VULCANO jsou prý vůbec první brazilskou kapelou (možná dokonce úplně první v Jižní Americe), která začala hrát extrémní metal. Jejich historie sahá až do roku 1981, některá jejich alba jsou dodnes považována za ceněné artefakty (sám jsem šťastným vlastníkem desky „Bloody Vengeance“ – 1986) a kolem smečky se vznáší nezbytná aura legendárnosti. Jejich kombinace thrashe, blacku a deathu zajisté vždy fungovala na celé legie fanoušků. Přistupoval jsem tedy k novince po špičkách, s úctou k předkům a byl schopen jim díky zásluhám ledacos odpustit. Bohužel, i přes všechny mé přimhouřené oči jsem se neubránil dojmu, že se na „Wholly Wicked“ mnohokrát vaří doslova z vody.
Kapela hraje jednoduše, drží se svého kopyta a osvědčených postupů. To by mi všechno vůbec nevadilo, sám jsem velký staromilec, ale hned na úvod musím předeslat, že zde pravidlo o jednoduchosti a síle neplatí. VULCANO jsou zkušení, některými svými alby srovnatelní se zásadními alby německé thrashové školy. Letos se ale příliš nedařilo. Všechny riffy se jen cyklicky opakují pořád dokola, postrádají drive a potřebnou sílu. Od podobných špinavostí očekávám tlak a výmaz mého mozku a ne lechtání thrashovým peřím. Očekával jsem ránu pěstí rovnou mezi oči a místo toho dostal jen provařený materiál pohasínajících starců. Možná se vám bude mé vyjadřování zdát jako příliš silně negativní, třeba se vám poštěstilo tuhle smečku vidět naživo a nebudete se mnou souhlasit, ale já jsem nedovedl ani po několika týdnech poslechu přijít na to, co bych si mohl z alba alespoň trošku „pamatovat“. Moje sluchová paměť zůstala zcela nepoznamenaná, jedním uchem bylo vše napěchováno dovnitř a druhým to vyteklo jako nějaký hnis ven. V hlavě ale nezůstalo nic, bohužel.
Dovedu si představit živý koncert, kde VULCANO díky své bohaté historii poskládají setlist tak, že budou odcházet všichni rozsekáni na maděru, ale příliš nových songů v něm určitě nebude. Vše nezachraňuje ani vcelku povedený, zajímavý obal, ani šedivé vousaté tváře v bookletu. Dlouho jsem se snažil do desky dostat, vstřebat ji, ale asi mi není z pekla dáno. Uznávám sice, že vše je perfektně produkováno, album určitě nepostrádá pár dobrých nápadů, ale chybí mu živočišnost, nespoutanost a bohužel i jakési nadšení, které kapela vyčerpala pravděpodobně již v dávných dobách.
33 minut monotónních vypalovaček na mě letos bohužel nezabírá. Přičítal bych to neschopnosti složit zajímavý, nosný riff. Je zvláštní, že i tak zkušená kapela něco takového dopustí, ale třeba je to tak, že moje ušní bubínky nejsou pro podobné monotónní bědování uzpůsobeny. Nevím, jak budu přistupovat k jejich další, budoucí tvorbě, ale být fanouškem kapely, pravděpodobně bych si dal příště hodně velký pozor. Jenom z podstaty se zkrátka žít nedá, i protřelí matadoři se občas utnou a sejdou z pravé cesty. Průměrný thrash, lehce okořeněný blackem, který neměl pod hlavičkou VULCANO spatřit světlo světa.
Seznam skladeb:
- The Tenth Writing
- Pentagram
- Daughters of Pagan Rituals
- Infusion of Hatred
- The Return of a Long Night
- Thirst For Vengeance
- Wholly Wicked
- Tormented
- Malevolent Mind
- Blowing Death
Čas: 33:00
Sestava:
- Zhema Rodero – kytara
- Arthur Von Barbarian – bicí
- Luiz Carlos Louzada – zpěv
- Ivan Pellicciotti – basa
http://www.vulcanometal.com/
https://www.facebook.com/VULCANOMETAL
