SAGITTARI – Albert Fish

Skupina SAGITTARI z Blanska vstoupila na scénu velice razantním způsobem v roce 2008, kdy spoustu fanoušků melodického power/speed metalu ohromila a potěšila svým debutovým CD „Zaříkávač hadů“, se kterým sklidila zasloužený úspěch. Loni se pak blanenští opět, s razancí sobě vlastní, připomněli posluchačům nehmotným singlem se skladbami „Jedovaté řeky“ a “Kazatel“, které měly být v podstatě takovou předzvěstí nového materiálu a zároveň představily i částečně nový směr, kterým se kapela začala ubírat (porovnáme-li obě věci s debutem). Letos SAGITTARI přišli se svým druhým regulérním albem, které pojmenovali (kdo ví proč) po sériovém vrahovi, kanibalovi a pedofilovi, američanovi Albertu Fishovi, žijícímu na přelomu 19. a 20. století, o němž přímo vypráví i text jedné ze skladeb.

Pouštím tedy cédo a zhruba dvě a půl minuty vyčkávám, co že se bude dít. Právě taková je totiž délka úvodní věci „La marcha y el baile de la muerte“, což je v podstatě takové intro složené z úderů do bubnů a dalších zvuků a skřeků, které vytvořil a nahrál bubeník Standa Pliska. První regulérní skladbou na CD je song „Recyklace“, s jehož příchodem okamžitě registruji docela výrazné přitvrzení (oproti dřívější tvorbě), jenž je dáno především hodně hutným spodkem (bicí zde opravdu vládnou) a říznými kytarami. Kontrastem vůči tvrdším pasážím v této písní je pak část, kde vokalista Ivoš pěje pouze za doprovodu klavíru a též zařazení dívčího sboru. Další na řadě jsou „Labyrinty“, výborná, chytlavá, melodická pecka, která je určitě jasným kandidátem na potencionální hit z této desky, vůbec bych se nezlobil, kdyby se v podobném duchu nesl i zbytek alba, říkám si v tu chvíli. Ono se tak ale žel neděje. Čtyřka „Naposled skončil den“ začíná bubenickou exhibicí, po níž se naplno rozjede powermetalová mašina (sem tam zde slyším i Arakainovské motivy), opětovně zpestřená sborovým dívčím zpěvem a pasážemi s odříkávaným textem. Titulní „Albert Fish“ je další příjemně melodická vypalovačka, která patří rozhodně k tomu lepšímu, co CD nabízí. To samé mohu s jistotou prohlásit i o následující věci s názvem „Realita“, což je též výrazně melodická píseň s velmi hitovým potenciálem (tohle by snad nějaké rádio vzít mohlo /úsměv/), doplněná samply a sborovým mužským refrénem, který trochu hraničí až s poprockem. Sedmička „Error hesternus“ mě malinko zaujala snad jen příjemnou kytarovou hrou, jinak je to pro mě jedna z těch slabších skladeb. „Svítání“ je balada, jenž se po většinu svého času nese v takovém poprockovém (nebo spíše popovém) duchu, kdy zpěvák Ivoš odříkává text pouze za doprovodu klavíru, akustiky a samplů. Trochu mi uniká smysl toho, proč kapela, jako SAGITTARI zařazuje na své CD song podobného ražení, který navíc není zpracovaný nijak extra originálním způsobem. Poslední z nových válů je „Memento mori“, jenž sice upaluje hodně slušným, ale pro mě nezajímavým tempem. To opravdu nejlepší tak podle mého názoru přichází v samotném závěru alba, v podobě bonusových skladeb „Jedovaté řeky“ a „Kazatel“, o nichž jsem se zmiňoval (a né jenom tak /úsměv/), jako o nehmotném singlu, už v úvodu svého článku. Tahle tvář totiž podle mě skupině seděla mnohem lépe, než ta, kterou předvádí ve své současné tvorbě a obě tyhle věci ukazující cestu, ze které kapela neměla uhýbat, ale naopak se jí držet, jako klíště. Obě dvě jsou totiž prvotřídním power/speed metalem světové úrovně. „Jedovaté řeky“ jsou naprostým skvostem, jedná se o nádhernou epickou skladbu, která přesto, že má více než sedm minut, tak svým poslechem absolutně nenudí. Každá její část je totiž něčím zajímavá a stále drží posluchače ve střehu a napětí, co v následujících chvílích přinese. Prakticky to samé, co se týče kvality, mohu říci i o songu „Kazatel“, který celé CD uzavírá. Škoda jen, že kluci tyhle věci nenahráli znovu (záznam pochází ze studia Audioline, z léta 2010) nebo si aspoň nepohlídali, aby hrály stejně kvalitně, jako zbytek alba.

Zvukově samozřejmě není co vytknout, stačí myslím zmínit, že výsledný mix a mastering provedl slovutný Milan Cimfe (natáčelo se v letech 2011 – 2012 ve studiu Sono pod dohledem Pavla Bohatého, sbory pak byly pořízené ve studiu Lara).

Obal sice obsahuje veškeré texty, ale jinak je pouze velmi stručný a jednoduchý (ovšem základní info tu naleznete bez problémů), na titulní straně jest sám Albert Fish potřísněný krví. Hosté podílející se na nahrávání jsou uvedení jmenovitě, ale kdo z nich se na čem podílel, to můžete pouze odhadovat.

Pakliže SAGITTARI byli ve svých počátcích definováni většinou jako power/speed metal, tak já v jejich aktuální muzice slyším spíše už výraznější příklon k power metalu, i když i ten speed tam pochopitelně pořád zůstává obsažený. Jestliže pominu úvodní intro a dva závěrečné bonusy, tak skupina na CD představila pouze osm nových skladeb, z nichž mě výraznějším způsobem zaujala taková polovina („Labyrinty“,“Naposled skončil den“ „Albert Fish“, „Realita“), to ostatní bych klidně oželel, místy mi některé songy přijdou i zbytečně překombinované a nesourodé.  Připadá mi, že se kapela zbytečně pouští do experimentování a hledání si nějakého svého nového hudebního výrazu, přitom si myslím (jak už jsem psal), že byla na dobré cestě, kterou zbytečně opustila.

Jelikož jsem po předchozích nahrávkách od Sagittari očekával, že mě jejich nové CD posadí na zadek, tak jsem poměrně zklamaný. V celkovém kontextu dávám 7, ale to především i díky mnou už zde x krát omletým „Řekám“ a „Kazatelovi“, jinak by to bylo nejspíš míň.

Seznam skladeb:

1. La marcha y el baile de la muerte
2. Recyklace
3. Labyrinty
4. Naposled skončil den
5. Albert Fish
6. Reality
7. Error hesternuss
8. Svítání
9. Memento mori
10. Jedovaté řeky (bonus)
11. Kazatel (bonus)