Vedle směsky tónů, konsonancí a dalšího s hudbou spjatého veškerenstva je festival v nitru vizovických kopců spjatý i s unikátním geniem loci místa, ve kterém je pořádán. Industriálnější ráz místa, do uliček vetkané obchody s čímkoliv, co ještě snese přídomek kovu; prostranství obklopené stánky, nabízejícími takřka vše, co chuťové pohárky snesou. Plátěné přístřešky s desítkami odolných stolů a lavic. Orientální bazaar v jiný čas na jiném místě - čajovna je jen pár kroků směrem k oddechovému plácku...
Víkendový dvojden odstartovali WARHAWK, toho času sídlící v jihočeských Budějovicích; osobně jsem jim věnoval pozornost díky přítomnosti Pavla "Dvorkyse" Dvořáka (nově působí např. v Sebastien), nepříliš známého klávesového mága, kterého vnímám jako nadějný tuzemský talent v oblasti černobílých klapek. Byl to právě on, kdo jinak průměrnějšímu hudebnímu materiálu dodal zajímavé sólovací vklady. Kapela by ale měla zapracovat hlavně na své prezentaci - komunikace s obecenstvem byla poměrně tristní a ještě patrnější byla ve chvíli, kdy se na pódiu objevili hostující hudebníci - Honza "Kirk" Běhunek (Seven) a George Rain (Sebastien), kteří jsou v práci s obecenstvem přeci jen na jiné úrovni.
Celý sobotní den provázely problémy technického rázu - díky nim docházelo např. k časovým posunům oproti původnímu harmonogramu, časté byly i výpadky mikrofonů a další techniky. Poslední jmenované se hrubě podepsalo na vystoupení AMARANTHE, svérázné kapely kombinující metalcorové riffy, tanečně hudební samply a zpěváky popového střihu. Z trojice vokalistů se s technickými problémy nepotýkala jen Elize Ryd, zbylou dvojici trápily výpadky mikrofonů. Nazvučení bylo samo o sobě dost tristní, i přes to vše se kapele vydařilo strhnout svými chytlavými melodiemi ("Hunger", "The Nexus") davy a měli odezvu, jako málokterá z letošních kapel. Ač teprve dvě studiovky na svém kontě, základna oddaných posluchačů Amaranthe rostě každým dnem; precizně odehrané, technicky náročné party takové "Serendipity" i přes údajné problémy s odposlechem kapele rozhodně ostudu neudělaly a hádám, že své renomé v našich končinách jen posílili.
Portugalští MOONSPELL měli původně vystoupit jako poslední kapela sobotního dne zkraje před jednou hodinou ranní. Vinou nedorozumění ze strany managmentu skupiny byla dark metalová formace odsunuta nejdříve na brzké odpoledne, aby posléze ukotvila svůj hrací čas v přeci jen důstojnější večerní hodinu. Krátce po sedmé se na Ronnie James Dio stage rozezněly tóny "Wolfshade (A Werewolf Masquerade)", úvodní skladby z debutu "Wolfshade". Vystoupení bylo pořadatelem proklamováno jako unikátní přehrání prvních dvou desek, nicméně podobný setlist mohli posluchači na vizovickém pódiu vidět již předloni. Letos bylo tedy příjemným překvapením spíše hostování frontmanky Tristanie, půvabné Mariangely Demurtas - ta svou tklivou barvou hlasu přinesla ze starých, známých kousků posluchači nový zážitek ("Vampiria", "Raven Claws"). K dokonalému vyznění podmanivé tvorby Moonspell chyběl už opravdu jen měsíční svit s tmou vůkol...
Kdo ví, na jakých pódiích by dnes LORDI hráli svou hudbu, nebýt hudební soutěže Eurovize. Právě v té roku 2006 zvítězili se songem "Hard Rock Hallelujah" a povědomí o jejich tvorbě se dočkalo raketového růstu. Minimálně u nás jsou dost populární, málokdy se vidí areál likérky zaplněný takřka do posledního místa. Jejich show je postavena především na pyrotechnice a teatrálních kouscích, inspirujících se např. u Kiss; hudebně jde pak o přímočaré hitovky, které si člověk pustí jako kulisu v autě po náročném dni. Proto mi možná přišly nejlepší právě ony divadelně laděné kousky; bezkonkurenčně nejlepší v nich byla nová klávesačka Hella, která se během svého klávesového preludování poněkud rozbila, aby byla následně opravena technikem. Inu, proč ne... ale stačilo mi vidět jednou. Stejně se člověk nezbaví podezření, že celá show je postavena nejdříve na vizuálnu a až pak na hudbě - a že některé části koncertu mohly být klidně odehrány skrze playback.
Další ukázkou přístupu k tvrdé hudbě ukázal headliner prvního víkendového dne, slavný kytarový virtuoz YNGWIE MALMSTEEN. Jeho vystoupení předcházely zmiňované technické problémy a sám Malmsteen netrpělivě v zákulisí čas od času hrábnul disharmonicky do strun, což bylo jednak po chvíli otravné a za druhé to jen posílilo dojem toho, co přišlo o chvíli později. Všechny ty zkazky o nezměrném egu švédskoamerického instrumentalisty se nejpozději během první půlhodiny ukázaly být vystavěnými na pravdivém základě. Malmsteen je bezpochyby skvělý hráč, dost možná jeden z nejlepších, alespoň troška pokory by mu neuškodila. Pominu-li týrání kytarového technika, kterému své nástroje házel i ve chvíli, kdy byl dotyčný obrácený zády, potom nulová komunikace s diváky a takřka žádný respekt ke svým spoluhráčům mi jeho vystoupení znechutily natolik, že jsem se po polovině vystoupení vydal do stanu. Nezastírám jeho přínos kytarové hře; jen mě nebaví sledovat někoho, kdo si honí vlastní ego na hmatníku. "Do you wanna see best guitar player in the world? He is here, tonight!" No thx, 80' are gone...
