Asi každý máme nějakou tu srdcovou kapelu, na jejíž desky jsme ochotni čekat třeba i několik let, ale hlavně, aby za něco stály, přinesly posun a zároveň si uchovaly nějakou z kvalit dřívější tvorby. Pro někoho je to Metallica nebo Ramštajni, někdo má přeci jen trošku vytříbenější vkus (a já doufám, že valná většina ze čtenářů zdejších stránek). Pro mne jsou touto kapelou norští The Fall of Every Season. Tedy – „kapelou“.
Totiž vše, co TFOES nahrají, má na svědomí jeden jediný člověk - neuvěřitelný skladatel, zpěvák, multi instrumentalista a umělec Marius Strand, který si v převážně undergroundových metalových kuloárech vydobyl vynikající renomé již prvním, nyní již takřka šest let starým dlouhohrajícím výliskem „From Below“, jehož skóre se na Metal-Archives pohybuje kolem 93%. Tedy jde o vybroušený diamant, přičemž důkazem může být třeba to, že fanoušci si tuto zhudebněnou nádheru pouští hojně i dnes, a že v žánru melodického doom metalu toho od dob skladby „Her Withering Petals“ mnoho lepšího nevyšlo.
Tuto zimu tedy konečně vychází album, které Marius chtěl vydat již loni, ale vzhledem ke zdržení z více důvodů vyšlo k emisi „Amends“ až letos v únoru.
A jestli se fanouškům čekání vyplatilo, napoví hned prvních několik minut „Sole passenger“, přičemž je jasné, že Marius tentokrát dal přednost kytarově notně progresivnějšímu vyznění, které v této skladbě připomíná vynikající debut In Mourning. Bublající basa, jež není rytmicky úplně symetrická s bicím podkladem, je uvedena do kontextu skvělými melodickými kytarami přesně ve stylu starších TFOES a fanoušek už ví, že „Amends“ přinese přesně to, co chtěl a ještě víc.
Co se zpěvu týče, tak Marius opět hojně využívá svůj low growl, který v žánru stěží nachází konkurenci (napadá mne snad neméně suverénní Mikko Kotamäki), problémem pro něj nejsou ani čisté vokály, které v kontextu tvorby dávají skutečný smysl (konečně) a jsou podporovány akustickými, tantrickými kytarovými plochami. Ústřední akustická melodie, přicházející kolem čtvrté minuty a plynule přechází ve zkreslené pasáže a zase zpět – to je typický rukopis projektu, který už v tom dvoutisícím sedmém fungoval na jedničku – a funguje stále.
Atmosféra by se jako vždy dala krájet a pokud tentokrát Marius nechal místy vzpomenout na Amorphis, je to jedině dobře. Jen důkaz, že Pan skladatel je opět ve vrcholné formě a že je ochoten sám zachránit zvláště v posledních letech drobně zmírající, kdysi velepopulární žánr.
Neskutečnou sílu, zádumčivost, ba depresivní atmosféru s odlesky naděje mají jeho někdy až čtvrt hodinové balady, zabalené v poctivé vrstvě obrovského muzikálního talentu, nadhledu, přičemž album ani se ani náhodou posluchači nepodbízí a kdo má rád non stop akci bez toho, aniž by se nad nahrávkou zastavil a zapřemýšlel, ať hledá dál.
Dvě minuty tklivého kytarového „ambientu“ totiž nejsou pro Mariuse opět problémem, ovšem kdo má zkušenosti s „From Below“, bude si lebedit a nahrávka jej přivítá s otevřenou náručí.
„The Mammoth“ pak předvádí neskutečnou kytarovou techniku, ohýbaná sóla, chorusy, podporované nestabilními, sekanými lead kytarami, co opět posluchače dovede téměř k slzám (béknul jsem si, přiznávám, i já) je produkce zvláště rytmických akustických kytar, jelikož v tom je Marius jednoduše světová extratřída a pustíte-li si nahrávku na lepší zvukové soustavě, asi nebudete stíhat.
Celkově „Amends“ stojí na akustických základech a takřka nepřetržitě můžete v podkladech akustiku vystopovat. To dává písním místy skandinávsky - folkový ráz a jen dokazuje, kam chtěl autor Amends zamířit a já tento směr s povděkem kvituji. Přeci jen – akustickými party opepřený melodický doom metal? To přeci nemůže dopadnout špatně.
