Je třeba vzít na vědomí, že níže uvedená slova jsou pouhým názorem jednoho člověka, který nějaký čas ladí vlny metalového undergroundu. Nechtěl bych se tu stavět do pozice nějakého moralisty. Ovšem scénu kolem sebe dobře znám a tak jsem si dovolil z toho vyvodit pár závěrů, pár postřehů, které jsem zaznamenal toulkami podzemní krajinou. Často jsem narazil na vyhraněnou jednostrannost, proto zde nabízím oba světy, které se nesnáší a přesto bez sebe nemohou být.
Svůj pohled tak přináším z pozice člověka, který několik recenzí sám napsal, ve svém vydavatelství vydal přes dvacet alb a sám některá z nich nahrál. Tedy z pozice člověka znalých obou břehů.
Bodování, výraz a stylizace recenze
Při bližším pohledu na recenze, jsem zjistil, že bodování je vlastně zbytečné. A to i přes fakt, že mám rád tabulky a žebříčky. Takové jaké jsou například v Pařátu. Řekněme, že zde má bodování opodstatnění, ale v jiných případech mi při hlubším zkoumání přišlo spíše na obtíž.
Kritiku bodování přináším hlavně z toho důvodu, že čtenář fanzinu v dnešní uspěchané době obvykle proletí letmo recenzi, tzn. že přečte sotva dvě věty na začátku, pak koukne - něco postřehne uprostřed, přečte poslední odstavec, koukne na bodování a aniž by přečetl celou recenzi, má jasno o co jde. Přičemž kolikrát to tak ani zdaleka není.
Zde bych neviděl základní chybu v bodování, ale v neschopnosti redaktorů napsat jasnou, údernou, chytlavou a hlavně stručnou kritiku. Nikdo nemá dneska čas číst několikastránkové romány, proto se uchyluje k výše popsanému způsobu - začátek, střed, konec a bodování. Pojďme si to trochu ztížit a při psaní více přemýšlet než tlachat. Zapomeňme na body, pojďme psát tak, aby čtenář měl z té recenze nějaký pocit, aniž by byl sám ovlivněný závěrečným verdiktem a ohodnotil si tu nahrávku ve finále sám podle svého vkusu. Bodování je totiž zavádějící a nepřesné. Já například cítím 6/10 jako spíše takovou šeď průměru, jiní v tom vidí nadprůměr a dobrou nahrávku. Jednoduše to pak ve finále znamená, že nahrávky často nadhodnocuji, protože dávám více, než by dal kolega, přičemž bychom se na textu zcela shodli. Ale kde jsou psaná pravidla bodování, podle čeho posuzovat?
Jediná přijatelná forma je ta, kterou používá například Metalopolis či Abysszine, kde je vedle bodování redaktora hnedle bodování čtenářů. Takový hlas lidu. Je jasné, že fanoušci vždycky svou kapelu nadhodnotí, ale i tak je to dobré srovnání a třeba i nějaké poukázání na názor čtenářů vůči redaktorovi. Zvláště pak při kritikách na známější spolky se pak často rozjede ohnivá diskuze.
Recenze je sice subjektivní názor, ale já jsem Bůh
Kolikrát tu budeme ještě v diskuzích zdůrazňovat, že recenze je pouze názor jednoho člověka. Za touto větou si plně stojím a kolikrát jsem to těm kapelám pořádně sám napálil v diskuzích nejen na našem webzinu. Ale každá mince má dvě strany. Tou druhou je ta, že kolikrát čtu kritiku a jen kroutím hlavou, co si pan kolega dovolí napsat. Nejde o to, že by nevyjadřoval svůj názor, ale jde o to, jakým stylem to podává. Děsím se recenzí, které jsou psané jako dogmata. Prostě, takhle jsem to napsal, tak to je, a kdo s tím nesouhlasí, tak je vůl, protože já jsem sežral všechnu moudrost světa a toho hudebního zvlášť. Všímám si, že takhle většinou píší lidé, kteří se nikdy aktivně nepodíleli na žádné umělecké činnosti. Zkrátka neznají ten vzrušující pocit jít se svou kůží na trh. Ve svých recenzích jsou pak často neohrabaní a necitliví. Proto důrazně zastávám názor, že nestačí jen mít přehled a umět psát. Krom toho musí kritik vytvářet nějakou uměleckou činnost, nejlépe ovládat nějaký nástroj tak, aby věděl co to je stát na pódiu, aby věděl, co obnáší složení a nahrání desky a znal všechny ty věci okolo. A hlavně tedy, aby věděl jaké to je, když mu dá někdo jen tak zčista jasna na prdel, protože se dneska prostě špatně vyspal. V tomto názoru jsem coby kritik zůstal sám. Většina redaktorů odmítá názor, že když se člověk dívá na dílo z uměleckého hlediska, tak je z něj lepší recenzent. Někteří to dokonce považují za plus, protože kritik není ovlivněn zákulisním děním okolo kapely, která to má mnohdy velice tvrdé, a může se tedy soustředit jen a jen na výsledný počin. Řekněme, že zde se můžeme dohadovat a vyměňovat si názory, nicméně další argument je neotřesitelný. A sice, že k tomu, aby byl kritik brán skutečně vážně, je potřeba se pořádně vypsat.
