ROCKRACE – Valkirja

O tom, že věhlas našeho zine (úsměv) došel až na Apeninský poloostrov, z něhož docela pravidelně přicházejí nahrávky na recenze, jste se mohli už dříve přesvědčit například při čtení mých článků na výtvory „bathoryovského“ one man projektu Bloodshed Walhalla, či instrumentálního CD od basáka Dina Fiorenzi. Tentokráte z Itálie dorazila  stylově celkem odlišná nahrávka, než ve dvou uvedených případech, konkrétně se pak jedná o hard rock, kterým se prezentuje, z města Teramo pocházející, skupina s názvem ROCKRACE. Jedná se o jejich druhou desku, avšak první s novým vokalistou, jímž je Rudy Baiochi. Kapela, která za své největší zdroje inspirace při tvorbě materiálu uvádní například Beatles, Led Zeppelin, Rolling Stones nebo Whitesnake, se prezentuje albem pojmenovaným „Valkirja“.

Desku jsem si několikrát poctivě poslechl (ostatně, jako vždy /úsměv/), ale hodně dlouho jsem přemýšlel, co k tomu vlastně napsat, jelikož mám z této placky docela dost smíšené pocity. Co se týče instrumentální stránky, tak nahrávce není příliš co vytknout, všichni zúčastnění muzikanti předvádějí hodně kvalitní výkony, pominu-li tedy již zmíněného pěvce Rudyho, jehož vokál by dle mého úsudku měl být trochu říznější a více v hudbě vynikat, rytmická sekce Tommaso Paolone (basa) a Glauco Di Sabatino (bicí) je výborně sehraná a spodek rozhodně sedí, jak má, ozdobou je pak i kytarová práce jediného šestistruníka v kapele, Antonia Gambacorty, který veškeré party zvládá s naprostou bravurou a jehož sóla jistě stojí za poslech. Problém je ovšem podle mě především v obsaženém materiálu, který je celkem nevýrazný a postrádá takové to správné napětí, sílu a energii, jednoduše řečeno tomu prostě naprosto chybí koule. Když pominu zmíněné kvalitní instrumentální výkony, tak ani po opakovaných přehráních jsem v materiálu samotném nenašel takřka nic, co by mě zaujalo a nějakým výraznějším způsobem utkvělo v paměti, všechno tak nějak kolem mě proběhlo, bez zanechání jakékoliv hmatatelnější stopy. Možný problém vidím i v tom, že jediným autorem veškeré muziky je kytarista Gambacorta, nejspíš by asi prospělo, kdyby se na skladbách podílel i někdo jiný, kdo by jim dodal přece jenom větší drive a náboj. Kdybych měl přece jen zmínit nějakou píseň, jako takový nejkvalitnější vzorek, tak by to byla v pořadí osmá „Uprising“, jenž se mi zdá z celé 10 skladbové kolekce jako nejsolidnější.

CD bylo nahráno na přelomu srpna a září pod taktovkou Emanuele Perilliho a Igora Piccioniho v MML studiu v Teramu a musím dodat, že zvuk je jednou z těch věcí, které posluchače určitě zaujmou.

Hodnocení 5 a půl.