Kterak kulturák v got(h)ickou tvrz proměniti aneb Magická noc trubadúrů.
Jenny Nowak:
Když jsem se v sobotu 10. listopadu vydávala do Kralup, věděla jsem co tam bude (protože to se dopodrobna avizovalo a domlouvalo), ale neměla jsem tušení, jaké to bude. Takže jsem samozřejmě očekávala bohatší festival než „obyčejný“ hudební, ale jinak jsem upřímně nevěděla, co vlastně můžu čekat. První, co mě překvapilo hned po příchodu, byla atmosféra. A to přesto, že se ještě vůbec nic nedělo. Nevím, jak je to možné, ale pravdou je, že obyčejná, na pohled vcelku všední krabice kulturního domu najednou dýchala něčím výjimečným. Mají snad radost, očekávání, těšení, nadšení a tajemno svoje aury? Pak tu tedy byly přítomny už před začátkem a dávaly o sobě vědět.
A jako by se to chvějivé cosi ani nemohlo vejít dovnitř, otevřely se brány a začínalo se na ulici. Duch rytířství i závan štěstí vnesli nomen omen Rytíři Fortuny, o kterých jsem ke své škodě dosud jen slyšela. Když jsem je ale uviděla na vlastní oči, bylo mi jasné, že staromilec jako já, praštěný středověkem, který se i přes svůj těsně předdůchodový věk dodnes opovažuje vzít občas meč do ruky, si nemůže přát velkolepější zahájení. A sklenul se bájný most – od současnosti do časů zvonících zbraní. Když kromě mečů začaly vzduchem létat i zapálené pochodně, zastavovali se i náhodní kolemjdoucí a kdoví, jestli se nedívali na mobily, jaký to vlastně píšeme rok. Kdo by se ale podíval i na hodinky, zjistil by, že zázraky se vskutku dějí. Sice ne tak veliké jako propady časem, ale když akce podobná téhle začíná na minutu přesně, tak to je věc zcela nevídaná.
Nicméně dochvilnost, akurátnost a držení slova k pánům, kteří čtou (neřkuli vydávají) starosvětské noviny intelektuálského obsahu, tak nějak neodmyslitelně patří.
A na čas se nastupovalo i na besedu, kde se měl vařit magický lektvar namíchaný z draculovsko transylvánského tajemna mých vlastních příběhů, šedých stínů z knih mého kolegy Jaroslava Monteho Kvasnici, to vše v režii „hostitele“ R. X. Tháma, okořeněno klipy a písničkami Bratrstva Luny. Servírováno v kině. Přiznám se, že jsem se lekla. Když jsem uviděla ten ohromný ztemnělý prostor s lidmi usazenými i v nejzazších řadách stoupajícího hlediště a stolek s mikrofony pod pódiem, docela jsem se vyděsila. Copak jsem sakra nějaký Dan Brown? bylo to první, co mě napadlo. Nebo snad nedejbože Stephanie Meyerová, aby kázala v takovém sále posluchačstvu? Co když tu všichni usnou? Naštěstí tu ale byli „bratříčci Luny“, jejichž hudba linoucí se spolu s gotickými výjevy z plátna, kteří případné spáče vždycky příjemně probudili, takže všechno dobře dopadlo.
A pak už byl čas se přesunout do hlavního sálu. Na CARPATIA CASTLE jsem byla zvědavá. Jednak proto, že jsem o téhle kapele slyšela samou chválu a pak – ten, kdo na nejtajemnějším „karpatském hradě“ nocuje bezmála každý rok, nemůže k takovéhle skupině nepojmout už předem sympatie. A to jsem ještě nevěděla, že naše srdeční témata se protínají přinejmenším ještě v jednom bodě a tím bylo magické volání Egypta, ze kterého šel mráz po zádech.
Hudebního hodnocení se u nikoho ze zúčastněných dopouštět nebudu – všichni vědí, že to nikdy nedělám, protože se k tomu necítím povolána. Coby totální hudební neodborník vůbec nepoznám, jestli někdo hraje geniálně, dobře nebo jakž takž. A hlavně je mi to úplně jedno. Podstatný pro mě není bezchybný výkon, nýbrž to, čemu moje česko-německá babička říkala hezkým slovem „ajfr“. A ten tedy karpatští hradní páni a paní měli, sršící z pódia snad víc než efektní jevištní světla.