Je velice časově náročné postoupit na další pomyslný schod. Chce to jen pořád dokola psát a nejen to, chce to psát dobře a pro kvalitní media. Jedině tak se jméno nebo nick kritika dostane do podvědomí. Zde je problém s motivací. Člověk začne psát recenzi, nemá to žádnou odezvu, nebo když má, tak negativní. Časem si řekne, proč to vlastně dělá a odchází. A třeba by zde kvalita byla namístě, ale pro změnu chybí motivace. Takže vyhraje jenom ten, kdo má kvalitu a vydrží.
Jsem sice nýmand, ale vám to nandám
Často se nám tu nadává do zakomplexovaných individuí a podobných věcí. Není to pravda. Na scéně je skutečně málo hloupoučkých kritiků, co se snaží jen škodit a když se jim něco znelíbí, tak to prostě rozšlapou a pohaní svými bludy. Scéna už je přeci jen trochu vyspělá a sama tyto duševní bídáky vytěsňuje mimo svůj rámec. Jednoduše proto, že píší takové bludy, že je nikdo už pak nebere vážně. Nicméně, za mé působení na scéně jsem jich stačil poznat dost. Ovšem když už je někdo, často z důvodu malého výběru, připustí na post redaktora, je to dílo samo o sobě. Většinou jsou to lidé, kteří nikdy nic v životě neodkázali, z očí jim stříká závist a tak se alespoň rozhodli škodit a shazovat práci těch, co něco umí. V tomto případě nezbývá už nic jiného než čekat až to šéfredaktorovi docvakne a daného škodiče prostě vyhodí.
My jsme přeci ta nejlepší a netknutá kapela
Na druhou stranu některé kapely si zcela neopodstatněně myslí, že jsou nejlepší na světě a běda jak se jich někdo, byť jen náznakem, dotkne. Vězte, milé kapely, že to není pravda. Hudba je abstraktní pojem a je na ní kouzelné to, že se každému může líbit úplně něco jiného. Proto, než se pustíte do kritika, zjistěte si, kdo že si to dovolil se do vás obout a zkusit neurážet. Tahle situace, když nastane, tak se shodí hlavně ta kapela samotná. To je potřeba si uvědomit. Mně například nejvíce zamrzelo, když mi někdo v diskuzi pod recenzí napsal, že všechny kapely, co jsem vydal, jsou neskutečný sračky. Dotyčný si prostě není schopen uvědomit to, že v ten moment neuráží jen mně, ale dalších deset kapel, co jsem vydal. Nebo vtipné jsou také situace, kdy se kapely babrají v pozitivní kritice a pořád se jim něco nelíbí…
Je třeba si říct, že nikdo tady nejsme hudební mistr světa, to bychom asi nebyli tak pozadu za jinými státy na metalové mapě. A pokud pochopím, že nejsem nejlepší na světě, tak možná i pochopím slova kritika a vezmu si je k srdci. Také věřím své hudbě, co dělám, ale je mi jasné, že na desce se dají najít některé věci, které jiným nemusí být při chuti. Proč je za to odsuzovat a bez zjištění informací o redaktorovi ho hnedle zatracovat?
Bratříčkování a poplácávání po ramenou
Snad i tohle se někdy dělo, dlouhou dobu platilo, a někde ještě platí, že české kapely byly vytahovány trošku výše v bodování, než kapely zahraniční. To je možná další důvod se bodování vzdát. Nepopírám, že to nemělo svou logiku v momentech, kdy kapela je skutečně dobrá, ale při srovnání se světovou scénou spadá do průměru. V tomto momentě možná někdo přitlačí body trochu výše, protože jednoduše propadne momentu překvapení. Ale o tom to také je. Nemyslím si však, že se často děje, že by kritik pojal recenzi více pozitivněji, pokud zná autory nahrávky. Je to sice na svědomí každého z nás, ale co často čtu, tak si říkám, že je to kolikrát ostrý.
Konec věčného boje?
Tak ten asi nikdy nenastane. A možná je to tak i dobře. Možná i tohle je impuls pro kapely to příště nandat slušnému kritikovi nebo kritikovi co je Bůh (Nýmandovi to nandat nejde, protože ten většinou rozumí muzice asi jako krtek násobilce). Tedy mít vůli se zlepšovat. To je ta nejlepší reakce na negativní recenzi.
