PINEAL je zatím v podstatě neznámé jméno na hudební mapě. Kapela vznikla v roce 2012 a má své působiště v Londýně. Hrají v ní tři páni muzikanti v tom nejklasičtějším rockovém složení, a jen tak pro zajímavost, každý z nich je jiné národnosti. Kytaru a zpěv má na starost Angličan Daniel Murney, basu obsluhuje Phil Pieters původem z Belgie a trio uzavírá bubeník Nigel Boettiger, který si cestu do Londýna nalajnoval rovnou až z Austrálie. Hudba je mocný nástroj a podle ní si porozumíte všude na světě. Je jedno, kde se potkáte, třeba v nějakém londýnském rockovém klubu. Takhle třeba mohli multikulturní PINEAL vzniknout. Pravděpodobně je dala dohromady láska ke kapelám, na kterých všichni tři v mládí vyrůstali.
Na jejich debutovém EP jsou totiž ke slyšení jak současně znějící postupy ve formě alternativně pojatých rockových fragmentů, tak hlavně těch hlásících se k létům minulým, kdy se v Americe dralo do popředí grunge. I když grunge... PINEAL jsou totiž hrozně moc načichlí ALICE IN CHAINS z období kolem legendárního alba „Dirt“. Jakoby se z téhle desky nechali inspirovat těmi pomalejšími a hutnými momenty, kterými je napěchovaná. Do tohoto období pak vyloženě zapadá podobně znějící věc „Somatic“, v které se i zpěvák Daniel snaží vyloudit podobný mečák, kterým byl obdařen chemik amatér Layne Staley. Že to není snaha z ranku úplně nejvydařenějších, je tak nějak pochopitelné. Kupodivu v ostatních skladbách mi vokál na překážku není, i když se zrovna o prvoligovou záležitost také nejedná.
EP je zahalené do moderně hlasitého soundu, kde hraje výrazný prim hodně slyšitelně nazvučená basa, která v hlavě vyvolá vzpomínky na TOOL. V dnešní terminologii by se dalo snadno tvrdit, že v určitých chvílích lze PINEAL považovat za sludge.
Zvukovou stránku a téma vlivy jsme nakousli, a tak už zbývá jen výsledný dojem. Ten je zatím bohužel na čistě průměrné úrovni. PINEAL se ve všech šesti skladbách drží podobného mustru. Tempo zasadili do pomalejších a valivějších rytmů bez nějakých výraznějších prosvětlených momentů. Když se něco takového objeví, jako je třeba melodický závěr klipové „Acerbic“, je to hned vítaným zpestřením. Nejvíc v jejich tvorbě postrádám nosnější momenty, úplně pak absentuje výraznější zapamatovatelný úsek třeba v podobě chytlavého refrénu. Celková ponurá nálada na EP je bez většího pnutí, plyne si, vytváří zdánlivý dojem, že je vše v pořádku, ale po vyslechnutí nenutí zapnout znova tlačítko play. Žánrový směr, jakým se PINEAL vydali, mi je ve své podstatě hodně sympatický. Pocítit závan ALICE IN CHAINS nebo TOOL je vždy vítaný vjem, ale zatím neshledávám důvod, proč si radši nepustit po sto padesáté „Dirt“ než po páté „Smiling Cult.
Seznam skladeb:
Na jejich debutovém EP jsou totiž ke slyšení jak současně znějící postupy ve formě alternativně pojatých rockových fragmentů, tak hlavně těch hlásících se k létům minulým, kdy se v Americe dralo do popředí grunge. I když grunge... PINEAL jsou totiž hrozně moc načichlí ALICE IN CHAINS z období kolem legendárního alba „Dirt“. Jakoby se z téhle desky nechali inspirovat těmi pomalejšími a hutnými momenty, kterými je napěchovaná. Do tohoto období pak vyloženě zapadá podobně znějící věc „Somatic“, v které se i zpěvák Daniel snaží vyloudit podobný mečák, kterým byl obdařen chemik amatér Layne Staley. Že to není snaha z ranku úplně nejvydařenějších, je tak nějak pochopitelné. Kupodivu v ostatních skladbách mi vokál na překážku není, i když se zrovna o prvoligovou záležitost také nejedná.
EP je zahalené do moderně hlasitého soundu, kde hraje výrazný prim hodně slyšitelně nazvučená basa, která v hlavě vyvolá vzpomínky na TOOL. V dnešní terminologii by se dalo snadno tvrdit, že v určitých chvílích lze PINEAL považovat za sludge.
Zvukovou stránku a téma vlivy jsme nakousli, a tak už zbývá jen výsledný dojem. Ten je zatím bohužel na čistě průměrné úrovni. PINEAL se ve všech šesti skladbách drží podobného mustru. Tempo zasadili do pomalejších a valivějších rytmů bez nějakých výraznějších prosvětlených momentů. Když se něco takového objeví, jako je třeba melodický závěr klipové „Acerbic“, je to hned vítaným zpestřením. Nejvíc v jejich tvorbě postrádám nosnější momenty, úplně pak absentuje výraznější zapamatovatelný úsek třeba v podobě chytlavého refrénu. Celková ponurá nálada na EP je bez většího pnutí, plyne si, vytváří zdánlivý dojem, že je vše v pořádku, ale po vyslechnutí nenutí zapnout znova tlačítko play. Žánrový směr, jakým se PINEAL vydali, mi je ve své podstatě hodně sympatický. Pocítit závan ALICE IN CHAINS nebo TOOL je vždy vítaný vjem, ale zatím neshledávám důvod, proč si radši nepustit po sto padesáté „Dirt“ než po páté „Smiling Cult.
Seznam skladeb:
- Theta
- ADL
- Civil Obedience
- Acerbic
- Somatic
- Tides
Čas: 25:40
Sestava:
- Daniel Murnay - kytara, zpěv
- Phil Pieters - basa
- Nigel Boettiger - bicí