U „Mamuta“ mne pak trochu mrzí druhá část celku, jež se až příliš soustředí na průjezd záhrobními náladami s poněkud slabším chorusem, ale rozhodně si nestěžuji, alespoň se vracíme ke kořenům žánru.
„A Portrayal“, akustický předěl mezi „The Mammoth“ subjektivně nejlepší skladbou pak funguje na jedničku, jelikož Marius je jednoduše atmosférický kytarista a když sáhne do strun, k uším posluchače dolehne genialita.
Přichází „Aurelia“ a já skládám zbraně.
Veškeré kritické poznámky jdou stranou, jelikož toto je jednoduše jedna z nejlepších skladeb letošního roku a melodického doomu jako celého žánru.
Neskutečné epicky-melodické akustické intro jen dává tušit, co se posléze strhne a když to přijde, posluchač zahazuje sluchátka a jde se na chvíli provětrat ven.
Ještě horší, když jste skladatel a pochopíte, že k nahrání podobného songu stačí pár jednoduchých postupů. Jenže mít tak ten talent..
K tomuhle vážně nemám co dodat – luxusní melodie, skvělé zkreslené pasáže, střídání clean vokálů s growly ve správném poměru a hlavně správných pasážích, jasná vize a cesta k cíli.
Říká se, že pokud vám při poslechu hudby po zádech přejede mráz, jedná se o skvělou muziku. Přejel. A nejednou.
„Come Waves“ je pak důstojným uzavřením a ačkoliv kvalit předchozí perfektní skladby ani náhodou nedosahuje, přináší především krásné akustické pasáže, jež se místy zlomí do drsnějších poloh a připomenou spíše starší Mariusovu tvorbu. Přesto jsou tak o třídu výš než všechny ostatní melodoomové nahrávky poslední doby, snad s výjimkou taktéž výtečných Saturnus.
Vůbec nevím co dodat – více jak půl dekády jsme my fanoušci na tuto nahrávku čekali a jak tu teď sedím a v uších mi znovu dohrávají poslední tóny, myslím, že jsem dostal mnohem víc, než jsem vůbec očekával. Jsem si jist, že „Aurelia“ pro mne bude jednou ze skladeb roku a jen tak přehrávače neopustí. Díky, Mariusi, díky.
Čas: 53:14
Seznam skladeb:
Totiž vše, co TFOES nahrají, má na svědomí jeden jediný člověk - neuvěřitelný skladatel, zpěvák, multi instrumentalista a umělec Marius Strand, který si v převážně undergroundových metalových kuloárech vydobyl vynikající renomé již prvním, nyní již takřka šest let starým dlouhohrajícím výliskem „From Below“, jehož skóre se na Metal-Archives pohybuje kolem 93%. Tedy jde o vybroušený diamant, přičemž důkazem může být třeba to, že fanoušci si tuto zhudebněnou nádheru pouští hojně i dnes, a že v žánru melodického doom metalu toho od dob skladby „Her Withering Petals“ mnoho lepšího nevyšlo.
Tuto zimu tedy konečně vychází album, které Marius chtěl vydat již loni, ale vzhledem ke zdržení z více důvodů vyšlo k emisi „Amends“ až letos v únoru.
A jestli se fanouškům čekání vyplatilo, napoví hned prvních několik minut „Sole passenger“, přičemž je jasné, že Marius tentokrát dal přednost kytarově notně progresivnějšímu vyznění, které v této skladbě připomíná vynikající debut In Mourning. Bublající basa, jež není rytmicky úplně symetrická s bicím podkladem, je uvedena do kontextu skvělými melodickými kytarami přesně ve stylu starších TFOES a fanoušek už ví, že „Amends“ přinese přesně to, co chtěl a ještě víc.
Co se zpěvu týče, tak Marius opět hojně využívá svůj low growl, který v žánru stěží nachází konkurenci (napadá mne snad neméně suverénní Mikko Kotamäki), problémem pro něj nejsou ani čisté vokály, které v kontextu tvorby dávají skutečný smysl (konečně) a jsou podporovány akustickými, tantrickými kytarovými plochami. Ústřední akustická melodie, přicházející kolem čtvrté minuty a plynule přechází ve zkreslené pasáže a zase zpět – to je typický rukopis projektu, který už v tom dvoutisícím sedmém fungoval na jedničku – a funguje stále.