Co poslouchat a na co se dívat bylo i u skupiny následující, polských ARTROSIS, ale protože ono magické „cosi“ je pro mě nepopsatelné a nepostižitelné, musím přiznat, že víc mě přece jen bavila zahajující „výprava z Karpat“. Přesto i z téhle polské kapely čišelo nadšení, kostýmy evokovaly pocit bezčasí, karnevalu masek a prolínání dob…
Nejen uměním však živ jest člověk, a tak jsme v přestávkách mezi koncerty ocenili neuvěřitelný servis pro diváctvo. Který čněl vysoko nad jistým mnohem prestižnějším nejmenovaným pražským kulturákem, kde se na nás po otázce „Máte kafe?“ tvářili, jako bychom řekli sprosté slovo. A pochopitelně neměli. V Kralupech bylo, co si kdo vyvzpomněl, nemluvě o spoustě nejrůznějších zákoutíček, kde se dalo popít, pojíst a popovídat. A aby toho nebylo málo, výborné bylo i na obě strany přesahující „souhospodí“. Tam jsme byli hned několikrát. No kdy jindy než o Magické noci si může autorka románů o největším rumunském turkobijci užít posezení v tureckém bistru obsluhována Turky?
Nějak to všechno utíkalo… Což je ale na druhou stranu dobře, když se člověk na něco těší. A kdo by se netěšil na „Třináctku“. O tom, že XIII. STOLETÍ je moje srdeční záležitost už nejméně dvě desítky let, jsem psala a mluvila už tolikrát, že to nejspíš není třeba opakovat. A je to zřejmě vcelku známo i mezi posluchači, protože Petr Štěpán mi jednou vyprávěl, že mu nějaká fanynka přinesla k podpisu moji knihu a hrozně se divila, že ji nechtěl podepsal – Vždyť je to přece jedno. Ale přesto, že těch knih už od doby našeho seznámení vzniklo sedmnáct a měly nejrůznější kmotry, toho nejpovolanějšího, který se nejlogičtěji nabízel – čili Petra – ještě nikdy. Ten historický okamžik – křest knihy Komnata bez oken - měl nastat právě teď.
Takže jsem poprvé v životě trávila koncert Třináctky s vlastní knihou v ruce (hrozně špatně se tleská) a parádně si ho užívala. Hypnotizér v černých brýlích udržoval sál v transu, šlo to až na dřeň, do krve… „Absint“ se sice nezpíval, ale člověk měl pocit, že ho dostává transfúzi přímo do žíly.
A když začal vyvolávat ze záhrobí Belu, šla jsem místo něho aspoň já, Belův životopisec. Už mnohokrát jsem byla v zákulisí, uvědomila jsem si v tu chvíli, ale ještě nikdy s Třináctkou na pódiu. Zvláštní pocit… Takové neskutečno. A protože kmotr má dostat dar, pověsila jsem Petrovi kolem krku škapulíř s transylvánskou hlínou, protože ta, jak každý pravověrný čtenář hororů ví, přináší nesmrtelnost. A pak už se křtilo – kniha se polévala zpěvem. Slovy a tóny o tajemné stříbrné Iglau, která nás, co jsme se v ní zrodili, poznamenala hloubkou a temnotou svých katakomb…
Koncert byl u konce, ale noc ještě ani zdaleka. Dál se šermovalo, deklamovaly verše divadelní hry o zneuctěné panně a hrdinném rytíři (Fortuny, jak jinak) a tančilo. Výrazový tanec dívek, inzerovaný jako překvapení prokletého básníka (a že tedy prokletí básníci umějí překvapit), jsem bohužel neviděla. Tedy přesněji řečeno jsem z něj viděla jen mávající ruce a občas tanečnici nad hlavami svých družek, ovšem to všechno jen proto, že jsme se přes dav nadšených diváků už neprodrali do míst, kde bychom viděli lépe. Kamarádka, profesionální tanečnice vystupující i v zahraničí, která na rozdíl ode mě viděla dobře, ale na adresu onoho tanečního souboru pěla chválu. „Vynikající!“ prohlásila.
A konečně přišel čas, aby jeviště ovládli domácí páni a hostitelé. A dokonce i venku, v noci, co byla stále chladnější, občas vyhlížela z mraků studená Luna, jako kdyby chtěla slyšet, co jí zazpívají bratříčci… A kdyby jen zazpívají. Já jsem totiž pořád ještě nepřišla na to, co jsou tihle sympatičtí šílenci vlastně zač. A snad se mi nikdo nebude pokoušet namluvit, že prostě hudební skupina. Nějaký článek o nich začínal lakonickým prohlášením „R. X. Thámo je blázen“. No, nepochybně. Ale není snad bláznovství tohoto nádherného a zvláštního druhu právě tím, čeho se dnešnímu světu tak nedostává? Ten pocit byl pro mě tentokrát snad ještě silnější, než když jsem je naživo viděla, slyšela a zažila poprvé. Útočí to na všechny smysly, dotýká se to temných, zasutých stránek. Bílá tvář, rudý brk v ruce píšící slova dávno mrtvých básníků, brána tekoucí krve, vzpomínka na dunící srdce Osvětimi… to všechno… Kam nás to zvete, bratříčci, co to v nás otvíráte? Povězte, co to je. A z dálky zní odpověď: Fantasmagorieee…
Kolik mostů bylo sklenuto? Kolik dob, doteků a hlasů se v té magické noci propletlo a prolnulo? Nikdo nespočítá.
