Tak se všichni fanoušci norského trolla opět dočkali. Nevrací se jen dobří holubi, ale i Mortiis, který k nám opět zavítal, tentokrát podpořit svoji skvělou novinku The grudge. Aby toho nebylo málo, společně s ním dorazily zajímavé předkapely. Ale postupně.
Jako již tradičně koncert začal se zpožděním, což jsem já osobně uvítal, protože při svých toulkách Prahou jsem se trochu vychýlil z trasy a dorazil opožděně. Díky tomu jsem stačil set pákistánských Dusk od samého počátku. Naštěstí! Namlsán jejich posledním CD Jahilia jsem se na ně těšil. Pánové stáli před těžkým úkolem. Vypořádat se s jejich poměrně složitou hudbou ve dvou. Každý z nich obsluhoval kytaru, ale Babar se věnoval spíše zpěvu a tak většina připadla na Faraze. Myslím, že s vydatnou pomocí techniky se dílo podařilo. Alespoň já byl spokojen. Na čemž měl lví podíl i zvuk, který se vydařil po celé trvání koncertu. Hudbu Dusk je těžké definovat. Pomalé, atmosférické pasáže střídají svižnější, to vše podbarveno pro nás exotickými vsuvkami z folklóru jejich domoviny. Působivé. Samozřejmě nemohli chybět skladby z již zmiňovaného CD Jahilia (Hidden from senses, Jahilia calling?), ale k mojí radosti bylo vzpomenuto i na debut My infinite nature alone (Await?) Bylo vidět, že si chlapi svojí šanci patřičně užívají. Po koncertě spokojeně chodili po prostorách klubu a podepisovali se fans na CD. Super pozvánka na další zastávky Dusk u nás. Tím spíše, že při samostatných koncertech budou mít více času na představení svojí tvorby.
Po úpravě pódia na scénu vlítli holandští Textures. A vlítli tam silou tajfunu. Nevím jak pro ostatní, ale pro mne se jednalo o první kontakt s touhle partou. A jsem rád, že k němu došlo. Jejich rytmický nářez by probral i mrtvolu. Sekané rify, přesná rytmika, vokály v několika polohách, to vše podbarveno účelně využitými klávesami. Díky skvělému zvuku opravdu radost poslouchat. Navíc ohromné nasazení všech na pódiu. Díky častým změnám temp my na mysl vyvstanuli šílenci Meshuggah. Ale Textures umějí i přitlačit na pilu. Ve svižnějších pasážích jako bych slyšel The Crown, nebo The Haunted. Díky druhým bicím, jenž byly poskládány před těmi hlavních kapel měli v 6 lidech omezený prostor, ale z míry je to rozhodně nevyvedlo a odehráli skvělý set, který byl po právu hlasitě oceněn. Holandsko zase jednou nezklamalo a jejich novinka Polars je příjemné překvapení.
Další na řadě jsou ti, na které přijelo nemalé množství z přítomných fans, australští Alchemist. Nejedná se o žádné nováčky, vždyť jejich první deska vyšla už v roce 1993. Na jejich projevu byla sehranost znát. Pestrý mix několika odrůd metalu, nádherné mezihry, motivy protkané atmosférou jejich domoviny plné klokanů? Opravdu těžko se to popisuje, tohle se musí vidět, ale hlavně slyšet! Rád bych zmínil výkon bubeníka, který mne opravdu zaujal. A rovněž kytaristy a pěvce v jedné osobě. Se svým hlasem předváděl velké věci. S kytarou rovněž, hlavně díky efektům. Jejich set byl zvláštním způsobem hypnotizující. Stál jsem pod pódiem a nechal se unášet? Jejich poslední studiový počin Austral alien bude řádná pecka a nezbývá, než se po něm poohlédnout. Tedy, byl k sehnání v předsálí, ale z nepochopitelných důvodů jsem si ho nepořídil. Trestuhodné?Spokojenost byla patrná na obou stranách, o čemž svědčí i fakt, že po jejich setu bylo možné potkat mnoho nových hrdých vlastníků triček s motivem posledního alba Alchemist.