Druhým dechem však musím apelovat na šéfredaktory zinů a magazínů, aby více prověřovali kvality redaktorů a kritiků. Je to přeci také jejich vizitka a podle ní se posuzuje relevantnost jejich média.
Svůj pohled tak přináším z pozice člověka, který několik recenzí sám napsal, ve svém vydavatelství vydal přes dvacet alb a sám některá z nich nahrál. Tedy z pozice člověka znalých obou břehů.
Bodování, výraz a stylizace recenze
Při bližším pohledu na recenze, jsem zjistil, že bodování je vlastně zbytečné. A to i přes fakt, že mám rád tabulky a žebříčky. Takové jaké jsou například v Pařátu. Řekněme, že zde má bodování opodstatnění, ale v jiných případech mi při hlubším zkoumání přišlo spíše na obtíž.
Kritiku bodování přináším hlavně z toho důvodu, že čtenář fanzinu v dnešní uspěchané době obvykle proletí letmo recenzi, tzn. že přečte sotva dvě věty na začátku, pak koukne - něco postřehne uprostřed, přečte poslední odstavec, koukne na bodování a aniž by přečetl celou recenzi, má jasno o co jde. Přičemž kolikrát to tak ani zdaleka není.
Zde bych neviděl základní chybu v bodování, ale v neschopnosti redaktorů napsat jasnou, údernou, chytlavou a hlavně stručnou kritiku. Nikdo nemá dneska čas číst několikastránkové romány, proto se uchyluje k výše popsanému způsobu - začátek, střed, konec a bodování. Pojďme si to trochu ztížit a při psaní více přemýšlet než tlachat. Zapomeňme na body, pojďme psát tak, aby čtenář měl z té recenze nějaký pocit, aniž by byl sám ovlivněný závěrečným verdiktem a ohodnotil si tu nahrávku ve finále sám podle svého vkusu. Bodování je totiž zavádějící a nepřesné. Já například cítím 6/10 jako spíše takovou šeď průměru, jiní v tom vidí nadprůměr a dobrou nahrávku. Jednoduše to pak ve finále znamená, že nahrávky často nadhodnocuji, protože dávám více, než by dal kolega, přičemž bychom se na textu zcela shodli. Ale kde jsou psaná pravidla bodování, podle čeho posuzovat?
Jediná přijatelná forma je ta, kterou používá například Metalopolis či Abysszine, kde je vedle bodování redaktora hnedle bodování čtenářů. Takový hlas lidu. Je jasné, že fanoušci vždycky svou kapelu nadhodnotí, ale i tak je to dobré srovnání a třeba i nějaké poukázání na názor čtenářů vůči redaktorovi. Zvláště pak při kritikách na známější spolky se pak často rozjede ohnivá diskuze.
Recenze je sice subjektivní názor, ale já jsem Bůh
Kolikrát tu budeme ještě v diskuzích zdůrazňovat, že recenze je pouze názor jednoho člověka. Za touto větou si plně stojím a kolikrát jsem to těm kapelám pořádně sám napálil v diskuzích nejen na našem webzinu. Ale každá mince má dvě strany. Tou druhou je ta, že kolikrát čtu kritiku a jen kroutím hlavou, co si pan kolega dovolí napsat. Nejde o to, že by nevyjadřoval svůj názor, ale jde o to, jakým stylem to podává. Děsím se recenzí, které jsou psané jako dogmata. Prostě, takhle jsem to napsal, tak to je, a kdo s tím nesouhlasí, tak je vůl, protože já jsem sežral všechnu moudrost světa a toho hudebního zvlášť. Všímám si, že takhle většinou píší lidé, kteří se nikdy aktivně nepodíleli na žádné umělecké činnosti. Zkrátka neznají ten vzrušující pocit jít se svou kůží na trh. Ve svých recenzích jsou pak často neohrabaní a necitliví. Proto důrazně zastávám názor, že nestačí jen mít přehled a umět psát. Krom toho musí kritik vytvářet nějakou uměleckou činnost, nejlépe ovládat nějaký nástroj tak, aby věděl co to je stát na pódiu, aby věděl, co obnáší složení a nahrání desky a znal všechny ty věci okolo. A hlavně tedy, aby věděl jaké to je, když mu dá někdo jen tak zčista jasna na prdel, protože se dneska prostě špatně vyspal. V tomto názoru jsem coby kritik zůstal sám. Většina redaktorů odmítá názor, že když se člověk dívá na dílo z uměleckého hlediska, tak je z něj lepší recenzent. Někteří to dokonce považují za plus, protože kritik není ovlivněn zákulisním děním okolo kapely, která to má mnohdy velice tvrdé, a může se tedy soustředit jen a jen na výsledný počin. Řekněme, že zde se můžeme dohadovat a vyměňovat si názory, nicméně další argument je neotřesitelný. A sice, že k tomu, aby byl kritik brán skutečně vážně, je potřeba se pořádně vypsat.
