Na tuhle zářijovou sobotu jsem se vážně těšil, protože další pokračování našeho brněnského minifestivalu slibovalo opět kvalitní a pestré žánrové obsazení. Fest měl sice začít už v šest večer, ale metalisti se do Svatoboje slízali jak švábi na pivo, a tak se začátek festivalu posunul o hodinu. Po přátelském uvítání pořadateli jsem obrazil bar a s pivkem v ruce jsem zvědavě sledoval první kapelu, která se připravovala na svůj set. Z repráků se na nás mezitím valila thrashová klasika v podobě válu od Metallicy ?Battery? a jeden z fanoušků BAST nám kousek téhle pecky obstojně hrál i na kytaru.
V sedm sice ještě moc lidí v sále nebylo, ale BAST už déle nečekal a spustil na nás svůj thrashový nátěr. Brňané BAST hráli slušně, skladby se odvíjely ve středním a rychlejším tempu, první kytarista byl věrný své úloze v thrashové kapele a sóloval ostošest (a sóla to byla rychlá a pěkná). Stačilo mi slyšet kousek a řekl jsem si: ?Arakain?. Hlavně vysoký Oldův zpěv je Brichtovic vokálu (blahé paměti, che che) velice podobný. I když na mě jejich skladby působily trochu usedlým dojmem, musím přiznat, že odvedli dobrou práci a dobře se poslouchali. Odezva nepočetného publika byla ale mizerná, holt, lidi se ještě nestačili ožrat?
Cartman s Ravenem samozřejmě ani tentokrát nezapomněli na black metalu upsané dušičky, což se projevilo v účasti hned tří blackových spolků. Po kapele BAST se na pódiu začali chystat černokněžníci z ELEDHEL. Po celkem pohodových, civilních thrasherech v kulturáku klesla teplota až pod bod mrazu, to když na prkna nastoupila kapela, kterou bych nazval překvapením večera. ELEDHEL mají podle letáku hrát dark death, ale pro mě to byl black jak poleno. Čtveřice hudebníků z Prahy s automatickým bubeníkem oděná do tmavých kožených hadrů a s nezbytným warpaintem už během zvukovky ukazovala, že její set bude pořádný náhul a že nás šetřit rozhodně nemíní. Z ostrých zvuků kytar mě příjemně mrazilo a spokojeně jsem si podupával do rytmu. ELEDHEL krátce nato začal se svým útokem a pravda, muzika nijak nezaostávala za ortodoxní image. Kapela hrála s velkým nasazením a chutí, vrtule lítaly takřka neustále (i pod pódiem) a kapela měla hodně dobrý ohlas. A co se hudby týče, nebylo to rozhodně nic primitivního. I přesto, že chyběl bubeník a hrálo se s automatem a klávesami, neubralo to kapele na tvrdosti a divokosti. Skladby byly našláplé, oba kytaristé dodávali skladbám ten správný říz a zpívající baskytarista syrově krákal do mikrofonu své temné poselství. Styl skupiny lze stručně popsat jako rychlý úderný black metal v norském stylu s důrazem ovšem i na melodiku písní. Sečteno a podtrženo, kapela za svůj set sklidila zasloužený úspěch, sál se konečně naplnil ?roztančenými? fandy a my mohli čekat na další černou hordu, tentokrát z Rakouska.
Blackoví MISANTHROPIC MIGHT byli první z dvojice vídeňských kapel, které vystoupily na tomto Swampu. Trojice muzikantů navázala na kvalitní výkon ELEDHEL a zahrála přímočarý klasický black ve stylu Marduk a Impaled Nazarene. Jejich energická pódiovka stála i ve dvou za to (třetí byl bicmen) a fans nestačili na jejich rychlý, nesmlouvavý a divoký apokalyptický nátěr třepat kebulema. Řežba, super, gut gemacht Jungen! Návštěvnost festu je v tuhle chvíli stále ještě průměrná, přesto už je ale pod pódiem ta správná atmosféra a dosud neunavení fans, které nebolí ještě za krkem, čekají na vystoupení další kapely.
