Chcete-li zpívat pro pannu, pod jejímž polibkem prýští krev, nenechte se vyrazit. Jinak na vaši hlavu padne klatba. Doslova - a při vaší sólové dráze pak světla reflektorů oslní nejen vás. Oslepeno bude i publikum - prasátky házenými vaší pleší...
Málokdy se stane, že by kapela z českých skalin a lučin vyrazila na byť evropské turné. Jedněmi z mála, kterým se to poštěstilo, jsou jihočeští Seven; toho času se v jejich pamětní knize práší na takové zářezy, jako je turné s Rage, Doro Pesch nebo třeba právě Blazem Bayleym. S poslední jmenovanou persónou mají vůbec dost blízký vztah - vlastně, blízký. Oni jsou takřka zásadním důvodem, proč je tenhle podsaditý chlapík v našich končinách co čtvrt roku! Přátelství s Honzou "Kirkem" Běhunkem vykrystalizovalo v průběhu let do vztahu, kdy Seven dělají Bayleymu na českých - vesměs festivalových - vystoupeních doprovodné těleso; krom jiného také čas od času fungují jako rozehřívací mlátička při některých šňůrách. Po poslechu/zhlédnutí několika prvních písní jsem měl jasno, proč tomu tak je. Jejich hudba, ač s prvky progrese, není po stylotvorné stránce nikterak objevná - ale sakra, to nasazení!
Po trošce not z šuplíku Antonína Dvořáka (a nevyřčeným kontrastem, které vytváří s líným stroboskopem u stropu) se otevírá další rocková skříňka z Pandořiných rukou. Ano, vím, prvním předskokanem byla slovenská TRISTANA, ale to máte tak - když zasíťovaná hlubina vyplivne z několika zdrojů informaci, že koncert je od dvacáté hodiny, polemizujte s ní... České Budějovice mohou být na své rodáky právem hrdí - není zase tak často k vidění sál, který se promění v úl hned s prvními takty. Všechna čest Lukáši Písaříkovi, frontmana jeho formátu bych přál leckteré skupině; ač vládne rockovým chraplákem, dokáže se důstojně poprat i s výškami. SEVEN ale stojí především na zdánlivě nenápadném, kudrnatém chlapíkovi, který vládne kytarou tak, jako v Česku jen málokdo. Vlastně bych ani moc neváhal Běhunka zařadit po bok světových es třídy "guitar hero". Instrumentálka, ve kterou přešlo psychedelií nasládlé "kvílení", mi opravdu vyrazila dech; ostatně herní technika s akuvrtačkou se také nevidí každý den (dobře, možná na koncertech Mr. Big, kteří okupovali stejné pódium před více jak rokem). Nepovím vám, co přesně zaznělo, na to nejsem s tvorbou téhle kapely dost obeznámen. Jistý jsem si jen nářezovou "Get It" z poslední desky "Freedom Call" a nesmrtelnou "Highway to Hell" od jistých rockerů z klokaních krajů.
Následující vystoupení jsem strávil usazený, s pivem po ruce; po krátičkém intru na něj dorazil první - "oficiální" - zpěvák v řadách Iron... ne, počkat...
Bylo to takhle - po krátké přestávce začalo vystoupení Blaze Bayleyho. Skoro jistě vím, že instrumentální produkce byla živá, neb jsem chvílemi registroval přízraky kytaristů a kdesi vzadu jsem dvakrát třikrát zahlédl bicmana. Následující slova používám v reportážích opravdu poskrovnu, ale - sakra, to byl nářez! NIKDY jsem neviděl nikoho, kdo by se tak položil do role frontmana, s tak blízkým kontaktem s fanoušky. A i to není dost dobrý popis - BLAZE BAYLEY při prvních tónech vyběhl na kraj pódia a zpíval pro kotel několika desítek lidí, kteří byli v okruhu do jednoho a půl metru. Hrozil, koulel očima a nedej bože, když člověk nebyl do jeho hudby dostatečně ponořený. To pak neváhal sáhnout do davu a onoho "nebožáka" přitáhnout - dovedete si tohle představit u 99% jiných skupin? "Futureal" zapěl postupně tváří v tvář několika lidem, naklánějíc se do hloučku věrných, chvílemi dokonce zpívat ani nestíhal - to když hledal rovnováhu, neb ho fanoušci několikrát téměr stáhli z pódia. Vynikající "Virus" s kontrastními náladami přinesl trošku zklidnění, ale sálem i přesto sálala atmosféra, které nesahá produkce drtivé většiny kapel ani po kotníky. Vlastně si myslím, že Bayley nemá vůbec zapotřebí hrát hity z někdejšího kultovního působiště; jeho sólová kariéra je natolik rozmanitá, že věrný posluchač bude slintat nad každou druhou písní. Nejvíc mě do kolen dostaly totiž skladby "Watching the Night Sky", "Robot" a "The King of Metal" - vždy jeden zástupce ze tří posledních desek. Blazeovy sólovky oproti dvěma deskám v režii Stevea Harrise přeci jen oplývají poněkud drsnější, temnější produkcí; je tak vlastně trošku s podivem, že vzhledem k umocněnému živému provedení vyvázli v průběhu let všichni účastníci živých koncertů se zdravou kůži. Jeden z nejlepších koncertů mého života!