Fotky: Seanínel
Fotky zde - Břeťa
Další fotky - Seanínel
Víkendový dvojden odstartovali WARHAWK, toho času sídlící v jihočeských Budějovicích; osobně jsem jim věnoval pozornost díky přítomnosti Pavla "Dvorkyse" Dvořáka (nově působí např. v Sebastien), nepříliš známého klávesového mága, kterého vnímám jako nadějný tuzemský talent v oblasti černobílých klapek. Byl to právě on, kdo jinak průměrnějšímu hudebnímu materiálu dodal zajímavé sólovací vklady. Kapela by ale měla zapracovat hlavně na své prezentaci - komunikace s obecenstvem byla poměrně tristní a ještě patrnější byla ve chvíli, kdy se na pódiu objevili hostující hudebníci - Honza "Kirk" Běhunek (Seven) a George Rain (Sebastien), kteří jsou v práci s obecenstvem přeci jen na jiné úrovni.
Celý sobotní den provázely problémy technického rázu - díky nim docházelo např. k časovým posunům oproti původnímu harmonogramu, časté byly i výpadky mikrofonů a další techniky. Poslední jmenované se hrubě podepsalo na vystoupení AMARANTHE, svérázné kapely kombinující metalcorové riffy, tanečně hudební samply a zpěváky popového střihu. Z trojice vokalistů se s technickými problémy nepotýkala jen Elize Ryd, zbylou dvojici trápily výpadky mikrofonů. Nazvučení bylo samo o sobě dost tristní, i přes to vše se kapele vydařilo strhnout svými chytlavými melodiemi ("Hunger", "The Nexus") davy a měli odezvu, jako málokterá z letošních kapel. Ač teprve dvě studiovky na svém kontě, základna oddaných posluchačů Amaranthe rostě každým dnem; precizně odehrané, technicky náročné party takové "Serendipity" i přes údajné problémy s odposlechem kapele rozhodně ostudu neudělaly a hádám, že své renomé v našich končinách jen posílili.
Portugalští MOONSPELL měli původně vystoupit jako poslední kapela sobotního dne zkraje před jednou hodinou ranní. Vinou nedorozumění ze strany managmentu skupiny byla dark metalová formace odsunuta nejdříve na brzké odpoledne, aby posléze ukotvila svůj hrací čas v přeci jen důstojnější večerní hodinu. Krátce po sedmé se na Ronnie James Dio stage rozezněly tóny "Wolfshade (A Werewolf Masquerade)", úvodní skladby z debutu "Wolfshade". Vystoupení bylo pořadatelem proklamováno jako unikátní přehrání prvních dvou desek, nicméně podobný setlist mohli posluchači na vizovickém pódiu vidět již předloni. Letos bylo tedy příjemným překvapením spíše hostování frontmanky Tristanie, půvabné Mariangely Demurtas - ta svou tklivou barvou hlasu přinesla ze starých, známých kousků posluchači nový zážitek ("Vampiria", "Raven Claws"). K dokonalému vyznění podmanivé tvorby Moonspell chyběl už opravdu jen měsíční svit s tmou vůkol...
Kdo ví, na jakých pódiích by dnes LORDI hráli svou hudbu, nebýt hudební soutěže Eurovize. Právě v té roku 2006 zvítězili se songem "Hard Rock Hallelujah" a povědomí o jejich tvorbě se dočkalo raketového růstu. Minimálně u nás jsou dost populární, málokdy se vidí areál likérky zaplněný takřka do posledního místa. Jejich show je postavena především na pyrotechnice a teatrálních kouscích, inspirujících se např. u Kiss; hudebně jde pak o přímočaré hitovky, které si člověk pustí jako kulisu v autě po náročném dni. Proto mi možná přišly nejlepší právě ony divadelně laděné kousky; bezkonkurenčně nejlepší v nich byla nová klávesačka Hella, která se během svého klávesového preludování poněkud rozbila, aby byla následně opravena technikem. Inu, proč ne... ale stačilo mi vidět jednou. Stejně se člověk nezbaví podezření, že celá show je postavena nejdříve na vizuálnu a až pak na hudbě - a že některé části koncertu mohly být klidně odehrány skrze playback.
Další ukázkou přístupu k tvrdé hudbě ukázal headliner prvního víkendového dne, slavný kytarový virtuoz YNGWIE MALMSTEEN. Jeho vystoupení předcházely zmiňované technické problémy a sám Malmsteen netrpělivě v zákulisí čas od času hrábnul disharmonicky do strun, což bylo jednak po chvíli otravné a za druhé to jen posílilo dojem toho, co přišlo o chvíli později. Všechny ty zkazky o nezměrném egu švédskoamerického instrumentalisty se nejpozději během první půlhodiny ukázaly být vystavěnými na pravdivém základě. Malmsteen je bezpochyby skvělý hráč, dost možná jeden z nejlepších, alespoň troška pokory by mu neuškodila. Pominu-li týrání kytarového technika, kterému své nástroje házel i ve chvíli, kdy byl dotyčný obrácený zády, potom nulová komunikace s diváky a takřka žádný respekt ke svým spoluhráčům mi jeho vystoupení znechutily natolik, že jsem se po polovině vystoupení vydal do stanu. Nezastírám jeho přínos kytarové hře; jen mě nebaví sledovat někoho, kdo si honí vlastní ego na hmatníku. "Do you wanna see best guitar player in the world? He is here, tonight!" No thx, 80' are gone...
Fotky: Seanínel
Fotky zde - Břeťa
Další fotky - Seanínel
