Švédské vydavatelství I Hate Records se převážně specializuje na vydávání „těžších věcí“. Výjimku u této stáje netvoří ani kapela OCEAN CHIEF, pocházející taktéž ze země Tre Kronor.
Abych správně vysvětlil, co si pod pojmem „těžší“ představuju a převedl to do hudební terminologie, respektive přiřadil žánrovou škatulku, která se mi dere na mysl při poslechu této desky, byl by to rozhodně doom metal.
Promo materiály hovoří o tom, že toto album by nemělo nechat chladnými fanoušky spolků, jako jsou YOB, SLEEP anebo UFOMAMMUT, což mohu potvrdit. Kytara podobně duní a připomíná zatěžkaný zvuk, třeba zrovna ten co mají UFOMAMMUT na svých posledních nahrávkách. I vokálně se OCEAN CHIEF pohybují v kategorii tradičněji pojatého doom metalu, nebo chcete-li blízkého stoneru/sludge. Zpěvák a zároveň bubeník Tobias používá civilní hlas, bez zásahu efektů, a murmur, toliko typický pro metalovou odnož tohoto žánru, se zde nezjevuje vůbec. Celkově se ale s hlasem šetří a dá se říct, že je odstaven na vedlejší kolej, což mě vůbec netrápí.
OCEAN CHIEF se od běžně pojatých „doomařin“ odlišují použitím synťáků (MiniKorg), které tvoří zvláštní atmosféru. Jejich zvuk jen tak nad tím pomalým, temným spodkem poletuje a celkový sound výrazně oživuje a pro mou osobu, ho tvoří přístupnějším a zajímavějším. Jejich zvuk dodává výrazu OCEAN CHIEF trochu vzdušnosti, což je jedině ku prospěchu věci.
Když jsem hudbu OCEAN CHIEF přirovnával k tradičním doommetalovým kapelám, a ono tomu tak skutečně je, je z desky cítit i nemalé množství funeral doomu. Konkrétně se mi během poslechu na mysl několikrát vkradli Američané EVOKEN, se svojí úžasnou poslední deskou „Atra Mors“. Podobnost nejen čistě pocitová se nabízí v momentech, kdy OCEAN CHIEF vypustí dunivé riffování a jejich muzika se jen tak líně převaluje a do toho synťáky dotváří specifický atmosférický nádech.
Jelikož je hudba těchto seveřanů pomalá, asi nepřekvapí, že je i dlouhá. A to dokonce až moc. Deska, která je celá nazpívaná švédsky, dostala název „Sten“ (v překladu to znamená kámen), obsahuje pouhé čtyři skladby, zato délkou se na ní nešetřilo. Necelých 72 minut se jeví jako pořádný nápor na nervovou soustavu a vydržet soustředěný poslech na jeden zátah se rovná slušnému sportovnímu výkonu.
Jak je z výš popsaného zřejmé, nejedná se o album pro každého, a i by mě dost překvapilo, kdyby výrazněji bodovalo někde jinde než u skalních fans hovících si v doomu, sludge anebo v jiných bahenitých záležitostech. Sám sebe považuju za hudebního všežravce, tudíž mi nedělalo výraznější problém si OCEAN CHIEF opakovaně pouštět. Pravda ale je, že po prvních dvou skladbách pozornost vždy začne opadávat. Skladby totiž mají podobné struktury a jsou si i dost podobné, aniž by v jedné či druhé bylo něco navíc... snesl bych nějaké větší gradace, či víc dech beroucích momentů. V tomto smyslu u mě nejvíce boduje druhý song „Slipsten“, hlavně svým krásným melodickým závěrem, kde prim hrají syntezitátory. Ve finále se mi tedy nejvíc osvědčil model, poslouchat vždy dvě věci, dát si pauzu a potom si vychutnat zbylé skladby.
Seznam skladeb:
Abych správně vysvětlil, co si pod pojmem „těžší“ představuju a převedl to do hudební terminologie, respektive přiřadil žánrovou škatulku, která se mi dere na mysl při poslechu této desky, byl by to rozhodně doom metal.
Promo materiály hovoří o tom, že toto album by nemělo nechat chladnými fanoušky spolků, jako jsou YOB, SLEEP anebo UFOMAMMUT, což mohu potvrdit. Kytara podobně duní a připomíná zatěžkaný zvuk, třeba zrovna ten co mají UFOMAMMUT na svých posledních nahrávkách. I vokálně se OCEAN CHIEF pohybují v kategorii tradičněji pojatého doom metalu, nebo chcete-li blízkého stoneru/sludge. Zpěvák a zároveň bubeník Tobias používá civilní hlas, bez zásahu efektů, a murmur, toliko typický pro metalovou odnož tohoto žánru, se zde nezjevuje vůbec. Celkově se ale s hlasem šetří a dá se říct, že je odstaven na vedlejší kolej, což mě vůbec netrápí.
OCEAN CHIEF se od běžně pojatých „doomařin“ odlišují použitím synťáků (MiniKorg), které tvoří zvláštní atmosféru. Jejich zvuk jen tak nad tím pomalým, temným spodkem poletuje a celkový sound výrazně oživuje a pro mou osobu, ho tvoří přístupnějším a zajímavějším. Jejich zvuk dodává výrazu OCEAN CHIEF trochu vzdušnosti, což je jedině ku prospěchu věci.
Když jsem hudbu OCEAN CHIEF přirovnával k tradičním doommetalovým kapelám, a ono tomu tak skutečně je, je z desky cítit i nemalé množství funeral doomu. Konkrétně se mi během poslechu na mysl několikrát vkradli Američané EVOKEN, se svojí úžasnou poslední deskou „Atra Mors“. Podobnost nejen čistě pocitová se nabízí v momentech, kdy OCEAN CHIEF vypustí dunivé riffování a jejich muzika se jen tak líně převaluje a do toho synťáky dotváří specifický atmosférický nádech.
Jelikož je hudba těchto seveřanů pomalá, asi nepřekvapí, že je i dlouhá. A to dokonce až moc. Deska, která je celá nazpívaná švédsky, dostala název „Sten“ (v překladu to znamená kámen), obsahuje pouhé čtyři skladby, zato délkou se na ní nešetřilo. Necelých 72 minut se jeví jako pořádný nápor na nervovou soustavu a vydržet soustředěný poslech na jeden zátah se rovná slušnému sportovnímu výkonu.
Jak je z výš popsaného zřejmé, nejedná se o album pro každého, a i by mě dost překvapilo, kdyby výrazněji bodovalo někde jinde než u skalních fans hovících si v doomu, sludge anebo v jiných bahenitých záležitostech. Sám sebe považuju za hudebního všežravce, tudíž mi nedělalo výraznější problém si OCEAN CHIEF opakovaně pouštět. Pravda ale je, že po prvních dvou skladbách pozornost vždy začne opadávat. Skladby totiž mají podobné struktury a jsou si i dost podobné, aniž by v jedné či druhé bylo něco navíc... snesl bych nějaké větší gradace, či víc dech beroucích momentů. V tomto smyslu u mě nejvíce boduje druhý song „Slipsten“, hlavně svým krásným melodickým závěrem, kde prim hrají syntezitátory. Ve finále se mi tedy nejvíc osvědčil model, poslouchat vždy dvě věci, dát si pauzu a potom si vychutnat zbylé skladby.
Seznam skladeb:
- Den Sanna Styrkan
- Slipsten
- Stenhög
- Oden