Trojlístek večera pak uzavíral PAUL DI'ANNO. Zpěvák, který odpálil kariéru Iron Maiden ke hvězdám, aby byl ještě před dosažením stratosféry katapultován pryč. Jak se po třech desítkách letech zdá, Di'Anno dostal na rozloučenou chabý padák - od svého vyhazovu se stále více blíží zemskému povrchu. Tu a tam jej turbulence pozdrží, chvílemi i vynesou o pár pídí výše, jenže co naplat; Paul svůj talent a potenciál pohřbil před řadou let. Dnes tedy těží z práce těch, u kterých nejde pro jízlivou poznámku daleko. Pražské vystoupení bylo tak trochu zahaleno oparem tragikomičnosti; úvodní "The Ides of March" skončila po pár taktech pro nefunkční mikrofon ("F*ck you!" - směrem ke zvukařskému pultu), někdy okolo poloviny vystoupení Paul zpěv vynechal z prozaičtějšího důvodu. Upuštěný mikrofon může být v kombinaci zdravotními problémy docela oříšek - a kdo ví, jak by celá situace pro vzteky rudnoucího Di'Anna dopadla, nebýt včasného zásahu jednoho z fanoušků, který mu nástroj podal ("My tour crew sucks! Fuck them!"). Je vám asi už jasné, že k téhle osobě přiliš sympatií nechovám. Korunu všemu ale nasadil svým neustálým proklamováním odchodu z hudebního průmyslu - jestli tohle nebylo žebráním o pozornost, pak už nevím. Po hudební stránce mu to sice stále zpívá, "Phantom of the Opera" i "Runing Free" zněly toho večera dost dobře, jenže... je tak nějak těžké hodnotit Paulův koncert, když ve vás stále bublá koktejl hormonů z Blazeovy show - ten kontrast je až příliš do očí bijící...
Fotky: Břetislav Šťasta (z koncertu o den dříve ve Zlíně, tudíž jako ilustrační)
Galerie ze Zlína
Málokdy se stane, že by kapela z českých skalin a lučin vyrazila na byť evropské turné. Jedněmi z mála, kterým se to poštěstilo, jsou jihočeští Seven; toho času se v jejich pamětní knize práší na takové zářezy, jako je turné s Rage, Doro Pesch nebo třeba právě Blazem Bayleym. S poslední jmenovanou persónou mají vůbec dost blízký vztah - vlastně, blízký. Oni jsou takřka zásadním důvodem, proč je tenhle podsaditý chlapík v našich končinách co čtvrt roku! Přátelství s Honzou "Kirkem" Běhunkem vykrystalizovalo v průběhu let do vztahu, kdy Seven dělají Bayleymu na českých - vesměs festivalových - vystoupeních doprovodné těleso; krom jiného také čas od času fungují jako rozehřívací mlátička při některých šňůrách. Po poslechu/zhlédnutí několika prvních písní jsem měl jasno, proč tomu tak je. Jejich hudba, ač s prvky progrese, není po stylotvorné stránce nikterak objevná - ale sakra, to nasazení!
Po trošce not z šuplíku Antonína Dvořáka (a nevyřčeným kontrastem, které vytváří s líným stroboskopem u stropu) se otevírá další rocková skříňka z Pandořiných rukou. Ano, vím, prvním předskokanem byla slovenská TRISTANA, ale to máte tak - když zasíťovaná hlubina vyplivne z několika zdrojů informaci, že koncert je od dvacáté hodiny, polemizujte s ní... České Budějovice mohou být na své rodáky právem hrdí - není zase tak často k vidění sál, který se promění v úl hned s prvními takty. Všechna čest Lukáši Písaříkovi, frontmana jeho formátu bych přál leckteré skupině; ač vládne rockovým chraplákem, dokáže se důstojně poprat i s výškami. SEVEN ale stojí především na zdánlivě nenápadném, kudrnatém chlapíkovi, který vládne kytarou tak, jako v Česku jen málokdo. Vlastně bych ani moc neváhal Běhunka zařadit po bok světových es třídy "guitar hero". Instrumentálka, ve kterou přešlo psychedelií nasládlé "kvílení", mi opravdu vyrazila dech; ostatně herní technika s akuvrtačkou se také nevidí každý den (dobře, možná na koncertech Mr. Big, kteří okupovali stejné pódium před více jak rokem). Nepovím vám, co přesně zaznělo, na to nejsem s tvorbou téhle kapely dost obeznámen. Jistý jsem si jen nářezovou "Get It" z poslední desky "Freedom Call" a nesmrtelnou "Highway to Hell" od jistých rockerů z klokaních krajů.
