OCEAN CHIEF – Universums Härd

Se švédskou kapelou OCEAN CHIEF jsem poprvé přišel do kontaktu loni, kdy mi bylo dáno k recenzi jejich tou dobou čerstvě vydané album „Sten“. Nicméně kapela už existuje od roku 2002 a má na kontě několik vydaných nahrávek, k nimž letos přibyla další – „Universums Härd“. Docela slušná kadence přijít po roce s novou deskou, navíc s přihlédnutím k faktu, že samotná „Sten“ dosáhla hrací doby něco přes sedmdesát minut. Zřejmě se urodilo a přetlak byl tak veliký, že to z těchto doomařů muselo ven.

Hned po prvotním prozkoumání promáče mě udeřila do očí hrací doba a počet skladeb, které novinka obsahuje. Docela nečekaná záležitost. Na rozdíl od minulých čtyř věcí „Universums Härd“ obsahuje sedm skladeb o hrací délce okolo klasické třičtvrtě hodinky. Docela rozdílné pojetí. Člověka pochopitelně napadá, v čem budou desky jiné, když k nim bylo, přistoupeno rozdílně.

OCEAN CHIEF neustále ordinují doom metal se zřetelným příklonem k sludge a sem tam i stoner prvky. I když došlo ke zkrácení songů, o nic víc přístupnější nejsou. Nabízejí momenty, a v podstatě i celé skladby, jako je třeba instrumentální „Farden“ (jedná se o příjemnou melancholickou, rockovou skladbu), které by šly označit za melodičtější, ale žádný velký krok k zalíbení se není na pořadu dne. Jenže než se člověk prokouše k světlejším zítřkům, jsou tady OCEAN CHIEF v první řadě nepřístupní. Musíte si k nim hledat cestu hustou mlhou. Ono nekompromisní pojetí stojí totiž hned z kraje alba. Jak jinak si vysvětlovat umístění titulní „Universums Härd“ na začátek, když trvá deset minut a nabízí těžkou doomovou deku. Pomalu se valící hmota, která se bezcitně rozlévá do všech stran a těch pár melodických náznaků, ať už vokálních nebo v kytarových vyhrávkách, nedává moc prostoru k nádechu. Z velké části se jedná o hodně pomalý pochod s kytarami proklatě nízko naladěnými . Přijde mi, jakoby tím chtěli OCEAN CHIEF dát najevo, že kdo neskousne začátek, ať radši ani nepokračuje dál.

Zčeřit hladinu se nepokouší ani následující devítiminutovka „Oändlighet“. V ní už ale dostávají větší prostor synťáky Johana Petterssona, které jsem si na minulé desce pro jejich zajímavý zvuk tolik oblíbil. Škoda, že je jimi poměrně šetřeno, protože vždy, když se objeví, dodávají výrazu OCEAN CHIEF kouzlo a punc něčeho, čím se od ostatních doomařů odlišují.

Tahle partička vyznavačů pomalého tempa má v sobě hodně zajímavého a často i přitažlivého. Přesto se kolikrát nemůžu ubránit dojmu, že jejich hudba cosi postrádá. V podstatě jediná skladba mi od začátku do konce není plně po chuti, no dobře, poslední „Vandringen“ je hodně slušná celá. Střídání velmi povedených momentů (povedené stoner sólo v „Frihet“) a lehkých melodických nuancí s v podstatě dost obyčejnými a mnohokrát slyšitelnými postupy, dokonce i celými nevýraznými skladbami, jako je podivuhodná „Urtiden“, je na můj vkus až moc časté. Toť má největší výtka.

Z poslechu „Universums Härd“ se u mě dostavuje zvláštní, dalo by se říct až rozpolcený pocit. Uznávám kvality kapely, ale jakoby OCEAN CHIEF zůstávali někde na půl cesty. Neurazí, nenadchnou. Chybí mi u nich něco, co by mě odzbrojilo a dalo mi šanci se při jejich poslechu víc pobavit, poslech si užít a ne se do něj nutit. Hraje se na dobrou notu, ale auru respektovanějších kapel v podobném žánru to zatím zkrátka nemá.

Seznam skladeb: