Turné Spreading the Plague MMXIV mělo opravdu lákavý line-up. KAMPFAR, kteří působí na norské pagan black metalové scéně již pěkných dvacet let, ISKALD, již letos vydali výborné album „Nedom og Nord“ a ještě jsem je naživo neviděl, a hlavně HATE, polští death/blackoví matadoři, kterým vždy žeru naprosto vše, co vydají, protože pokaždé jde o vysoce nadprůměrnou a vypiplanou nahrávku. K tomu američtí doom/sludge/black metaloví VELNIAS, od kterých jsem dosud nic neslyšel.
Podle těchto jmen se dala předpokládat poměrně slušná návštěva. Proto jsem od začátku nechápal, že se pořadatelé rozhodli tento koncert zorganizovat v žižkovském klubu Modrá Vopice. Já mám toto místo rád, pro undergroundové deathové party je to místo jako dělané. Ale pro takový line-up, ve kterém figurují KAMPFAR nebo HATE, prostě uzpůsobené není. Takže již nějakou chvíli před začátkem byl klub solidně zaplněn a při hlavních hvězdách mnoho lidí show sledovalo někde bokem mezi sloupy.
Koncert pro mě celkem překvapivě otevírali Norové ISKALD (očekával jsem na začátek spíše VELNIAS), a tak jsem se po krátkém pokecu s naším šéfredaktorem a jeho bandou okamžitě přesunul blíže k pódiu (což tedy v Modré Vopici není takový problém, dokud není narváno (smích)). Ač sleduji poměrně rozporuplné reakce na jejich novou desku, já jsem s ní velice spokojen a i naživo vše fungovalo (kromě mikrofonu Simona Larsena při první skladbě). ISKALD se hlavně na novince vyznačují častými změnami, různými kytarovými vychytávkami, a vše zvládli také živě. Simona vokálně doplňoval také live-basák Kenneth Henriksen a spolu tvořili zajímavé hlasové kombo. ISKALD stihli asi 4 nebo 5 skladeb a předvedli velice působivé vystoupení.
Jak už jsem výše zmínil, od VELNIAS jsem nevěděl, co mám čekat. Čtveřice vousatých pánů na nějakých 40 minut Modrou Vopici zahalila do tesklivých a temných sfér. Akustické pasáže střídaly nablacklé rytmy, ale chvílemi jsem se v tom příliš neorientoval. Občas mi to přišla jako moc velká snaha o nějakou avantgardu, bicman i do některých klidnějších pasáží sypal nějaké parytmy a tak jsem se občas nechytal. Bylo to jako na houpačce, příjemné party střídaly ty nevýrazné a po nějakých 20 minutách už jsem VELNIAS tolik nevěnoval pozornost.
Na HATE jsem si musel počkat vepředu, tuto čtveřici z Varšavy mi jednoduše nestačí sledovat z dálky. Konečně jsem měl možnost Nenávist vidět také v klubu. Byl jsem zvědav, jak do kapely zapadl nový bicman Pavulon (ANTIGAMA, CRIONICS, ex- VADER atd.), který před nedávnem nahradil dlouholetého bubeníka HATE Hexena. Něco hrál trochu odlišně, ale celkově se se vším v pohodě vypořádal.
HATE začali skladbou „Omega“ z již šest let staré fošny „Morphosis“. Tato hitovka byla na rozjezd jak dělaná, od začátku to do nás kvartet pral jako zběsilý. Následovala pecka „Erebos“ a já byl u vytržení. Poměrně dost prostoru měly v setlistu starší věci, což mě trochu překvapilo, čekal jsem spíše více zástupců z posledního alba „Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity“. Ale co, palby jako „Hex“ nebo „Resurrection Machine“ rozhodně neurazily. Z „Erebos“, kterou mám asi ze všech počinů HATE nejraději, jsme si mohli vychutnat kromě titulky také „Wrists“ a „Luminous Horizon“, z loňského alba pak „Sadness Will Last Forever“ (stejně jako na Brutal Assaultu věnovanou zesnulému basákovi Mortiferovi), „Alchemy ov Blood“ a totální náklep v podobě „Festival ov Slaves“.
Příjemně překvapil také zvuk. Drtící, čistý, a to jsem stál téměř úplně vepředu. Když jsem po příchodu do klubu viděl bicí ve stejné úrovni jako aparáty, tedy vpravo vpředu pódia, trochu jsem se obával, že až Pavulon rozjede kopákovou salvu třeba v „Erebos“, tak si z toho naserem do trikotu. Nestalo se, vše znělo výtečně, takže posrat jsem se mohl akorát tak z toho, jak byli HATE vynikající!
Nastal čas na hlavní kapelu večera – norské pohany KAMPFAR. Jenže zkuste si hrát po takové show, jakou předvedli HATE. Seveřany v čele s charismatickým Dolkem mám rád, jenže po Polácích to pro mě znělo trochu suše. Možná kdyby bylo pořadí obrácené, užil bych si je více. Takhle jsem KAMPFAR sledoval spíše v klidu z povzdálí. Tím nechci říci, že by KAMPFAR odehráli špatný koncert, to naopak. Do lidí sázeli jednu skladbu za druhou a Dolk byl očividně s odezvou velice spokojený, chválil si přímý kontakt s publikem, které KAMPFAR podporovalo opravdu měrou vrchovatou. Mě osobně potěšily hlavně skladby z blackových začátků kapely ještě před pauzou na přelomu tisíciletí. V podstatě není koncertu co vytknout, ale asi jsem jednoduše nedokázal za takovou chvíli přepnout z nenávistné rubanice na tento vcelku pohodový metal.
Kapela, na kterou jsem přijel především, mě totálně rozsekala, takže můžu mluvit o vydařeném večírku. Jen bych se, a asi nejen já, nezlobil, kdyby tato soupiska zabrousila do jiného pražského klubu. Co je ale důležité, že ozvučení překonalo má očekávání a žádná z kapel neutrpěla v tomto ohledu újmu. Prodlužuje se tak série povedených koncertů, které jsem navštívil, vážně si ani nevybavuji, kdy jsem naposled z nějaké show odcházel zklamaný.
Fotky: Aleš Enochian Komárek, děkujeme
Celý fotoreport
Podle těchto jmen se dala předpokládat poměrně slušná návštěva. Proto jsem od začátku nechápal, že se pořadatelé rozhodli tento koncert zorganizovat v žižkovském klubu Modrá Vopice. Já mám toto místo rád, pro undergroundové deathové party je to místo jako dělané. Ale pro takový line-up, ve kterém figurují KAMPFAR nebo HATE, prostě uzpůsobené není. Takže již nějakou chvíli před začátkem byl klub solidně zaplněn a při hlavních hvězdách mnoho lidí show sledovalo někde bokem mezi sloupy.
Koncert pro mě celkem překvapivě otevírali Norové ISKALD (očekával jsem na začátek spíše VELNIAS), a tak jsem se po krátkém pokecu s naším šéfredaktorem a jeho bandou okamžitě přesunul blíže k pódiu (což tedy v Modré Vopici není takový problém, dokud není narváno (smích)). Ač sleduji poměrně rozporuplné reakce na jejich novou desku, já jsem s ní velice spokojen a i naživo vše fungovalo (kromě mikrofonu Simona Larsena při první skladbě). ISKALD se hlavně na novince vyznačují častými změnami, různými kytarovými vychytávkami, a vše zvládli také živě. Simona vokálně doplňoval také live-basák Kenneth Henriksen a spolu tvořili zajímavé hlasové kombo. ISKALD stihli asi 4 nebo 5 skladeb a předvedli velice působivé vystoupení.
