THERION – Les Fleurs Du Mal

Historie odmítá změny - jen ti střídající se aktéři a kulisy podléhají dojmu novot.

Před 16 lety vydali Therion album "Theli"; spolu s ním přišlo na svět zase o trochu jiné nahlížení na fúzi rockových a vážněhudebních postupů. Odvrat od svých kořenů nemohou dodnes někteří fanoušci zkousnout, o trošku více lidí pak nové éře propadlo, někteří až s fanatickou vážností. Spousta jedinců z metalové subkultury pak zaujala vůči nové koncepci skladeb postoj plný svébytného nadhledu a výsměchu. Neprobádaná území, neznámé věci nás děsí - a zesměšnováním se nám dostává podivného ujištění, že to s těmi obavami nebude tak horké. Therion tehdy ťali do bílých míst na mapě; a lvi zařvali.

Jak tedy začít o desce, jež svou kontroverzností přidělala vrásky dokonce i čelním představitelům vydavatelství Nuclear Blast? Už slovní spojení "kontroverze v tvrdých hudebních žánrech" působí dojmem oxymóronu. Pro začátek bych jen rád uklidnil všechny ty agilní osoby a spolky, brojící proti "hrůzám a děsům zlého metalu" - tady vám pšenka nepokvete. Vlastně dost možná si právě takhle odpověděli i potetování manažeři z Donzdorfu; morální náhledy se za těch pár dekád posunuly, tudíž otázka "zkousne tuhle desku široká masa veřejnosti?" ustoupila mnohem cyničtějšímu "neproděláme na tom?". A tak se Christofer Johnsson sebral, šel do banky a vzal si půjčku 75 tisíc Euro - což je docela hodně peněz - což je hlavní důvod, proč album vyšlo de facto vlastním nákladem. Bokem si tak říkám, jaký vlastně musí mít německý vydavatelský gigant rozpočet, vezmu-li v potaz fontánu, neustále chrlící nová alba. Všechen ten Cirque du Soleil (čti "hysterie") se konala vlastně jen proto, že jeden člověk si dovolil neustoupit od projektu, který si vytyčil pro oslavení 25. výročí své kapely. Spojením francouzského šansonu a metalového světa.

Patnáct položek, desítka interpretů. Chytlavý pop francouzského střihu zlatých šedesátých - a Therion. Po prvním poslechu celého alba švédského proklatého poety jsem popravdě moc nevěděl, co si o tomhle narozeninovém dílku myslet. Ač se mi to stává u skoro každé desky, v tomhle byla zamotaná nějaká neplecha navíc. Spousta cvrlikajících melodií, sem tam dechy big bandu, někde pod vším tím kostrbaté kytary a basa. Pěvecký tandem Lori Lewis a Thomas Vikström vystrčený vpřed, plný kotel francouzských slovíček s malým pohárkem staré dobré angličtiny vedle. Druhé přetočení desky a potom třetí, desáté. Písně přeci jen získavají odlišné obrysy i zabarvení, ostré hrany trhají chumel, ve kterém byly ještě měsíc zpět k sobě pevně zavinuté. Zatímco chytlavost originálů koření desetiletí nazpět časem, jejich ukáznění a uvedení do nově ušitých kabátků jde na triko Johnssonovi.Výborná (a zpočátku pečlivě ukrytá) produkce zase předhazuje návnadu těm, co rádi každý nastroj na svém místě a ve své roli. Kytary tentokrát sice nejsou vedoucí linkou, narozdíl od několika desek ale působí jejich menší zapojení do celkového aranžmá tak nějak přirozeně. Chvílemi se dokonce dostávají na roveň basové linky - ta svou hutností ("Polichinelle", "Dis-moi poupée") tvrdí hudbu, doplňuje tu a tam další dílky do skládačky.

Výraznějším příspěvkem ve vokální rovině je hostování Snowyho Shawa v "Initials B.B." a "Dis-moi poupée", kterým vtiskl cejch béčkového žalmu. Neberte mě ale zle, jeho unikátní hlasový fond, záliba v mainstreamovém rocku a fascinace klasickými horory z něj činí natolik originálního umělce, že i onu podceňovanou béčkovost povyšuje na umění, kterému by měla být věnovnána pozornost z okruhu publicistických "elit". "Je n'ai besoin que de tendresse" se s falzetem Thomase Vikströma zase proměnila v rockem nasáklou stadionovou pecku a dostává v kontextu zbytku alba punc "úletu" (popravdě, tyhle výšky Thomasovi vážně nesvědčí). "Poupée de cire, poupée de son" je potom takovým menším experimentem; jedna verze (jen s Lori, hraná i na koncertech evropského turné) má v sobě lehký nádech z ranku gothické hudby; druhá, která desku ukončuje, je naopak prodchnutá špetkou sebereflexe - mrkněte na klip! Therion že se dokázali oprostit od té smrtelně vážné tváře, která léta natáčeli k posluchačům z pódia? Svět se asi opravdu mění; i když, to bude spíš můj dojem. Historie si varíruje a kombinuje, jak se jí zachce...