Atmosféra by se jako vždy dala krájet a pokud tentokrát Marius nechal místy vzpomenout na Amorphis, je to jedině dobře. Jen důkaz, že Pan skladatel je opět ve vrcholné formě a že je ochoten sám zachránit zvláště v posledních letech drobně zmírající, kdysi velepopulární žánr.
Neskutečnou sílu, zádumčivost, ba depresivní atmosféru s odlesky naděje mají jeho někdy až čtvrt hodinové balady, zabalené v poctivé vrstvě obrovského muzikálního talentu, nadhledu, přičemž album ani se ani náhodou posluchači nepodbízí a kdo má rád non stop akci bez toho, aniž by se nad nahrávkou zastavil a zapřemýšlel, ať hledá dál.
Dvě minuty tklivého kytarového „ambientu“ totiž nejsou pro Mariuse opět problémem, ovšem kdo má zkušenosti s „From Below“, bude si lebedit a nahrávka jej přivítá s otevřenou náručí.
„The Mammoth“ pak předvádí neskutečnou kytarovou techniku, ohýbaná sóla, chorusy, podporované nestabilními, sekanými lead kytarami, co opět posluchače dovede téměř k slzám (béknul jsem si, přiznávám, i já) je produkce zvláště rytmických akustických kytar, jelikož v tom je Marius jednoduše světová extratřída a pustíte-li si nahrávku na lepší zvukové soustavě, asi nebudete stíhat.
Celkově „Amends“ stojí na akustických základech a takřka nepřetržitě můžete v podkladech akustiku vystopovat. To dává písním místy skandinávsky - folkový ráz a jen dokazuje, kam chtěl autor Amends zamířit a já tento směr s povděkem kvituji. Přeci jen – akustickými party opepřený melodický doom metal? To přeci nemůže dopadnout špatně.
U „Mamuta“ mne pak trochu mrzí druhá část celku, jež se až příliš soustředí na průjezd záhrobními náladami s poněkud slabším chorusem, ale rozhodně si nestěžuji, alespoň se vracíme ke kořenům žánru.
„A Portrayal“, akustický předěl mezi „The Mammoth“ subjektivně nejlepší skladbou pak funguje na jedničku, jelikož Marius je jednoduše atmosférický kytarista a když sáhne do strun, k uším posluchače dolehne genialita.
Přichází „Aurelia“ a já skládám zbraně.
Veškeré kritické poznámky jdou stranou, jelikož toto je jednoduše jedna z nejlepších skladeb letošního roku a melodického doomu jako celého žánru.
Neskutečné epicky-melodické akustické intro jen dává tušit, co se posléze strhne a když to přijde, posluchač zahazuje sluchátka a jde se na chvíli provětrat ven.
Ještě horší, když jste skladatel a pochopíte, že k nahrání podobného songu stačí pár jednoduchých postupů. Jenže mít tak ten talent..
K tomuhle vážně nemám co dodat – luxusní melodie, skvělé zkreslené pasáže, střídání clean vokálů s growly ve správném poměru a hlavně správných pasážích, jasná vize a cesta k cíli.
Říká se, že pokud vám při poslechu hudby po zádech přejede mráz, jedná se o skvělou muziku. Přejel. A nejednou.
„Come Waves“ je pak důstojným uzavřením a ačkoliv kvalit předchozí perfektní skladby ani náhodou nedosahuje, přináší především krásné akustické pasáže, jež se místy zlomí do drsnějších poloh a připomenou spíše starší Mariusovu tvorbu. Přesto jsou tak o třídu výš než všechny ostatní melodoomové nahrávky poslední doby, snad s výjimkou taktéž výtečných Saturnus.
Vůbec nevím co dodat – více jak půl dekády jsme my fanoušci na tuto nahrávku čekali a jak tu teď sedím a v uších mi znovu dohrávají poslední tóny, myslím, že jsem dostal mnohem víc, než jsem vůbec očekával. Jsem si jist, že „Aurelia“ pro mne bude jednou ze skladeb roku a jen tak přehrávače neopustí. Díky, Mariusi, díky.
Čas: 53:14
Seznam skladeb:
- Sole passenger
- The Mammoth
- A Portrayal
- Aurelia
- Come Waves