Následující vystoupení jsem strávil usazený, s pivem po ruce; po krátičkém intru na něj dorazil první - "oficiální" - zpěvák v řadách Iron... ne, počkat...
Bylo to takhle - po krátké přestávce začalo vystoupení Blaze Bayleyho. Skoro jistě vím, že instrumentální produkce byla živá, neb jsem chvílemi registroval přízraky kytaristů a kdesi vzadu jsem dvakrát třikrát zahlédl bicmana. Následující slova používám v reportážích opravdu poskrovnu, ale - sakra, to byl nářez! NIKDY jsem neviděl nikoho, kdo by se tak položil do role frontmana, s tak blízkým kontaktem s fanoušky. A i to není dost dobrý popis - BLAZE BAYLEY při prvních tónech vyběhl na kraj pódia a zpíval pro kotel několika desítek lidí, kteří byli v okruhu do jednoho a půl metru. Hrozil, koulel očima a nedej bože, když člověk nebyl do jeho hudby dostatečně ponořený. To pak neváhal sáhnout do davu a onoho "nebožáka" přitáhnout - dovedete si tohle představit u 99% jiných skupin? "Futureal" zapěl postupně tváří v tvář několika lidem, naklánějíc se do hloučku věrných, chvílemi dokonce zpívat ani nestíhal - to když hledal rovnováhu, neb ho fanoušci několikrát téměr stáhli z pódia. Vynikající "Virus" s kontrastními náladami přinesl trošku zklidnění, ale sálem i přesto sálala atmosféra, které nesahá produkce drtivé většiny kapel ani po kotníky. Vlastně si myslím, že Bayley nemá vůbec zapotřebí hrát hity z někdejšího kultovního působiště; jeho sólová kariéra je natolik rozmanitá, že věrný posluchač bude slintat nad každou druhou písní. Nejvíc mě do kolen dostaly totiž skladby "Watching the Night Sky", "Robot" a "The King of Metal" - vždy jeden zástupce ze tří posledních desek. Blazeovy sólovky oproti dvěma deskám v režii Stevea Harrise přeci jen oplývají poněkud drsnější, temnější produkcí; je tak vlastně trošku s podivem, že vzhledem k umocněnému živému provedení vyvázli v průběhu let všichni účastníci živých koncertů se zdravou kůži. Jeden z nejlepších koncertů mého života!
Trojlístek večera pak uzavíral PAUL DI'ANNO. Zpěvák, který odpálil kariéru Iron Maiden ke hvězdám, aby byl ještě před dosažením stratosféry katapultován pryč. Jak se po třech desítkách letech zdá, Di'Anno dostal na rozloučenou chabý padák - od svého vyhazovu se stále více blíží zemskému povrchu. Tu a tam jej turbulence pozdrží, chvílemi i vynesou o pár pídí výše, jenže co naplat; Paul svůj talent a potenciál pohřbil před řadou let. Dnes tedy těží z práce těch, u kterých nejde pro jízlivou poznámku daleko. Pražské vystoupení bylo tak trochu zahaleno oparem tragikomičnosti; úvodní "The Ides of March" skončila po pár taktech pro nefunkční mikrofon ("F*ck you!" - směrem ke zvukařskému pultu), někdy okolo poloviny vystoupení Paul zpěv vynechal z prozaičtějšího důvodu. Upuštěný mikrofon může být v kombinaci zdravotními problémy docela oříšek - a kdo ví, jak by celá situace pro vzteky rudnoucího Di'Anna dopadla, nebýt včasného zásahu jednoho z fanoušků, který mu nástroj podal ("My tour crew sucks! Fuck them!"). Je vám asi už jasné, že k téhle osobě přiliš sympatií nechovám. Korunu všemu ale nasadil svým neustálým proklamováním odchodu z hudebního průmyslu - jestli tohle nebylo žebráním o pozornost, pak už nevím. Po hudební stránce mu to sice stále zpívá, "Phantom of the Opera" i "Runing Free" zněly toho večera dost dobře, jenže... je tak nějak těžké hodnotit Paulův koncert, když ve vás stále bublá koktejl hormonů z Blazeovy show - ten kontrast je až příliš do očí bijící...
Fotky: Břetislav Šťasta (z koncertu o den dříve ve Zlíně, tudíž jako ilustrační)
Galerie ze Zlína