Namlsán prvními třemi kapelami jsem očekával věci příští. Následující Susperia můj optimismus uvedla do patřičných mezí. Jejich dosavadní tvorba mi zatím nechávala v klidu a po jejich vystoupení v tomto stavu setrvám. Klasický metal mám rád, ale takhle vážně ne. Ničím zajímavé thrashové sekance, žádná chvíle překvapení, náznak zajímavého nápadu? A když už se začalo zdát, že by se mohlo začít blýskat na lepší časy, narazilo se na největší kámen úrazu. Řeč je o zpěvákovi. Tedy, tohle označení by mělo bát dáno do uvozovek. Napadá mi slovo tragédie. Nemůžu si pomoct, ale svý projevem veškeré úsilí srážel do prachu. Poprvé a naposled jsem tento večer zaujmul pozici sedícího střelce a nevěřícně kroutil hlavou nad pokusy o čistý zpěv. Tohle představení Susperie mi prostě absolutně nesedlo a nezaujalo. Mnohem víc bych uvítal, kdyby předchozí kapely dostaly více času na úkor Susperie.
Ale ani chvíli jsem nepochyboval, že můj veleoblíbenec Mortiis z Norska moji náladu opět pozvedne. A stalo se. Vlastně, proč to nenapsat hned na začátek. Pocit bsolutního nadšení a eufórie zavládl hned při počáteční Broken sin z mistrovi novinky, jenž následovala po zajímavém intru a setrval až do poslední skladby. Na scénu za postupně napochodovali bubeník, dva kytaristé a o několik málo chvil později Mortiis sám. A hned od začátku byl jak utržený ze řetězu. Blázen na svobodě. Ani chvíli nepostál na jednom místě, neustále v pohybu, jeho úctyhodně dlouhé dredy lítaly po celém pódiu. Ti, kteří se těšili na patřičnou image hlavní hvězdy, si přišli na své. Vše bylo na svém místě. Klobouk dolů, protože veškeré kosmetické doplňky zůstali i přes divokou pódiovou prezentaci na svém místě :o). Po prvním záseku následovala Way to wicked, rovněž z novinky. Poté se dostalo i na věci z předchozího CD The smell of rain. Jako první zazněla Marshland a později pak ještě Monolith, geniální Smell of witch a samozřejmě hitovka Parasite god. Ještě teď slyším, jak celý sál řve s Mortiisem ?I want to be your parasite god, so I can show you who you really are?? NÁDHERA! Větší prostor pochopitelně dostala deska The grudge. Kromě zmíněných dvou věcí a titulní skladby The grudge zaněly ještě třeba Decadent and desperate, The worst in me, svižná Gibber (nemůžu si pomoct, ale klidně by se mohla nalézat na jistém albu s názvem Psalm 69), nebo naopak klidnější The lonelinest thing. Mortiis byl v naprosté hlasové pohodě a jeho projev byl plný oné naléhavosti. Tak mě napadá, že povolání hráče v jeho doprovodné skupině je hodně rizikové zaměstnání, protože stojan od mikrofonu se v jeho rukou mění na nebezpečnou zbraň :o) Neustále prováděl jeho destrukci a vždy mu někdo z techniků tuhle nebezpečnou hračku nerozumně vrátil. Nerozum tím spíš, že jim po několika chvílích proletěla kolem hlavy. Ke konci pak jeden ze stojanů rozmlátil o podlahu pódia. Po celý koncert jsem velebil zvukaře, kterému se zvuk opravdu povedl a byl tak krásně nahlas? I díky němu si všichni přítomní užívali. Poslouchalo se, tančilo se? A že to kolikrát byly tance :o) Vidět to pan Harapes, jeho kariéra by se mu v mžiku zdála nudná a nedůležitá :o) Zajímavá byla i směska návštěvníků. Od fanoušků gotiky, elektroniky, klasické black fans až po lidi, které by jste na podobném koncertu nečekali. První vystoupení Mortiise se mi líbilo, ale tohle přímo nadchlo. Živě jeho hudba díky kytarám zní mnohem agresivněji, a třeba závěr Broken skin byl, zejména díky bicím, pořádná sypačka. Ale vše jednou končí a tak se tahle skvělá sestava po hodině a něco loučí a nenechá se přemluvit ani k přídavku
Pro mě osobně jeden z vcholů letošního roku. Nezbývá než doufat, že se každoroční návštěvy této persony ze země fjordů stanou pravidlem. Mortiis měl na mém nadšení z večera největší podíl, ale mírou vrchovatou se o něj zasloužily i první 3 předkapely. Tak mě napadá, že Susperia to měla hodně těžké. Hrát mezi takovými skvosty metalové scény? Ještě samozřejmě mnoho megadíků pořadatelům za možnost tohoto zážitku. Pro podobné chvíle stojí za to žít :o)