Blackové okno festiválku uzavřeli Ostraváci ENOCHIAN. Borci se rozhodně nechtěli nechat zahanbit povedenými vystoupeními předešlých černých spolků a na pódium vtrhli s efektní show, která zahrnovala plivání ohně a chrlení jakokrve na sebe i na pařiče pod scénou. Warpaint, stahováky a další satanistické propriety byly samozřejmostí. Set satanášů ENOCHIAN byl rytmicky nadupaný, skladby úderné a chytlavé a zpěvácký výkon byl zřejmě nejlepší z celého Swampu. Dobře vymyšlený byl téměř nehybný klávesista v šarlatovém rouchu, který kontrastoval s divoce sebou mlátícími spoluhráči. V tu chvíli kotel pod pódiem už doslova vřel ohromnou zlou energií, která vskutku blahodárně proudila oběma směry - mezi námi i muzikanty. ENOCHIAN odehráli nejlepší set a s předstihem si zajistili první místo mezi na Swampu účastnými spolky. Po vrcholném vystoupení ENOCHIAN už pro dnešek nebylo blacku více třeba a uzrál konečně čas na death metal.
V jedenáct večer by měli nastoupit Slováci DYSANCHELY, ti ale teprve dorazili z olomouckého koncertu, a tak na scénu přišli kluci z vídeňských SEEDS OF SORROW. Přestávku využívám k plodné diskusi s Cartmanem, Ravenem a Slaavou. Dovídám se, že návštěvnost se nakonec ustálila na jakžtakž přijatelném počtu, takže finanční průser se naštětí nekoná. Přesto je škoda, že lidí nepřišlo víc, Swamp byl tradičně kvalitně obsazený a poslouchat bylo rozhodně co, o velkém stylovém výběru nemluvě. A ti, co nelitovali nízkého vstupného a přišli, se bavili. Cartman mi navíc slibuje, že SEEDS? mají v plánu zahrát cover od Megadeth ?Symphony Of Destruction? tak na závěr vystoupení, takže jsem zvědavý, jak se s tím poperou. A nejen proto - tahle kapela totiž není na Swampu prvně a ze všech ostatních kapel na Swampu má největší jméno. No posuďte sami: koncertování po boku Tiamat, Hypocrisy, Obituary a Cannibal Corpse, vydávání alb u ?nukleárů? a Metalage Prod. ? to není špatná vizitka, ne? SEEDS OF SORROW po delší pauze nastupují na pódium a z beden se na nás zakrátko line rychlý death metal US střihu. Pod jevištěm je zase pořádný kotel, ono není divu, muzika je nespoutaná a i přes brutalitu znatelně technická. Zpěvák Aigi lítá po pódiu jako čert, mlátí palicí a současně nakloněný až dolů pod pódium blije do fanoušků své nesrozumitelné texty. Výborný frontman. Show celé kapely je dynamická, navíc kytarista pomáhá s doprovodnými vokály. I tahle banda má úspěch a publikum si vytleskává přídavek, no a paříme na avizovaný Megadeth. Dobrý, dobrý?
Noc mezitím znatelně pokročila a fans se začínají pomalu vytrácet. Že by poslední vlaky? Nevím, každopádně DYSANCHELY už hráli podobně jako BAST před poloprázdným sálem. Plus pro ně, že se tím nenechali znechutit a vděčni těm, kteří zůstali, předvedli kvalitní melodický death. Nepočetné publikum se kapele zase odvděčilo poctivou pařbou. DYSANCHELY jsem předtím moc neznal, na živo spíše statická kapela působí velice skromně a civilně (rifle, trika, krátké vlasy), na druhou stranu patří k těm spolkům, za které promlouvá hlavně hudba a ta je hodně slušná. Zaujaly mě jejich kytarová sóla jako otvíráky k písním, ty byly nejlepší z celého festu. Ani rytmika nepokulhávala a co do našláplosti a dravosti si Slováci nezadali s ďábly ENOCHIAN ani v nejmenším. DYSANCHELY důstojně ukončili celý fest a my se napůl ohluchlí, ale spokojení pomalu odebírali nazpět do svých domovů. I přes nižší návštěvnost (kterou ostatně pořadatelé očekávali) fest patřil k těm podařeným a laťkou kvality ani tentokrát otevřeného posluchače nezklamal. Howgh.
