší časový úsek a nenavštívili víc zemí?

Ano, chtěli jsme podniknout delší evropské tour, ale měli jsme určité zpoždění a museli jsme hodně spěchat, abychom vše stihli připravit, protože jsme se to dozvěděli pouhých šest týdnů před Hellfestem. Nanouk udělal při přípravě harmonogramu perfektní práci, ale my jsme byli nuceni celé tour zkrátit. Plánujeme se do Evropy vrátit na přelomu příštího dubna a května, kdy bychom chtěli udělat třítýdenní turné a vystoupit na Roadburnu festivalu. Takže bychom měli konečně mít víc času navštívit i další země.

Poprvé jste zavítali do České republiky, kde byl váš koncert bohužel docela utajenou záležitostí a spousta lidí po přečtení našeho reportu bylo smutných, že o vás přišla. Jak hodnotíte koncert u nás, který se odehrál ve squatu? Kontrast mezi obřím pódiem na Hellfestu a betonové podlaze ve squatu snad nemohl být větší (úsměv). Pro nás byl ten prostor něčím novým, do této doby jsem nikdy ve squatu nebyl. Kde se cítíte lépe? Jsou to klasicky malé kluby, nebo si akce na velkých pódiích užíváte?

Máme rádi oboje, opravdu. Hraje se nám stejně dobře ve squatu, baru nebo na obřím pódiu. Co je pro nás důležité a dělá show výjimečnou, je spojení s publikem, které cítíme při hraní. Některé večery je tohle spojení silnější než jindy, ale nemá to nic společného s tím, jak velké je koncertní pódium, nebo kolik lidí nás sleduje. Hellfest byl více „intimní“, než jsem čekala, že by mohl být. Prostě jsem sledovala jednotlivé tváře v publiku a předstírala, že zpívám přímo těm lidem, což mi pomohlo zůstat soustředěná a nenechala jsem se ohromit velikostí davu.
Hraní ve squatu u vás jsme si skutečně užili a nemůžeme se dočkat, až se k vám vrátíme. Nejsem si jistá, kde budeme hrát, ale doufám, že ti, kteří náš koncert zmeškali a chtěli nás vidět, budou mít příležitost příště přijít.

Je to zhruba rok po vydání desky a odehrání spousty koncertů, jaké jsou plány do budoucna, co můžeme od SUBROSY očekávat?

Kromě vystoupení na Roadburnu v příštím dubnu a s tím spojené evropském turné si bereme od živého hraní několikaměsíční pauzu, která začne teď v listopadu. Během té doby začneme pracovat na novém albu. Minulou desku jsme tvořili s obrovským nasazením a doufám, že tak tomu bude i s tou následující. Někdy mi to připadá jako věčnost, co vzniklo „More Constant Than The Gods“, přestože je to teprve rok. Ještě netuším, jak bude nové album vypadat. Už teď se ale těším na hledání toho správného zvuku, kterým se bude prezentovat.

Děkuju za tvůj čas, který jsi mi věnovala, a moc doufám, že se někdy do České republiky vrátíte.

Těšíme se, až se k vám vrátíme… doufám, že už na jaře!

SUBROSA:
  • Rebecca Vernon: Guitar, vocals
  • Sarah Pendleton: Electric violin, vocals
  • Kim Pack: Electric violin, vocals
  • Levi Hanna: Bass
  • Andy Patterson: Drums


RECENZE

REPORT

https://subrosausa.bandcamp.com/

Zveřejněno: 16. 11. 2014
Přečteno:
3989 x
Autor: Coornelus | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

18. 11. 2014 08:59 napsal/a Bhut
Juchů!
Chválím výživný rozhovor. A pokud plány zůstanou, tak se hodně moc těším na jaro! :)
16. 11. 2014 15:22 napsal/a Bury
Teda
super pokec. Tahle kapela mi nějak unikla, ale při čtení rozhovoru (zpětně i reportu a recenze) jsem si \"More Constant Than The Gods\" poslechl a musím uznat, že mě ta hudba fakt baví. Naživo to musí být emotivní peklo! Díky za další rozšíření obzorů! U těch houslí jsem si vzpomněl na REMAINS OF THE DAY, i když ti byli uvřískanější.:) A vzdáleně atmosférou zase na DR. KEVORKIAN & THE SUICIDE MACHINE.