Kolik střípků a perliček, veselých i vážných cinklo a zasvítilo. Jako třeba když se prý po všech koutech horečně pátralo po torzu dívčího těla (naštěstí z umělé hmoty, takže bez zásahu policie), nezbytné dekoraci pro scénu Bratrstva Luny, aby byla posléze nalezena v předsálí ověšená mašličkovými čelenkami, které se tam prodávaly.
A kdy jindy než o nejmagičtější noci se může stát to, co na křtu knihy Jantarové oči bratříčka vlků Monteho. Do poslední chvíle totiž nebylo jisté, jestli jeden z jeho tří kmotrů, „vlčí religionista“ Adrian, nepoběží místo na pódium se svojí ženou do porodnice, protože jeho očekávaná druhá dcera se rozhodla, že všechny ty koncerty do konce slyšet nemusí a místo toho chce už radši rychle na svět. Nakonec se to ale stihlo všechno. Pokřtít Monteho knihu a ještě dojet do nemocnice.
A dovede si někdo představit magičtější zakončení, než když se za noci plné kouzel a hudby narodí nový maličký život, a ještě ke všemu 10. 11. 12.?
Něco nového se zrodilo. To nepochybně.
Nesmazatelná stopa Magické noci trubadúrů v duši vlčího barda
Jaroslav Monte Kvasnica:
Moje celoživotní posedlost vlky mně přisoudila roli trpělivého a pozorného pozorovatele. Tuto roli – osvojenou v divočině – jsem si přenesl i do civilizace. Proto jsem – sice z povzdálí – zato s nelíčeným zájmem – sledoval i dlouhodobé přípravy Magické noci trubadúrů. Tento mimořádný podnik si jistě vyžádal úsilí řady lidí; já měl možnost sledovat entuziasmus, umanutost, vůli a buldočí zákus hlavního protagonisty a realizátora vlastního snu: hraběte R.X.Tháma. Co k tomu dodat? Klobouk před ním dolů…
A samotný podnik? Již úvodní beseda, kterou jsem absolvoval s Jenny Nowak a Ropem byla více jak příjemná. A kolotoč koncertů pěti mimořádných kapel? Jsou jiní, znalejší, kteří dokáží o zážitku z Magické noci pohovořit lépe a zasvěceněji. Ve mně hudba vyvolává emoce; v noci z 10. na 11. listopad to byly emoce jednoznačně pozitivní. Jen bych vypíchl: byl jsem šťastný, že jsem si mohl vychutnat úžasný koncert XIII. století a pohovořit si s Petrem Štěpánem.
A bylo pro mne i mimořádnou ctí, že jsem před diváky Magické noci mohl v rámci koncertu mé milované skupiny Bratrstvo Luny (pro mne intimní srdeční záležitost) pokřtít svou vlčí knihu Jantarové oči.
Subjektivní vsuvka: Protože mě v dětství patrně ovlivnily pohádky o třech sudičkách, mívám na křtech svých knih vždy tři kmotry. Nejinak tomu bylo i v Kralupech nad Vltavou. Zdenka Prokešová pokřtila knihu jantarovým prachem, Adrian Dragonari vodou z rozpuštěného sněhu z hrobu vlčice a hrabě R.X.Thámo písní Bratrstva Luny Bílé Karpaty. Pikantní ovšem bylo, že Adrian dorazil na festival nejen se smečkou československých vlčáků, s jeden a půlletou dcerkou Winonkou, ale také s vysoce gravidní manželkou Lenkou. Tu také ihned po křtu Jantarových očí musel urychleně převézt do pražské porodnice. Text esemesky mi později prozradil, že Lenka ve 3 hod. a 27 minut porodila holčičku, které rodiče dali jméno Runa Lupita (ve volném překladu Tajemná /nebo Šeptající/ Vlčička). Magická noc trubadúrů se pro mne náhle stala symbolem…
Naděje? Otřepaná lidová moudrost praví, že s jídlem roste chuť. Magická noc trubadúrů ve mně zanechala nesmazatelnou stopu. Nezbývá mi než doufat, že organizátoři znovu zmobilizují síly, pozvednou dřevce, pustí se do vítězného boje s větrnými mlýny…, a že se za rok dočkáme druhého chodu báječných zážitků. Tradici podobných hostin bych si vskutku nechal s povděkem líbit…
Normal: Jenny Nowak
Kurzíva: Jaroslav Monte Kvasnica
Fotky: Jan Tatar
