DEICIDE – In the Minds of Evil

Nejdříve jsem si myslel, že to jen v dálce duní stádo rozzuřených býků. Měli hlavy velmi podobné samotnému vyslanci pekel, a i když z nich šel strach, cítil jsem se za tím elektrickým ohradníkem tak nějak v bezpečí. To trvalo asi tak týden vzájemného oťukávání, poslouchání v různých denních dobách, na rozličných přístrojích a v rozdílné náladě. Už jsem si říkal, jestli to nejsou jen hodní beránci, kteří se mě jen snaží postrašit. Dokonce jsem měl chvilky, kdy jsem na novou desku americké legendy DEICIDE vůbec neměl chuť. K tomu Glen Benton (zpěv, basa) vydával do tisku jedno velkohubější prohlášení než druhé, a i když už podobným věcem nepřikládám velkou důležitost, příliš sympatií to ve mně nevzbuzovalo. Většinou to bývají jen slova a „opravdová muzika“ vychází někde jinde a hlavně v tichosti. Dal jsem si tedy oddych, věnoval se zcela jiným deskám a pak se po nějaké době vrátil. Za poslední dobu jsem nezažil podobné překvapení. Jednotlivé songy vyrostly do skoro až „pekelných“ výšin, některé melodie mi přišly dokonce až „hitové“. Přiznám se, že jsem kroutil hlavou nad nahrávkou i sám nad sebou. Hodně k tomu také přispělo to, že se ke mně konečně dostal originál CD (ten rozdíl mezi MP3 a originálem byl opravdu hodně znatelný).

Doba prvních dvou alb, mnohdy u fanoušků (mě nevyjímaje) až nekriticky zbožňovaných, se už samozřejmě nikdy nevrátí. To bychom ale takhle mohli dnes jen dokola vzpomínat na „staré dobré časy“, připomínat důchodce vysedávající do nekonečna před místním obchodem a řešící neustále ty samé věci dokola. V jednom nám ale „velkohubý“ Glen určitě nelhal. „In the Minds of Evil“ nepostrádá „old schoolový a návratový“ tlak, který mám u death metalu tolik rád. Od prvního songu jsem si opravdu připadal jako na útěku před stádem rozzuřeného skotu. Počáteční ostych a určitý pocit z nevýrazného a nerozbitného monolitu, který jsem z desky původně měl, se najednou rozplynul a já si byl konečně schopen jednotlivé nápady plně vychutnat. Líbí se mi jasně čitelný, až někam k heavy metalovým (thrashové „vsuvky“ jsou zde také velmi častým jevem) postupům hozený rukopis kytar (Kevin Quirion, Jack Owen). Chvílemi mi ta smršť připomíná právě znovu probuzenou šelmu, která se náhle pořádně naštvala. Všichni z nedaleké vesnice propadají panice, kdo má nohy, bere je na ramena a utíká, hladový predátor křičí do vašich uší  jako hrom a kolem práskají skvěle „provedené“ bicí. Benton sice už nemá hlas jako zamlada, ale pořád je to rozzuřené zvíře, řvoucí a sekající drápy kolem sebe. Je jako vzteklý pes, který kouše! Inferno začíná.

Jestli jsem byl z minulé desky „The Hell With God“ (2011) poměrně rozpačitý, „In the Minds of Evil“ mě pořád baví poslouchat a vyloženě se na ně pokaždé těším. Znáte to, už si chcete „narvat“ do hlavy něco jiného, ale stejně si na cestu z práce pustíte DEICIDE ještě jednou, protože vám jednoduše chutnají. Zajímavý je i cover od Simona Cowella. S podobnými běsy se ve své hlavě setkávám po pracovním týdnu poměrně často (smích). Zvuk nahrávky je také absolutně v pořádku (Alan Douches – mastering, Eyal Levi – mix, Jason Suecof – produkce). Tady si dali DEICIDE opravdu záležet. Měl bych snad jen jednu připomínku. Klidně bych snesl, kdyby bylo vše drsnější, spontánnější, „šílenější“. Také basu bych ocenil trošku „výraznější“, ale to může být samozřejmě jen můj subjektivní pocit. Po textové stránce je vše na stejné vlně, jak jsme byli doposud u této kapely zvyklí. Opět zde potkáme temná zákoutí lidské mysli, sem tam nějakého toho Satana a starou dobrou Smrt. Abych pravdu řekl, v některých případech mi přijdou jednotlivé (textové) nápady již poměrně klišovité, ale zase na druhou stranu, dovedete si představit, že Benton zpívá o růžových jednorožcích (smích)?  

DEICIDE mě tentokrát velmi příjemně překvapili. Pokud někdo čekal od této legendy nějakou progresi, vývoj a podobné záležitosti, bude pravděpodobně hodně zklamán, ale myslím, že by to těmhle death metalovým řezníkům ani neslušelo. Já mám raději, když se do toho kapely pořádně opřou a nepářou se s tím. A letos je vše v absolutním pořádku. Zajímavé je, že deska od prvního názoru „dobrý, ale nic světobornýho“, pomalu roste až k „řeže to pěkně“ a v budoucnu očekávám „dneska mám chuť na pořádnou řezničinu, musím si zase dát nový DEICIDE“. Zkrátka, letošní počin těchto floridských satanášů mi sedne „ve všech bodech obhajoby“. Můžete se mnou nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat (smích). DEICIDE moc dobře vědí, že peklo se ukrývá v každém z nás. Vzali ho, rozdrtili, máčeli v krvi, louhovali v beznaději a nakonec vylisovali na CD (a na vinyl). Album se velmi dobře poslouchá, postupně roste a i když to není útok na letošní nejvyšší death metalovou špičku, musím uznat, že tam ta síla z odvrácené strany našeho zkaženého světa je. DEICIDE nám přinášejí další pozdrav od všech rohatých! Peklo otevřelo opět na nějaký čas svoje brány, tak neváhejte a vstupte!

Seznam skladeb:

1. In the Minds of Evil
2. Thou Begone
3. Godkill
4. Beyond Salvation
5. Misery of One
6. Between the Flesh and the Void
7. Even the Gods Can Bleed
8. Trample the Cross
9. Fallen to Silence
10. Kill the Light of Christ
11. End the Wrath of God

Čas: 36:49

Sestava:

• Glen Benton – basa, zpěv
• Steve Asheim – bicí
• Jack Owen – kytara
• Kevin Quirion – kytara

http://www.centurymedia.com/