Skorem se mi zdá, že podzimní podmračená mnohobarevnost je jako stvořená k nostalgickým návratům; k odkrývání pevně zapuštěných kořenů, které po letech a dekádách stále vhání další a další mízu do složitého spletence rockového větvoví. Zatímco nové větve a přírůstky se lačně natahují po žahajících reflektorech, čas od času se mladý výhonek ohne zpět k půdě; k místům, odkud vzešel.
Loni měli Pražané možnost zažít jeden ze skoků proti proudu času v režii poetických Pain of Salvation, letos se naskytla příležitost podobného charakteru v podobě koncertu Europe. Ač se produkce (studiového i pódiového charakteru) všech zmíněných skupin pohybuje na odlišným vlnách, v zásadě jde o záležitost, kterou by si neměl nechat ujít žádný po-večerech-zatlačující-nostalgické-slzy hudbomil. Náš nejvyhledávanější vyhledávač hlásí osmý listopad - vzhůru do Holešovic!
A že je to hra na hudební iluzi časů minulých, nebyla by kompletní bez krátkého nahlédnutí do šedesátých let. Československem se sice prohnalo Pražské jaro a hned na to spřátelené tanky, ale za ostnatými dráty se zrodilo hnutí hippies, které se tak trochu stalo mocným ideovým i hudebním vzorem následujících generací. Tak mocným, že i dnes se najdou skupiny, působící dojmem zbloudilců v prostoru i čase. Třeba takoví STONERIDER; trojice chlápků, jež svým domovem zvou americkou Atlantu, reinkarnace květinových dětí. Zřejmě ale bohužel nedokážu jejich tvorbu náležitě ocenit - pod kůži se mi příliš nezaryli. Skladby se mi slévaly v jeden koktejl mdlé chuti a ať to bylo již příliš vlažným přístup k publiku nebo krátkým setem (pouhá půlhodina), zanechalo ve mně vystoupení Američanů hořkosladkou pachuť. Matt Tener je obstojným zpěvákem a jeho hendrixovské vsuvky, spáchané kytarou, určitě potěší nejednoho posluchače; vystoupení ale zkrátka postrádá ono fluidum, které člověku v hlavě cosi přepne - a on se ocitne mimo koloběh okolního světa...
EUROPE patrně netřeba nikomu představovat - myšlenka, že by někdo, kdo se pohybuje ve vlnách novodobé populární hudby, neznal onen - nastokráte omletý - klávesový riff, zavání herezí. Popřípadě naprostou ignorací mediálního světa. Osm let po reunionu, s čtvrtým albem na pultech, Švédové se čím dál více orientují směrem k sedmdesátkovému rocku, se všemi jeho poctivými atributami. Doby koketování s glamem zmizely pod nánosem prachu a je to sakra znát i na sestavě písní. Aktuální počin "Bag of Bones" byl zastoupen sedmi položkami, přičemž koncertní háv skvěle padnul dobré polovině z nich - singlové "Not Supossed To Sing the Blues" nebo vynikající "Firebox", s lehce upozaděnými orchestrálními party a epileptickými světlomety. Joey Tempest se narodil se showmanstvím v krvi; chvíli nepostojí (kazí pokusy o kvalitní fotky na nekvalitním fotoaparátu!), se stojanem na mikrofon vyvádí psí kusy a i mikrofon samotný v jeho rukou podléhá artistickým vývrtkám. Přidejte si vynikající hlasovou formu a úspěch je z poloviny zaručen. Zbývající polovinu pak dotváří maličkosti, které podtrhují celé vystoupení. Tak třeba klávesová předehra Mica Michaeliho k "No Stone Unturned", a capella začátek ke dravé "The Beast". Anebo třeba purpleovská kongo vsuvka u některých delších instrumentálních pasáží - i citace slavného Blackmoreova riffu u akustického setu. A lístečky, šířené několika skalními fanoušky před začátkem celé show, vyzývající návštěvníky k narozeninové písni pro Michaeliho, který slavil o několik dní později padesátiny.
Europe pro mě stojí a padají především s posledními dvěma deskami. Celá tahle jejich retrospektivní otočka k rockově-bluesovým kořenům nastartovala jejich druhý vzestup; "Last Look at Eden" je pro mě novodobou "The Final Countdown", "New Love In Town" supluje "Carrie". Švédové oběma svými érami procházejí ladnými pohyby, vše do sebe smysluplně zapadá. Směrem do budoucnosti ve šlápějích minulosti...