Jak už jsem výše zmínil, od VELNIAS jsem nevěděl, co mám čekat. Čtveřice vousatých pánů na nějakých 40 minut Modrou Vopici zahalila do tesklivých a temných sfér. Akustické pasáže střídaly nablacklé rytmy, ale chvílemi jsem se v tom příliš neorientoval. Občas mi to přišla jako moc velká snaha o nějakou avantgardu, bicman i do některých klidnějších pasáží sypal nějaké parytmy a tak jsem se občas nechytal. Bylo to jako na houpačce, příjemné party střídaly ty nevýrazné a po nějakých 20 minutách už jsem VELNIAS tolik nevěnoval pozornost.
Na HATE jsem si musel počkat vepředu, tuto čtveřici z Varšavy mi jednoduše nestačí sledovat z dálky. Konečně jsem měl možnost Nenávist vidět také v klubu. Byl jsem zvědav, jak do kapely zapadl nový bicman Pavulon (ANTIGAMA, CRIONICS, ex- VADER atd.), který před nedávnem nahradil dlouholetého bubeníka HATE Hexena. Něco hrál trochu odlišně, ale celkově se se vším v pohodě vypořádal.
HATE začali skladbou „Omega“ z již šest let staré fošny „Morphosis“. Tato hitovka byla na rozjezd jak dělaná, od začátku to do nás kvartet pral jako zběsilý. Následovala pecka „Erebos“ a já byl u vytržení. Poměrně dost prostoru měly v setlistu starší věci, což mě trochu překvapilo, čekal jsem spíše více zástupců z posledního alba „Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity“. Ale co, palby jako „Hex“ nebo „Resurrection Machine“ rozhodně neurazily. Z „Erebos“, kterou mám asi ze všech počinů HATE nejraději, jsme si mohli vychutnat kromě titulky také „Wrists“ a „Luminous Horizon“, z loňského alba pak „Sadness Will Last Forever“ (stejně jako na Brutal Assaultu věnovanou zesnulému basákovi Mortiferovi), „Alchemy ov Blood“ a totální náklep v podobě „Festival ov Slaves“.
Příjemně překvapil také zvuk. Drtící, čistý, a to jsem stál téměř úplně vepředu. Když jsem po příchodu do klubu viděl bicí ve stejné úrovni jako aparáty, tedy vpravo vpředu pódia, trochu jsem se obával, že až Pavulon rozjede kopákovou salvu třeba v „Erebos“, tak si z toho naserem do trikotu. Nestalo se, vše znělo výtečně, takže posrat jsem se mohl akorát tak z toho, jak byli HATE vynikající!
Nastal čas na hlavní kapelu večera – norské pohany KAMPFAR. Jenže zkuste si hrát po takové show, jakou předvedli HATE. Seveřany v čele s charismatickým Dolkem mám rád, jenže po Polácích to pro mě znělo trochu suše. Možná kdyby bylo pořadí obrácené, užil bych si je více. Takhle jsem KAMPFAR sledoval spíše v klidu z povzdálí. Tím nechci říci, že by KAMPFAR odehráli špatný koncert, to naopak. Do lidí sázeli jednu skladbu za druhou a Dolk byl očividně s odezvou velice spokojený, chválil si přímý kontakt s publikem, které KAMPFAR podporovalo opravdu měrou vrchovatou. Mě osobně potěšily hlavně skladby z blackových začátků kapely ještě před pauzou na přelomu tisíciletí. V podstatě není koncertu co vytknout, ale asi jsem jednoduše nedokázal za takovou chvíli přepnout z nenávistné rubanice na tento vcelku pohodový metal.
Kapela, na kterou jsem přijel především, mě totálně rozsekala, takže můžu mluvit o vydařeném večírku. Jen bych se, a asi nejen já, nezlobil, kdyby tato soupiska zabrousila do jiného pražského klubu. Co je ale důležité, že ozvučení překonalo má očekávání a žádná z kapel neutrpěla v tomto ohledu újmu. Prodlužuje se tak série povedených koncertů, které jsem navštívil, vážně si ani nevybavuji, kdy jsem naposled z nějaké show odcházel zklamaný.
Fotky: Aleš Enochian Komárek, děkujeme
Celý fotoreport