Je velice časově náročné postoupit na další pomyslný schod. Chce to jen pořád dokola psát a nejen to, chce to psát dobře a pro kvalitní media. Jedině tak se jméno nebo nick kritika dostane do podvědomí. Zde je problém s motivací. Člověk začne psát recenzi, nemá to žádnou odezvu, nebo když má, tak negativní. Časem si řekne, proč to vlastně dělá a odchází. A třeba by zde kvalita byla namístě, ale pro změnu chybí motivace. Takže vyhraje jenom ten, kdo má kvalitu a vydrží.
Jsem sice nýmand, ale vám to nandám
Často se nám tu nadává do zakomplexovaných individuí a podobných věcí. Není to pravda. Na scéně je skutečně málo hloupoučkých kritiků, co se snaží jen škodit a když se jim něco znelíbí, tak to prostě rozšlapou a pohaní svými bludy. Scéna už je přeci jen trochu vyspělá a sama tyto duševní bídáky vytěsňuje mimo svůj rámec. Jednoduše proto, že píší takové bludy, že je nikdo už pak nebere vážně. Nicméně, za mé působení na scéně jsem jich stačil poznat dost. Ovšem když už je někdo, často z důvodu malého výběru, připustí na post redaktora, je to dílo samo o sobě. Většinou jsou to lidé, kteří nikdy nic v životě neodkázali, z očí jim stříká závist a tak se alespoň rozhodli škodit a shazovat práci těch, co něco umí. V tomto případě nezbývá už nic jiného než čekat až to šéfredaktorovi docvakne a daného škodiče prostě vyhodí.
My jsme přeci ta nejlepší a netknutá kapela
Na druhou stranu některé kapely si zcela neopodstatněně myslí, že jsou nejlepší na světě a běda jak se jich někdo, byť jen náznakem, dotkne. Vězte, milé kapely, že to není pravda. Hudba je abstraktní pojem a je na ní kouzelné to, že se každému může líbit úplně něco jiného. Proto, než se pustíte do kritika, zjistěte si, kdo že si to dovolil se do vás obout a zkusit neurážet. Tahle situace, když nastane, tak se shodí hlavně ta kapela samotná. To je potřeba si uvědomit. Mně například nejvíce zamrzelo, když mi někdo v diskuzi pod recenzí napsal, že všechny kapely, co jsem vydal, jsou neskutečný sračky. Dotyčný si prostě není schopen uvědomit to, že v ten moment neuráží jen mně, ale dalších deset kapel, co jsem vydal. Nebo vtipné jsou také situace, kdy se kapely babrají v pozitivní kritice a pořád se jim něco nelíbí…
Je třeba si říct, že nikdo tady nejsme hudební mistr světa, to bychom asi nebyli tak pozadu za jinými státy na metalové mapě. A pokud pochopím, že nejsem nejlepší na světě, tak možná i pochopím slova kritika a vezmu si je k srdci. Také věřím své hudbě, co dělám, ale je mi jasné, že na desce se dají najít některé věci, které jiným nemusí být při chuti. Proč je za to odsuzovat a bez zjištění informací o redaktorovi ho hnedle zatracovat?
Bratříčkování a poplácávání po ramenou
Snad i tohle se někdy dělo, dlouhou dobu platilo, a někde ještě platí, že české kapely byly vytahovány trošku výše v bodování, než kapely zahraniční. To je možná další důvod se bodování vzdát. Nepopírám, že to nemělo svou logiku v momentech, kdy kapela je skutečně dobrá, ale při srovnání se světovou scénou spadá do průměru. V tomto momentě možná někdo přitlačí body trochu výše, protože jednoduše propadne momentu překvapení. Ale o tom to také je. Nemyslím si však, že se často děje, že by kritik pojal recenzi více pozitivněji, pokud zná autory nahrávky. Je to sice na svědomí každého z nás, ale co často čtu, tak si říkám, že je to kolikrát ostrý.
Konec věčného boje?
Tak ten asi nikdy nenastane. A možná je to tak i dobře. Možná i tohle je impuls pro kapely to příště nandat slušnému kritikovi nebo kritikovi co je Bůh (Nýmandovi to nandat nejde, protože ten většinou rozumí muzice asi jako krtek násobilce). Tedy mít vůli se zlepšovat. To je ta nejlepší reakce na negativní recenzi.
Druhým dechem však musím apelovat na šéfredaktory zinů a magazínů, aby více prověřovali kvality redaktorů a kritiků. Je to přeci také jejich vizitka a podle ní se posuzuje relevantnost jejich média.