Vlny omývající břehy Nového Zélandu jsou zbarvené do ruda. Pěna přepadá přes jejich vrcholky a v zapadajícím slunci se zdá být smrt velmi blízko. Umírání je vždy niternou, osobní záležitostí, kterou vám nezmírní ani roztomile pomatené úsměvy budoucích pozůstalých. Death metal se dá hrát na mnoho způsobů. ULCERATE to vzali za jeho pomalejší a technický konec. Ocitáme se tak opět po dvou letech v království deprese, disharmonických melodií a nihilismu. Musím rovnou předeslat, že ne vše se mi z tvorby ULCERATE líbí a na jejich muziku mívám chuť opravdu jen občas. Vlastně jen pokaždé, když se nebe zatáhne a vypadá to, že slunce už to dávno vzdalo, ochladí se jak venku tak v našich duších a o slovo se hlásí podzim. V tomto období se uchyluji k podobně laděným kapelám a skoro až masochisticky si rád rochním ve smutku, který z jejich tvorby vytéká z každého tónu. Nezasvěcení mají nesvaté právo na to prohlásit, že nejsou schopni ani rozeznat jednotlivé songy od sebe a celá hudba těchto šílených protinožců jim připadá nudná a monotónní.
A budou mít vlastně velký kus pravdy. Sám také někdy přistupuji k jejich deskám skepticky a připadají mi bez chuti a zápachu. Vždyť, kdo by měl náladu na hudbu táhnoucí se jako čerstvě rozehřátý asfalt? Většinou odvracíme svoji tvář od čerstvě mokvajících vředů a podvědomě si ve svých myslích mumláme něco o otravě krve a následné pomalé smrti zaživa. Takovýchto argumentů, které mě napadají proti ULCERATE a jejich letošnímu albu Vermis, je mnoho. Nemá cenu je všechny psát. Přesto jsem opět zase zakousnut a i když mi ta jejich změť technického death metalu, post-hardcore, doomu a já nevím jaké další hrané škatulky, přijde velice podobná předchozím albům a dnes mě to již tolik nešokuje, přesto musím uznat, že pánové dovedou vytvořit velice příjemnou kulisu pro každodenní umírání. Snad nikdo jim nemůže upřít jejich zásluhy o posunutí death metalu jako takového do jiných, nových neobjevených oblastí. Přijde mi sice, že se začínají poměrně často opakovat (ze všech alb, co kdy ULCERATE nahráli, mi přijde letošní spíš již jen jako takový dodatek – zbytek nápadů dříve použitých jinak a nyní jen znovu vylouhovaných), ale stejně jim to ve chvílích, kdy má nálada není z nejlepších, zobu z ruky, jako holub otrávené zrní. A ještě se u toho směju.
Jednotlivé motivy se opakují pořád dokola, jako buddhisté odříkávají svoji mantru a pomocí až hypnotického vokálu se vše hrne pomalu, ale jistě ke zdárnému konci. Ke smrti. Je sice pravda, že v některých momentech se začínám ztrácet a předkládaným zvukům nerozumím, někdy mě dokonce bolí a nemám je rád. Ale zase je alespoň pořád co dále objevovat a rozkrývat. Album tak neztrácí svoji sílu ani po delší době. Celá tahle špína se nahrávala v MCA Studiu v Aucklandu na Novém Zélandě a musím říct, že proti zvuku nemám pražádných námitek (za mixem a masteringem stojí sám Jamie Saint Merat – bubeník kapely). Možná snad zvuk bicích je v některých momentech až příliš upozaděn, ale to může být jen můj skromný pocit. Obal si vzal Jamie také na starosti a i když jsem ani po dlouhé době nedovedl rozluštit, o co se vlastně jedná, musím uznat, že svoje kouzlo má a je stejně jako muzika ULCERATE neproniknutelný a obestřený aurou tajemství.
„Vermis“ mě někdy řeže až na samý práh bolesti, drásá nakaženými drápy smutku a strachu z neznáma. Zlo vystupuje opět z hlubin a já vždy od přehrávače odcházím s pocity roztříštěnými na tisíce malých kousků. Někdy jsem chycen a zmuchlán jako krvavý hadr po ošetření hnijící rány. Jindy se zase zmítám v síti pochybností. Ale dobře zahraná muzika by měla vyvolávat emoce a donutit nás k přemýšlení, ne? Proto si myslím, že deska je určena těm, kdo rádi u hudby přemýšlí, nechávají se rádi unášet do neprobádaných zákoutí zvuků, ruchů a chorobné mysli. Nebudu se tady zbytečně vytahovat a tvrdit, že všemu, co ULCERATE hrají, plně rozumím a jsem schopen vstřebat, ale přesto si dovolím tvrdit, že se opět jedná o zajímavou, neotřelou nahrávku, která dovede vnímavějšího člověka strhnout do víru temnoty. „Vermnis“ nepostrádá dobré, zajímavé nápady a i přes svoji „roztahanost“ umí posluchače zcela pohltit. Brány království nihilismu jsou opět otevřeny. Neváhejte a vstupte!
Seznam skladeb:
- Odium
- Vermis
- Clutching Revulsion
- Weight of Emptiness
- Confronting Entropy
- Fall to Opprobrium
- The Imperious Weak
- Cessation
- Await Rescission
Čas: 54:30
Sestava:
- Jamie Saint Merat – bicí, perkuse
- Michael Hoggard – kytara
- Paul Kelland – basa, zpěv
https://www.facebook.com/Ulcerate
http://www.ulcerate-official.com/
http://www.relapse.com/