Loni měli Pražané možnost zažít jeden ze skoků proti proudu času v režii poetických Pain of Salvation, letos se naskytla příležitost podobného charakteru v podobě koncertu Europe. Ač se produkce (studiového i pódiového charakteru) všech zmíněných skupin pohybuje na odlišným vlnách, v zásadě jde o záležitost, kterou by si neměl nechat ujít žádný po-večerech-zatlačující-nostalgické-slzy hudbomil. Náš nejvyhledávanější vyhledávač hlásí osmý listopad - vzhůru do Holešovic!
A že je to hra na hudební iluzi časů minulých, nebyla by kompletní bez krátkého nahlédnutí do šedesátých let. Československem se sice prohnalo Pražské jaro a hned na to spřátelené tanky, ale za ostnatými dráty se zrodilo hnutí hippies, které se tak trochu stalo mocným ideovým i hudebním vzorem následujících generací. Tak mocným, že i dnes se najdou skupiny, působící dojmem zbloudilců v prostoru i čase. Třeba takoví STONERIDER; trojice chlápků, jež svým domovem zvou americkou Atlantu, reinkarnace květinových dětí. Zřejmě ale bohužel nedokážu jejich tvorbu náležitě ocenit - pod kůži se mi příliš nezaryli. Skladby se mi slévaly v jeden koktejl mdlé chuti a ať to bylo již příliš vlažným přístup k publiku nebo krátkým setem (pouhá půlhodina), zanechalo ve mně vystoupení Američanů hořkosladkou pachuť. Matt Tener je obstojným zpěvákem a jeho hendrixovské vsuvky, spáchané kytarou, určitě potěší nejednoho posluchače; vystoupení ale zkrátka postrádá ono fluidum, které člověku v hlavě cosi přepne - a on se ocitne mimo koloběh okolního světa...
EUROPE patrně netřeba nikomu představovat - myšlenka, že by někdo, kdo se pohybuje ve vlnách novodobé populární hudby, neznal onen - nastokráte omletý - klávesový riff, zavání herezí. Popřípadě naprostou ignorací mediálního světa. Osm let po reunionu, s čtvrtým albem na pultech, Švédové se čím dál více orientují směrem k sedmdesátkovému rocku, se všemi jeho poctivými atributami. Doby koketování s glamem zmizely pod nánosem prachu a je to sakra znát i na sestavě písní. Aktuální počin "Bag of Bones" byl zastoupen sedmi položkami, přičemž koncertní háv skvěle padnul dobré polovině z nich - singlové "Not Supossed To Sing the Blues" nebo vynikající "Firebox", s lehce upozaděnými orchestrálními party a epileptickými světlomety. Joey Tempest se narodil se showmanstvím v krvi; chvíli nepostojí (kazí pokusy o kvalitní fotky na nekvalitním fotoaparátu!), se stojanem na mikrofon vyvádí psí kusy a i mikrofon samotný v jeho rukou podléhá artistickým vývrtkám. Přidejte si vynikající hlasovou formu a úspěch je z poloviny zaručen. Zbývající polovinu pak dotváří maličkosti, které podtrhují celé vystoupení. Tak třeba klávesová předehra Mica Michaeliho k "No Stone Unturned", a capella začátek ke dravé "The Beast". Anebo třeba purpleovská kongo vsuvka u některých delších instrumentálních pasáží - i citace slavného Blackmoreova riffu u akustického setu. A lístečky, šířené několika skalními fanoušky před začátkem celé show, vyzývající návštěvníky k narozeninové písni pro Michaeliho, který slavil o několik dní později padesátiny.
Europe pro mě stojí a padají především s posledními dvěma deskami. Celá tahle jejich retrospektivní otočka k rockově-bluesovým kořenům nastartovala jejich druhý vzestup; "Last Look at Eden" je pro mě novodobou "The Final Countdown", "New Love In Town" supluje "Carrie". Švédové oběma svými érami procházejí ladnými pohyby, vše do sebe smysluplně zapadá. Směrem do budoucnosti ve šlápějích minulosti...
